Architektur

Publikace představuje téma žen v architektuře druhé poloviny 20. století jak z hlediska dějin architektury, tak v mezioborových souvislostech z pohledu sociologie, obecných dějin a genderových studií. Věnuje se okolnostem praxe a vzdělání architektek, propojení profesního a rodinného života, ale i reflexi a uznání práce architektek a principům historiografie oboru nahlíženým optikou genderové perspektivy. Odborné studie v knize doplňuje komentovaná obrazová příloha, která představuje široké spektrum děl a aktivit žen činných v architektonické sféře – od projektové a designérské činnosti přes práci výzkumnou, teoretickou, historiografickou, kurátorskou či pedagogickou až po kritiku a propagaci architektury. Součástí publikace je také přehled příjmení žen, jejichž tvůrčí dráhy se náš výzkum dotkl. Jeho smyslem je upozornit na téma proměn ženských příjmení znesnadňující proces atribucí. Zároveň je tento seznam důležitou pomůckou pro sledování kontinuity práce zmíněných tvůrkyň.

V této knize je Albrecht z Valdštejna představen jako vizionář a realizátor vlastního snu o ideálním městě i celém panství.

Po vzoru německých a slezských knížectví odloučil z východního dílu Čech rozsáhlé území a díky svým konexím dosáhnul povýšení jím vlastněného území na knížectví (1624) a posléze i na vévodství (1627). Podle jednoho z hradů v něm stojících bylo symbolicky nazváno Friedland – Svobodná země. Jeho centrem se stalo město Jičín, předtím nevýznamné poddanské městečko, které vévoda během jednoho desetiletí proměnil v pulsující rezidenční sídlo. Za pomoci řady talentovaných italských architektů a stavitelů Jičín získal množství hodnotných a reprezentativních budov, ale též parkových a krajinářských úprav, čímž tento impozantní projekt dosáhnul významu, který u nás neměl až do 19. století obdoby.

Pardubická architektura a urbanismus v letech 1882-1945 a přehled staveb a architektů.

Kniha popisuje přes osm desítek staveb (domů, kostelů, technických budov i třeba památníků), které tvoří tvář města. Její součástí jsou i jména architektů a stavitelů, kteří se o jejich vznik zasloužili.

Dílu barokního architekta Jana Blažeje Santiniho Aichela (1677–1723) je přikládán mimořádný význam nejen českými historiky umění, ale též širší kulturní veřejností, u které získal popularitu zejména díky fenoménu tzv. barokní gotiky a stavbám se symbolickými půdorysy, jež jsou mnohdy laicky spojovány s různými mystickými, až ezoterickými významy. Kniha se pokouší o dialog s dosavadními interpretacemi Santiniho díla a hledá odpověď na otázku, jaké jsou skutečné hodnoty jeho architektury v evropském kontextu a co jsou naopak spíše nánosy postupně vznikající „legendy o Santinim“.

Kniha přináší čtenářům nový neotřelý pohled na architekturu města v letech 1918 –1938. Publikace je členěna do oddílů dle jednotlivých architektur, či jejich souborů. Kromě textové části, jež je obhajobou demokracie: „ Na počátku 20. let minulého století se sešly v Brně dvě významné veličiny – architektura a demokracie. Vytvořily kulturní epochu očistné síly a trvalé platnosti – funkcionalismus.“, kniha obsahuje i řadu původních a dosud nepublikovaných fotografií brněnské architektury 20. a 30. let. Autor touto knihou dokazuje své celoživotní pochopení moderní architektury a neutuchající zdroj své tvůrčí invence.

Evropě=The Architect, The Architect, Designer and Teacher and the Reception of Islamic Architecture in Central Europe.

Rakouský architekt českého původu František Schmoranz mladší (1845-1892) byl prvním ředitelem pražské Uměleckoprůmyslové školy a spolu s Janem Machytkou také projektantem její historické budovy. Vedle toho však patřil k průkopníkům archeologicky fundovaného orientalismu. V letech 1868−1872 působil v Egyptě a po svém návratu do Evropy byl pověřen projektem egyptské skupiny pro světovou výstavu ve Vídni, která se konala roku 1873. Jako exkluzivní znalec islámské architektury pak v tehdejším Rakousku realizoval řadu výstav a architektonických návrhů. Publikace je první Schmoranzovou monografií, která zahrnuje celé jeho architektonické i designérské dílo. Součástí knihy je analytická studie od profesora Jindřicha Vybírala, která interpretuje a kontextualizuje Schmoranzovo dílo, a zkompletovaný přehled umělcových děl (oeuvre catalogue), jehož autorem je Milan Němeček. Text in Tschechisch und Engl.

