Architektur

Kniha zasazuje nejpodstatnější tendence i jednotlivá díla brněnské architektury, péči o památky a urbanismu období pozdního klasicismu, romantického, přísného i pozdního historismu, secese a moderny do širších myšlenkových, stylových, autorských i teritoriálních souvislostí v rámci celoevropského dění. Ve snaze o maximální autentičnost byla víc než obvykle zdůrazněna cesta ad fontes jak z hlediska citovaných archivních pramenů, tak dobové publicistiky včetně vyobrazení. Knihu je tedy možné do jisté míry chápat jako antologii na základě původních textů a obrazového doprovodu. Tedy jako nejkratší cestu, jak se vcítit do myšlení účastníků dění v "dlouhém století," jeho protagonistů, umělců, stavitelů i kritiků. Na přelomu století se několikeré kulturní převrstvení a proměny románsko-goticko-barokního města i jeho biedermeierských předměstí dramaticky završily v moderní kompaktní metropoli.

Jan Kotěra (1871‒1923) is considered the most significant architect, designer, pedagogue, organizer and artist of the first half of the 20th century in the Czech Republic. Jan Kotěra's last monograph was published almost a quarter of a century ago, but in the meantime research on his work and legacy has moved on significantly. The new collective book presents Kotěra as an important pedagogue (two chapters focus on his work at the School of Applied Arts and the Academy of Fine Arts in Prague). Four chapters focus on various areas of his work: one chapter identifies historicism and romanticism in his conception of modernity, two chapters are devoted to his urbanism. A separate chapter deals with his collaboration with artists using the example of the sculptor Stanislav Sucharda. Five chapters are devoted to the international contexts of Kotěra's work: Great Britain, the Netherlands, the United States, Japan and the so-called Balkan and Adriatic countries. The authors of the chapter belong to the young and middle generation of Czech art historians led by Ladislav Jackson and Helena Čapková. The book is accompanied by author's illustrations by Jan Šrámek, contemporary photographs by Jiří Zikmund and a number of historical images, designs and drawings from leading historical institutions.

Průvodce obsahuje 130 hesel staveb v Hradci Králové, které charakterizují jeho moderní architekturu. Ta se začala rozvíjet po roce 1895, kdy byly někdejší vojenské pozemky josefínské pevnosti převedeny na město, a tento nebývalý stavební ruch trval až do roku 1950, kdy se v zestátněném stavebnictví a architektuře začala rozvíjet socialistická modernita, založená na odlišných principech a hodnotách. V Hradci Králové působily přední osobnosti české architektury: Hubert Gessner, Jan Kotěra, Josef Gočár, Jindřich Freiwald, Otakar Novotný, František Sander a Heinrich Kulka. Moderní Hradec by však nevznikl bez místních architektů a stavitelů: Václava st., Václava ml. a Jana Rejchlových, Oldřicha Lisky, Bohumila Waiganta či Vladimíra Fultnera. Ve městě se také rozvinula škola pro umělecké zámečnictví, díky níž zde dodnes najdeme řadu pozoruhodných uměleckořemeslných prvků. Hradec bývá nazýván městem v zeleni, za což vděčí nejen promyšlenému a navazujícímu urbanismu, ale také zahradním a parkovým architektům, především Františku Thomayerovi, Josefu Kumpánovi a Leopoldu Baťkovi. To vše zachycuje dosud největší průvodce po moderní architektuře města, vycházející z téměř dvacet let trvajícího výzkumu.

Monografie o zámku, který byl pro významného moravského průmyslníka Alfreda II. von Skene (1849-1917) postaven v letech 1890-1891 podle projektu vídeňského ateliéru Fellner & Helmer, jenž se po celé Evropě proslavil především stavbami moderních divadelních budov. Podrobný popis zámku v Pavlovicích u Přerova klade důraz zejména na interiéry, jež se, přes využití budovy pro sociální služby, dochovaly téměř v původní podobě. Výklad ilustrují fotografie současného stavu budovy i zámeckého areálu, plánová dokumentace a reprodukce archivních materiálů. Pozornost je věnována nejen životním osudům zadavatele stavby a jeho dalším stavebním aktivitám v Pavlovicích u Přerova, ale především osobnostem projektantů zámku Ferdinandu Fellnerovi ml. (1847-1916) a Hermannu Helmerovi (1850-1919) a jejich tvorbě.

Katalog ke stejnojmenné výstavě Muzea města Brna, konané při příležitosti 130. výročí narození architekta Bohuslava Fuchse. Věnován je fenoménu meziválečné architektury a moderní fotografie, a to ve spojení dvou - dnes již světově proslulých - osobností: Bohuslava Fuchse (1895-1972) a Rudolfa Sandala (1899-1980).

