Belletristik

Desatero Marka Orko Váchy o životě, lásce, sexu, církvi, přírodě a přátelství.Tahle kniha vznikala při putování Podyjím, při rozjímání na zahradě jedné fary i dlouhých hovorech u vína. Když se potká novinářka, co se umí ptát, a kněz, lékařský etik a přírodovědec, který má co říct, vznikne hluboký, třaskavý a místy dojemný dialog. Něco jako dvojitá osobní zpověď. Třeba o tom, jak se nebát budoucnosti, jak vnímat svět i sebe a jak si vychutnat každou přítomnou chvíli.

Krvavý Žižkov je antologie, která má svého předchůdce — Krvavý Bronx (2020), úspěšnou knihu povídek o „vyloučené“ brněnské lokalitě. Jen tamní kulisy vystřídal pražský Žižkov počátku dvacátého století. Mordy, zločiny z vášně, sebevraždy z nešťastné lásky či prostého zoufalství, ale i pitoreskní výstřelky a jiné kuriozity však v příbězích zůstaly. Přihrávkou k psaní o lidech ze slepých skvrn se autorům staly strohé výstřižky z dobové „černé kroniky“, které zaručovaly šťavnatou zápletku, ale nikoli šťastný konec. Navzdory potemnělé tónině lze ale zakoušet i rozkoš: ze sumy stylů i zažehnutých fantazií, jimiž vládne čtrnáctka špičkových českých prozaiků zvučných jmen, jako jsou Jaroslav Rudiš, Aleš Palán, Petra Hůlová, nebo Pavla Horáková.

Svou sbírkou morytátů naskicovali dějiny výjimečné pražské čtvrti, které se dodneška s nadsázkou říká „svobodná republika Žižkov“.

Román o životě učence, literáta, kněze a pedagoga Bohuslava Balbína (1621–1688) propojuje realitu a fikci pokud možno tak, aby na sebe co nejtěsněji nasedaly, zároveň se snahou vylíčit dobové mravy a atmosféru tak věrně, jak jen s odstupem let lze. Sedmnácté století, dominované třicetiletou válkou, patřilo v našich zemích a přilehlé střední Evropě k nejhorším vůbec, srovnatelné snad jen s tím dvacátým. I Balbín v dobovém bludišti prospěchu a hrůzy kličkoval, jak se dalo. Dříve, než se stal idealizovanou, leč zaprášenu vycpaninou v obrozenecké almaře zasloužilých dědků, to byl člověk z masa a krve, také nadšený lovec a rybář, první český „skautský vůdce“ i jazykový národovec.

Pasáže jsou devátou prózou Michala Ajvaze. A zároveň jako by to nebyl devátý titul, ale stále tatáž, nekonečná kniha s věčně plynoucím vyprávěním. Román je s předchozími osmi knihami propojen průchody. Jsou tu druhé světy, jejichž existenci obyvatelům světa prvního naznačují bizarní znamení; děje, které plynou nesvázané pragmatickou logikou naší civilizace; omamná cesta na jih; řetězení a vzájemné proplétání příběhů; a důležité jsou podivné předměty, svou netečností ovlivňující osudy postav — přičemž „náhoda je jen čarodějným zrcadlem, ve kterém se zjevuje naše skrytá tvář“.

Umrzlá dívka s židovskou hvězdou a křivdy, které Šumava nezapomíná. Hrůzný nález těla studentky vimperského gymnázia, které jako by ze svého nitra vyvrhly samy šumavské kopce, otřese obyvateli vesniček poblíž bývalého pohraničního pásma. Mrtvá dívka ustrojená do židovského mundúru se stává nejen tučným soustem pro bulvární novináře, ale především novou příležitostí pro stárnoucího policejního komisaře. Zatímco u něj se rodí naděje na nápravu pošramocené pověsti a získání uznání od kolegů i nejbližších, v místních se začínají probouzet vzpomínky na dávná příkoří.

Dívčino pruhované pyžamo jako by plnou silou znovu vracelo nikdy neobjasněné osudy vězněných sovětských zajatců a tajemství Hitlerovy utajované fabriky pod Stolovou horou do přítomnosti.

Detektivní příběh ze současnosti se odehrává na pozadí skutečných historických událostí spojených s přísně tajným koncentračním táborem Prameny Vltavy.

Jak by se odvíjel život Milana Kundery, kdyby se nestal spisovatelem? Jak vypadal mistrův návrat do rodného Brna pro ztracenou novelu? S kým se Kundera potká v nebi a jak asi probíhalo jeho pařížské setkání s Babišem? Román Falešný knír je originální literární hříčkou, odkazující svou strukturou i stylem k románům i esejům Milana Kundery, jehož dílo a život se staly tématem sedmi žánrově pestrých částí, do nichž je Falešný knír rozdělen. Obsah je ironicky provokativní, místy až parodický. Zároveň ale bytostně aktuální až znepokojivý. Tematizuje mediálně známou kauzu Kunderova údajného udavačství, hraje si s domněnkami, které se o Kunderovi a jeho tvorbě šířily, i s obrazem, jaký o sobě a svých textech sám spisovatel vytvářel.