Ze studia zachovaných staveb známe různá prostorová uspořádání, přesto však nejsme vždy schopni jasně rozpoznat, jak zkoumaný dům v té či oné době opravdu fungoval. Pochopení stavby z hlediska funkcí, pro které vznikla, přitom představuje důležité interpretační východisko i spojnici k širšímu kulturně-historickému (historicko-antropologickému) pojetí dějin bydlení jakožto součásti tzv. každodenní kultury. Zkusme se proto na měšťanský dům podívat pohledem dobového pozorovatele, jehož vidění obytného prostoru nám zafixovaly písemné prameny.

Co bylo na sklonku 16. století míněno pojmem sklep? K čemu sloužil mázhauz? Od kdy a v jakých polohách nacházíme v pramenech prostor označovaný jako světnice? Co byla piterna? Hledání odpovědí na tyto a další podobné otázky je inspirováno historicko-sémantickými metodami vycházejícími ze strukturalistického konceptu kulturní antropologie. Takto zaměřená první část předkládané publikace se pokouší o pochopení důležitých pojmů, které jednotlivé prostory v daném období charakterizovaly, a o jejich zařazení do dobového kulturního kontextu. Jádro práce pak tvoří část navazující, v níž jde o to, pokusit se vysledovat, v jakých prostorových vztazích se místnosti daného označení v měšťanských domech raného novověku nacházely. Čím bylo tvořeno obytné jádro domu? Bylo obýváno podkroví? Kde měšťané vařili, stolovali nebo vykonávali osobní hygienu? Jak byla rozložena místa pro nocleh a kdo všechno v domě nocoval? Odpovědi nejsou hledány v reálně existujících objektech, předmětem zájmu je obraz měšťanských domů zprostředkovaný dobovými texty. K jejich interpretaci je experimentálně využit nástroj prostorových komunikačních schémat – diagramů graficky zobrazujících vzájemné vztahy mezi místnostmi popsanými písemným pramenem. Vhodná pramenná základna pro tuto část práce byla nalezena především v knihách pozůstalostních inventářů Starého Města pražského sepsaných v letech 1584–1618.

1938-1945.

Ústředním ideologickým pojmem nacionálního socialismu v letech 1938 až 1945 byl nový německý životní prostor. Okupace střední a východní Evropy měla přispět k jeho rozšíření. Tomuto cíli bylo podřízeno i územní a prostorové plánování, urbanismus a architektura a stavitelství obecně, které lze chápat nejen jako součást ideologizovaných okupačních technik a projev kulturního imperialismu, ale zejména jako prostředek ekonomizace prostoru. Důraz na moderní charakter nacismu, který se tímto způsobem prosadil, je zřejmý. Předkládaná kniha analyzuje generální osídlovací plány na vybraných centrálních místech v českých Sudetech (Liberec, Karlovy Vary, Ústí a Opava), Protektorátu Čechy a Morava (Praha a Brno), na území bývalého Slovenského státu za fašistické vlády (Bratislava) a v Polsku (Varšava, Krakov, Vratislav). V tomto kontextu hrály profesionální skupiny plánovačů klíčovou úlohu. Prosopograficky jsou proto hodnoceny osobní sítě, neboť návrh a výstavba nebyly často výlučně v rukou plánovačů z nacistického Německa; do procesu se mnohdy zapojovali i místní odborníci. Studie si klade za cíl vědecké zhodnocení dichotomie mezi ideologickými a socioekonomickými faktory této kolaborace.

Übersetzung aus den deutsch. Original: Die Ökonomisierung des Raums (Berlin 2020)

Publikace představuje rozsáhlý výběr reprodukcí z historických černobílých skleněných negativů odd. novějších dějin Západočeského muzea v Plzni, které zachycují interiéry kostelů a kaplí v Plzni a okolí na počátku 20. století. Cenný soubor záběrů vznikl převážně ve fotoaparátech tehdejších muzejních pracovníků. Z církevně-historického a stavebně-historického hlediska je to téměř unikátní pramen pro poznání podoby těchto objektů. Největším přínosem je zachycení a popis původního mobiliáře a vybavení objektů pro porovnání s dnešním, dosti často tristním stavem, způsobeným přístupem k sakrálním památkám v době nedávno minulé.

Kniha o staviteli Vladimíru Krýšovi poodhaluje příběh jednoho z regionálních stavitelů meziválečného období, kteří svou přičinlivostí ovlivnili zástavbu menších měst. Díky nim se moderní doba promítla také mimo hlavní centra a přinesla svěží vítr i tam, kde ho až do nedávné doby málokdo hledal. Publikace navazuje na stejnojmennou výstavu, která proběhla na sklonku loňského roku v Muzeu Českého ráje v Turnově a je v podstatě jejím katalogem.

Úvodní, stručnější část upozorňuje čtenáře na význam architektonického školení pro vznik a rozvoj průmyslového designu jako specializované tvůrčí disciplíny stojící mezi dvěma obory – výtvarným uměním a technikou. Důležité místo zde mají profily čtyř nejvýznamnějších tuzemských designérů s architektonickým školením činných nejpozději od šedesátých let: Stanislava Lachmana, Otakara Diblíka, Františka Crháka a Jana Tatouška.