Architekt, urbanista, teoretik architektury, pedagog a výtvarník Bohuslav Fuchs byl vůdčím představitelem československého funkcionalismu a jeden z nejvýznamnějších nejen českých, ale také evropských architektů 20. století. K věhlasu jeho staveb u nás i v zahraničí přispěly brilantní fotografie Rudolfa Sandala, otištěné v řadě odborných i volnočasových časopisů a publikací. Sandalo (od jehož úmrtí uplyne v roce 2025 45 let) excelentním výtvarným pojetím a technickým zpracováním svých snímků patřil k vrcholným představitelům "nové fotografie", soustředil se zejména na fotografování architektury a proslavil tak československou meziválečnou avantgardu. V Brně se řadil k "dvorním" fotografům právě Bohuslava Fuchse.

Ročenka české architektury pravidelně informuje především laickou zajímající se veřejnost o situaci v oboru a přináší podněty a inspiraci. Pro zájemce ze zahraničí pak ročenka slouží jako stručný přehled soudobé české architektonické scény. Výběr 35 staveb provedla architektka Markéta Zdebská, která publikované realizace doplnila komentáři a úvodním textem. Editorka představuje čtenářům typologicky rozmanitá díla českých autorů a svůj pohled na současnou tvorbu pod názvem „Prostředí pro lidi a svět“. V další kapitole hovoří Petr Pištěk o situaci v oboru s architektem Petrem Pelčákem. Poslední kapitola, faktografická, přináší přehled událostí, medailony oceněných osobností, výsledky vybraných celostátních soutěží, vydané a doporučené knihy, periodika tištěná i elektronická a filmy a podcasty.

V této knize je Albrecht z Valdštejna představen jako vizionář a realizátor vlastního snu o ideálním městě i celém panství.

Po vzoru německých a slezských knížectví odloučil z východního dílu Čech rozsáhlé území a díky svým konexím dosáhnul povýšení jím vlastněného území na knížectví (1624) a posléze i na vévodství (1627). Podle jednoho z hradů v něm stojících bylo symbolicky nazváno Friedland – Svobodná země. Jeho centrem se stalo město Jičín, předtím nevýznamné poddanské městečko, které vévoda během jednoho desetiletí proměnil v pulsující rezidenční sídlo. Za pomoci řady talentovaných italských architektů a stavitelů Jičín získal množství hodnotných a reprezentativních budov, ale též parkových a krajinářských úprav, čímž tento impozantní projekt dosáhnul významu, který u nás neměl až do 19. století obdoby.

Publikace připravená nakladatelstvím FOIBOS BOOKS Slavné vily Prahy 6 – Střešovice představuje další segment moderní vilové zástavby, soustředěný po Osadě Baba, Hanspaulce a Bubenči na jednu významnou část Prahy 6 – Střešovice. Tato bezesporu obdivuhodná enkláva rezidenčního bydlení má zároveň jednu specifickou vlastnost svého vývoje, která je dána nejenom základní úvahou, kdy od samotného začátku byla v plánech města určena pro rezidenční bydlení, ale především vypsanou soutěží na zahradní město, jejíž výsledky byly následně uvedeny v život regulačními plány a skvělou architekturou. To ale nebyla jediná specifická vlastnost tohoto území. Na rozdíl od Hanspaulky, či především Bubenče, vyznačující se převahou okázalých vilových objektů, bylo záměrem vytvořit zde zahradní město, složené z domků, dvojdomků či řadových domů nikoli luxusního, okázalého formátu, ale v principu dvou-, tří- a čtyřpokojových, navíc budované stavebními družstvy, a tudíž dostupné především úřednické vrstvě zaměstnanců státních či veřejných institucí. Právě poměrně přísná pravidla, jež do jisté míry kopírovala takto zakládané útvary v zahraničí podle teorie a praxe Ebenezera Howarda, vtiskla celé čtvrti nezaměnitelný charakter, jejž v jiných, takto koncipovaných čtvrtích nenajdeme.

Historické památkově chráněné stavby tvoří významnou součást našeho kulturního dědictví a představují důležitý zdroj informací o naší minulosti. Způsob nakládání s památkami, jejich poznání, výzkum a dokumentace mohou také sloužit jako určité měřítko kulturní vyspělosti společnosti.

Dvousvazková publikace je zaměřena na komplexní problematiku historických a památkově chráněných staveb zděných, dřevěných, betonových a ocelových konstrukcí realizovaných do první poloviny 20. století. Ve 22 kapitolách čtenáři najdou mj. výsledky dlouhodobého experimentálního a teoretického výzkumu. Těžiště spočívá v analytickém přístupu a prevenci selhání nesprávně navržených rekonstrukcí.

Historie našeho předního expozičního domu - Paláce šlechtičen - zůstává dlouhodobě spojena především s prezentací národopisných sbírek a s nimi spojených jevů nemateriálního kulturního dědictví naší země. Nově ale také s představením v registru UNESCO stejně tak zapsaného (od roku 2016) českého a moravského tradičního loutkařství. Vlastní minulost Paláce šlechtičen sahá až do závěru 17. století a jeho existence byla dlouho spojena s nadací pro výchovu zchudlých šlechtických a měšťanských dívek. Právě povědomí o této nadaci se dlouhodobě propsalo do kolektivní paměti města Brna a podnes resonuje v užívaném názvu této budovy - Paláce šlechtičen.