Děj románu zavede Kunderu i další osobnosti literární či politické scény na netušená místa i do nečekaných, mnohdy bizarních situací. Autor fabuluje nad známými i neznámými momenty spisovatelova života a činí tak nejen s hlubokou znalostí jeho osudů i díla, ale také s promyšleným humorem, v němž se mísí fraška s intelektuálně pojatou groteskou.

Karel Zeithaml svůj román staví na podrobných znalostech faktů i na mediálních a společenských diskusích, které se na konto nedávno zesnulého spisovatele dlouhodobě vedly a vedou. Zpřítomňuje tím téma pro Kunderu samo o sobě důležité, tedy diskusi o oddělení či neoddělení díla od svého autora, jeho života i mediálního obrazu. Falešný knír je stejně jako Kunderovy romány knihou velice inteligentní, a navíc veskrze humornou. Představuje mistrnou persifláž a zároveň prózu, jaká nemá na tuzemské scéně obdoby.

Byly to celkem tři celodenní výpravy. Naším řidičem byl Michael Pastorek, obětavý a milý člověk. Skoro po celou dobu jsem měl zapnutý diktafon. Obsah našich konverzací víceméně odpovídá skutečnosti. Knížecí repliky nejsou s výjimkou první části, kterou jsem mu četl a on přitakával, autorizované, ale jsou z devadesáti pěti procent autentické. Moje též. Vzhledem k okolnostem neexistují z našich cest téměř žádné fotografie. Nepovažoval jsem to v tu chvíli za důležité a rovněž jsem respektoval knížecí kondici. Doufal jsem vždy, že se nevidíme naposledy a že budou ještě nějaké příležitosti. Osud rozhodl jinak.

“Slovensko je stále krajina na tekutých pieskoch. Spoločnosť väčšinovo nie je ustálená, hodnotovo ukotvená, je v neustálom mentálnom pohybe a nevieme, kam to vyústi,” tvrdí Martin M. Šimečka v knihe rozhovorov s Jánom Štrasserom. Spomienkami na detstvo v rodine komunistami prenasledovaného disidenta a mladosť strávenú v spoločnosti československej intelektuálnej elity približuje udalosti, ktoré formovali Slovensko. S dokonale pripraveným Jánom Štrasserom spomínajú aj na rok 1968, normalizáciu, pozadie Nežnej revolúcie a rozpad Československa, roky mečiarizmu a Ficových vlád a napokon na dva roky pandémie a vlády Igora Matoviča. Posledná kapitola je venovaná parlamentným voľbám v roku 2023.

Nie je to kniha len o Martinovi M. Šimečkovi, ale kniha o krajine, ktorá napriek bohatým skúsenostiam s totalitnými režimami opäť stojí na rázcestí a váha, ktorým smerom sa vydať. Martin M. Šimečka dostáva množstvo prívlastkov. Je známy ako jeden z najvýraznejších slovenských intelektuálov, ale tiež ako spisovateľ, disident, novinár, redaktor, komentátor, bežec, cestovateľ, tulák. Hovorí, že bol zakázaným autorom ešte predtým ako napísal prvú knihu. Časť roka trávi pravidelne na samote na Muránskej planine, časť roka medzi stredoeurópskou intelektuálnou elitou.

Miloš žije v šumavské vesnici kousek od hranic s NSR, tedy s Německou spolkovou republikou – a jsou 80. léta 20. století. Každý se snaží protloukat, jak se dá, většinou pod heslem „kdo nekrade, okrádá rodinu“. Miloš je ovšem jiný než většina jeho sousedů a kamarádů, vyčnívá nad panoptikum chlapíků, kteří večer co večer v hospodě cucají své pivo a opakují stále stejné fórky. Miloš je dobrák, a kdyby nebyl i kus mužského, posmívali by se mu do očí. A pak jedné bouřlivé noci v lese u domu zvaného Pazderna uklouzne po blátě a sjede jako Alenka králičí norou do jiného světa. Není ale ani v kraji divů, ani za zrcadlem, nýbrž… za čárou.

Daniela Šafránková rozvíjí mírně bizarní příběh z dob, kdy naše obýváky zdobily plechovky od coca-coly a okresní estébáci viděli ideovou diverzi i ve fialové krávě.

Milena Jesenská (1896–1944) se prosadila zejména jako novinářka, od začátku dvacátých let přispívala svými sloupky a fejetony do Národních listů, Lidových novin, Pestrého týdne i pres-tižního týdeníku Přítomnost, jehož vedením byla pověřena po zatčení Ferdinanda Peroutky na počátku nacistické okupace. Celý život udržovala rozsáhlou korespondenci s přáteli, partnery i známými osobnostmi z intelektuálních a literárních kruhů. Do této edice jsou zařazeny dopisy již publikované, ale také dosud nevydané listy Ferdinandu Peroutkovi, Karlu Scheinpflugovi, Otokaru Fischerovi, Stanislavu K. Neumannovi, Fráňovi Šrámkovi, Václavu Tillemu, Jaroslavu Seifertovi, Václavu Kaplickému, manželům Halasovým a dalším. Zahrnuty jsou i nové překlady dopisů odeslaných z Ravensbrücku a vzájemná korespondence mezi blízkými přáteli Jesenské Evženem Klingerem a Willi Schlammem. Dopisy jsou doplněny vybranými dokumenty z doby Milenina zatčení a vyšetřování na Pankráci a v Drážďanech. Samostatnou část knihy tvoří vzpomínky žen, které Milenu Jesenskou poznaly jako spolupracovnici nebo vězeňkyni v koncentračním táboře.