Druhá, rozsahem dominantní část je pojata jako první retrospektivní prezentace tvorby Jiřího Kočandrle (*1941), pozoruhodné osobnosti československého průmyslového designu. Stejně jako někteří jeho generační předchůdci včetně Stanislava Lachmana nebo Jana Tatouška vystudoval ateliér užité architektury na VŠUP v Praze. V letech 1973-1992 působil jako designér podniku TESLA Hloubětín, podílel se ale na firemním stylu celého koncernu i koncernu Prago-Union. Jeho záběr tehdy sahal od investiční a spotřební elektroniky včetně vyráběných telefonních přístrojů přes prototypy jízdních kol až po drobnou kancelářskou techniku i sady nožů a příborů, které se vyrábějí dodnes. V devadesátých letech přesáhla tvorba Jiřího Kočandrle jak hranice průmyslového designu (tašky, obaly a užitkové předměty i nábytek z papíru), tak hranice České republiky. 

Zámecká zahrada v Rájci nad Svitavou je dnes široké veřejnosti známa především díky sbírce kamélií v zámeckém zahradnictví. Menší povědomí je o jejím významu jako pozoruhodné rokokové zahrady vycházející z aktuálních vzorů 18. století či o jejím komponování jako horské zahrady s vodopádem, příkrými skalisky i chatou ve švýcarském stylu v 19. století. Druhá polovina 20. století přinesla zahradě výrazné obohacení zde pěstovaných druhů a kultivarů  dřevin. Dnes ji lze zařadit mezi zajímavé dendrologické sbírky regionu.

O tom všem pojednává nový průvodce po této zajímavé památce zahradního umění. Prostřednictvím čtrnácti zastavení představuje jednotlivá zákoutí zahrady a popisuje jejich historii a zde rostoucí zelené poklady. Nesmí chybět ani kapitola o zámeckých zahradnících a samozřejmě o kaméliích. Bohatá obrazová příloha umožňuje mimo jiné přímo v terénu identifikovat zajímavé stromy, keře či byliny v různých vegetačních obdobích.

Kniha pojednává o projektech hraběte Jana Jáchyma Slavaty z Chlumu a Košumberka (1635–1689). Tento český šlechtic se v roce 1673 stal majorátním pánem a vladařem hradeckého domu a začal také zastávat významné zemské úřady. Změna jeho společenského postavení se odrazila v různých stavebních projektech. Autoři knihy se v prvních kapitolách věnují barokní úpravě malostranského domu pánů z Hradce (dnes součást Velvyslanectví Italské republiky) a jeho vnitřní výzdobě. Na základě archivních materiálů sleduje průběh stavebních a uměleckých prací v paláci, prováděných mezi léty 1673–1689. V knize je rekonstruována i dispozice reprezentačních a soukromých prostor slavatovské rezidence. Interpretovány tu jsou také stavební a umělecké prvky, které se v torzální podobě dochovaly zejména v reprezentačním apartmánu. Dalším mapovaným pražským projektem je bývalá Slavatovská zahrada na Smíchově, z níž se dochovalo několik architektonických a sochařských elementů. Zvláštní pozornost je v knize věnována úpravě věže malostranského paláce a dochované bráně Slavatovské zahrady, jejichž členění představuje pozoruhodné předstupně středoevropského dynamického baroka.

Publikace renomovaného historika architektury prof. Pavla Kaliny představuje přední památku italské renesanční architektury - Palazzo Venezia v Římě, jejímž restaurováním byl rakouskou vládou pověřen architekt Antonín Barvitius v roce 1856. Nosnou částí odborné knihy je rozsáhlý soubor výkresů a skic, který v rámci přípravy restaurování paláce Barvitius vytvořil. Ty jsou jedinečným zdrojem pro poznání renesanční architektury a její obnovy. Přiblíženy jsou také další realizované a nerealizované stavby této osobnosti i její životní peripetie. "Pavlu Kalinovi se podařilo díky komparaci plánů a skic s objektem samotným a dalšími dochovanými prameny identifikovat Barvitiovy stopy na vzhledu paláce, což by bez nalezených dokumentů nebylo možné. Jelikož se objevené skutečnosti týkají příběhu významné italské (potažmo evropské) památky, obohacuje kniha odbornou rozpravu také v kontextu širším než pouze domácím - českém. Současně jde o čtenářsky vstřícný text, sympaticky propojující fakta s uměleckohistorickými analýzami a autorovými kritickými postřehy," uvedl v recenzi díla doc. PhDr. Martin Horáček, Ph.D. Kniha byla vydána ve spolupráci s Národním technickým muzeem, v jehož fondech jsou Barvitiovy výkresy a další dokumenty uloženy.