Právě jeho počátky a zajímavá historie (i v kontextu samotného fenoménu nadačních domů) se nyní dočkává náležitého historického zpracování.

Pardubická architektura a urbanismus v letech 1882-1945 a přehled staveb a architektů.

Untertitel: Košicko-Bohumínská dráha.

Nový svazek edice Česká nádraží je zaměřen na Dráhu císaře Františka Josefa ( Praha - České Velenice, (Vídeň) - České Velenice - Cheb a České Budějovice - Veselí nad Lužnicí, Pražskou spojovací dráhu) a na slezskou část Košicko-bohumínské dráhy.

Autor i nakladatel nezměnili grafickou úpravu ani styl řazení knihy, ale obrazovou část rozšířili o zajímavé výkresy a fotografie detailů interiérů i vnějších částí vybraných staveb. Na předsádkách je umístěna Hölzelova mapa železnic v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.Bohatý obrazový materiál doplňuje jmenný rejstříky, prameny a literatura, použité zkratky a rejstřík stanic.

Dílu barokního architekta Jana Blažeje Santiniho Aichela (1677–1723) je přikládán mimořádný význam nejen českými historiky umění, ale též širší kulturní veřejností, u které získal popularitu zejména díky fenoménu tzv. barokní gotiky a stavbám se symbolickými půdorysy, jež jsou mnohdy laicky spojovány s různými mystickými, až ezoterickými významy. Kniha se pokouší o dialog s dosavadními interpretacemi Santiniho díla a hledá odpověď na otázku, jaké jsou skutečné hodnoty jeho architektury v evropském kontextu a co jsou naopak spíše nánosy postupně vznikající „legendy o Santinim“.

The Architecture of Bohemian Germans 1891–1918The Architecture of Bohemian Germans 1891–1918.

Kolem roku 1900 se na umělecké scéně v Čechách prosazuje moderna. Proces české národní emancipace vrcholí a sebevědomé české umění se více otevírá západnímu světu. Oproti tomu němečtí umělci v Čechách, náležící dosud k širokému německému kulturnímu okruhu, si svou osobitou identitu teprve začínají uvědomovat. Soupeří tak s českými kolegy, kdo se jako první zařadí do mezinárodního rozvoje moderny, ale zároveň je pro jejich tvorbu důležitá vlastní svébytnost a přináležitost ke kulturní tradici české země. Jak se tyto na první pohled neslučitelné intence projevily v tehdejší architektonické produkci? Dnes máme tendenci nazírat architekturu českých Němců ve srovnání s českou tvorbou jako méně moderní. Není ale tento pohled zkreslen naší snahou sledovat v českém umění v první řadě projevy modernosti, kdežto v umění českých Němců si všímáme především dokladů nacionalismu a tradicionalismu? Úkolem této knihy není posoudit, nakolik byla tvorba českoněmeckých architektů kolem roku 1900 moderní. Cílem je spíše představit ji jako integrální součást soudobého evropského diskurzu. Chceme ukázat, že za jejím tradicionalismem nemusely stát nacionální intence, ale snaha o návrat k předindustriální jednoduchosti, prostotě a přirozenosti. Moderní architektura přelomu 19. a 20. století měla dvojí tvář: obracela se ke kořenům a přirozené domácí tradici, stejně jako sledovala potřeby nové doby. Jednotlivé kapitoly se věnují nejprve obecnějším otázkám vztahu moderního a tradičního v architektonickém diskurzu kolem roku 1900 a dále probírají problematickou situaci německého umění v Čechách. Následně se kniha zaměřuje na vedoucí osobnosti pražské i regionální českoněmecké architektury, na jejichž tvorbě ukazuje různé způsoby vztahování se k modernímu a lokálnímu.

Evropě=The Architect, The Architect, Designer and Teacher and the Reception of Islamic Architecture in Central Europe.

Rakouský architekt českého původu František Schmoranz mladší (1845-1892) byl prvním ředitelem pražské Uměleckoprůmyslové školy a spolu s Janem Machytkou také projektantem její historické budovy. Vedle toho však patřil k průkopníkům archeologicky fundovaného orientalismu. V letech 1868−1872 působil v Egyptě a po svém návratu do Evropy byl pověřen projektem egyptské skupiny pro světovou výstavu ve Vídni, která se konala roku 1873. Jako exkluzivní znalec islámské architektury pak v tehdejším Rakousku realizoval řadu výstav a architektonických návrhů. Publikace je první Schmoranzovou monografií, která zahrnuje celé jeho architektonické i designérské dílo. Součástí knihy je analytická studie od profesora Jindřicha Vybírala, která interpretuje a kontextualizuje Schmoranzovo dílo, a zkompletovaný přehled umělcových děl (oeuvre catalogue), jehož autorem je Milan Němeček. Text in Tschechisch und Engl.