Komediální alegorie z pera vídeňsko-pražského barnabitského kazatele Costanza Arzonniho byla v roce 1660 dvakrát inscenována v Martinickém paláci na Hradčanech před šlechtickým publikem na počest hostitele, nejvyššího purkrabí Bernarda Ignáce z Martinic. Unikátní, důsledně dvojjazyčná česko-německá publikace, jež vzešla z interdiciplinární spolupráce historiček a historiků divadla, umění, architektury a raně novověké společnosti, objevně rekonstruuju kontexty tohoto dlouho ztraceného solitéru a poprvé zpřístupňuje jeho text ve vědecky komentovaném kritickém vydání. Díky nesčetným souvislostem s profesionálním dramatem italské, anglické a německé provenience i dochovaným rytinám podle scénických dekorací Fabiána Václava Harovníka je hra jedním z nejobjevnějších jevištních děl 17. století dochovaných v plném německém znění. Umožňuje tak v mnoha směrech nahlédnout do dosud nepříliš poznané divadelní kultury, svým významem překračující hranice českých zemí.

Opožděná básnická prvotina Aleše Berného nabízí působivé epické pásmo z pražského Podskalí: rozhovor (lhostejno, zda imaginární, či skutečný) s někdejší láskou se v něm mísí s obrazy z dětství, líčením nevratné proměny celé čtvrti a tragickým příběhem jedné podskalské rodiny, to vše podá no evokativním jazykem prosyceným aluzemi na velká literární díla i současnou popkulturu, od Ein stürzende Neubauten či Huga Race po Nicka Cavea nebo Filipa Topola. Až holanovsky výpravné pasáže se tu střídají se ztišenými, úspornými, vizuálně silnými obrazy, evokujícími bolestnou pomí jivost člověka i města a celou poémou se táhne pronikavá melancholická nota, stesk po uplynulém, po všem, co hnědá řeka odnesla z Podskalí až k Helmovskému jezu.

Sartrův dopad na československou kulturu ve druhé polovině 20. století byl mimořádný. Nebyl nikdo podobný, jehož polyfonní hlas by zasahoval do tolika oblastí a jímž by se zabývali vědci i běžní občané, čtenáři i návštěvníci jeho divadelních her. Jeho vliv nezůstal u zobecňujících témat lidské existence, ale dotýkal se i všedních událostí. Zásadní byl jeho odsudek ruské invaze v roce 1968, který je v knize poprvé publikován. Společně se Simone de Beauvoirovou, navštívil Československo čtyřikrát. Zejména jeho návštěvu v roce 1963 lze označit ve 20. století za osudovou, srovnatelnou s návštěvou André Bretona a Paula Éluarda v roce 1935. Kniha, zahrnující na dvě stě fotografií a dokumentů, mimo jiné poprvé doceňuje skutečnost, jak nesmírný vliv měl Sartre na přijetí Franze Kafky, na místní filozofy včetně Jana Patočky, ale i divadelníky. Obsahuje souhrn všech dobových inscenací a množství dosud nepublikovaných ukázek z jejich uvedení. Kniha je zároveň hlubokou analýzou Sartra jako filozofa, dramatika i osoby veřejně činné. Jde o první důsledné zpracování stále naléhavého tématu svědčícího mimo jiné i o tom, že člověk se nemá nechat vláčet životem, ale má jej utvářet.

Pod názvem Pane prezidente vychází druhý díl rozhovorů Luboše Xavera Veselého s bývalým českým prezidentem Václavem Klausem, které jsou hitem internetové XTV. Xaver k tomu říká, že „Václav Klaus vztyčuje vlajku svobody a otevírá okna, která by mnozí rádi viděli nejen zavřená, ale i neprodyšně zabedněná“. Sedmnáct rozsáhlých rozhovorů, vážně i s nadhledem a vtipem pojednávající velké problémy světové i evropské politiky, dnešní dobu i „pěnu dní“ a témata odlehčenější viděné očima jedné z mála skutečných osobností české politiky jsou určeny všem lidem, kterým dění kolem nás není lhostejné.

Ondřej Fibich je znamenitý básník a také filozof. V jeho genech rezonuje nejen otec, filozof a mystik, ale také příbuzenství s Vítězslavem Nezvalem a Bohuslavem Martinů. Prošel spoustou londonovských zaměstnání, až zmizel na Šumavu. Pestrý život mu byl popudem k pestrému vyjádření, od básní, libret, happeningů, zaříkání, bádání až po meditace. Jeho poslední sbírka Anděl v cirkuse (2024, Druhé město) je sevřeně minimalistická. V krátkých verších jako bys spatřil příští film, také svůj úděl. Vychází k básníkovým sedmdesátinám.