Zeitgeschichte

Rozvědný výcvik pro studenou válku v konci šedesátých let, následné tajné operace v západním Německu a Rakousku, agenturní průnik do velitelství US-Army Bad Kreuznach v SRN - o tom i o dalších vrcholně zajímavých událostech zpravodajského života vypráví přímý aktér, autor knihy a důstojník zahraniční rozvědky Ministerstva vnitra ČSSR v letech 1967-1990 pplk. Vilém Václavek alias Kainar.

Zpravodajské úspěchy v zahraničních špionážních operacích jej vynesly až na kariérní vrchol. V první polovině osmdesátých let řídil Václavek, jako zástupce šéfa zahraniční rozvědky, osobně a utajeně z území Rakouska, vedoucího pracovníka sekce vojensko-strategických dokumentů 5. americké armády v SRN seržanta Clyda Lee Conrada. Ten mu dodával (vlastně prodával) přísně tajné válečné plány USA a NATO ve střední Evropě včetně rozmístění a kódů amerických taktických jaderných zbraní.

Jedná se o zasvěcený a pravdivý ponor do reality špionáže v dobách studené války v napínavém vyprávění zpravodajského profesionála a posledního šéfa zahraniční rozvědky ČSSR 1989. Knihu doplňují informace i fotografie z Archivu bezpečnostních složek.

S koncem války začalo být i na Českolipsku řešeno téma odsunu místních Němců a internace těch, kteří byli členy nacistických organizací či se jinak provinili proti republice. V České Lípě byl z tohoto důvodu v bývalém vojenském barákovém táboře wehrmachtu zřízen koncentrační tábor, který měl sloužit jako sběrné a internačni středisko. Tábor vznikl již v červnu 1945. Ve sběrné části byli umistěni jedinci i celé rodiny, které čekaly na vypravení transportu do Německa. V internační části tábora byli Němci, kteří měli před sebou soudní přelíčeni. 

 táboře panoval velmi striktní režim a byl hlídán ozbrojenými strážemi. Výjimkou nebyly zejména v prvních měsících existence tábora násilné excesy a je doloženo více než 200 jmen lidí, kteří zde přišli za často podivných okolností o život. Kromě toho byli lidé zde internovaní využívání na práci v různých podnicích a v zemědělství. Tábor existoval až do prosince 1946. Většina budov byla v dalších letech rozebrána. Později si lidé z nedalekého sídliště Slovanka na jeho místě stavěli garáže, které zde stoji dodnes. Jediné, co se dochovalo, je zděná budova bývalé strážnice a místní název W-lágr. Existenci tábora, kde byly v poválečných měsících internovány a soustředovány tisíce osob, nepřipomíná žádná pamětní deska. Místo, kde se odehrála palčivá část českolipských dějin, se dosud nestalo místem paměti.

Pandemie covidu-19 byla totálním společenským jevem, časem akutních i méně akutních krizí, avšak také obdobím, které nám může – zvláště ze zpětného pohledu – říci mnoho o fungování institucí i jednotlivců. Co jsme se o naší společnosti za těch několik málo let dozvěděli? Obstáli jsme?

Můžeme doufat, že jakoukoli další krizi, která přijde, jako společnost zvládneme, anebo se máme do budoucna dívat spíše s obavami? Tyto otázky si v předkládané knize, která je výsledkem společného výzkumu české společnosti v období pandemie covidu-19, kladou historici, psychologové a sociologové z Akademie věd ČR.

Saša Uhlová sleduje od roku 2022 příběhy Ukrajinců, kteří utekli před válkou do Česka. Kniha mapuje tři roky, během kterých se ukázalo, že česká vláda sice stojí na straně Ukrajiny, ale není schopná vytvořit dobré podmínky pro jejich integraci. Každým dalším zákonem, kterým se pracovně říká Lex Ukrajina, stát pomoc osekával a podmínky zpřísňoval. V důsledku toho se tak například samoživitelky dostaly do situace, kdy musely pracovat načerno, aby vůbec dokázaly přežít. Nízká dostupnost kurzů češtiny, ale i nutnost pracovat mnoho hodin, zabránila válečným uprchlíkům, aby se zdokonalili v češtině. I kvalifikovaní lidé tak mnohdy vykonávají nekvalifikovanou práci. Velmi rychle se tak ukázalo, že vedle lidí, kterým se díky pomoci občanů a částečně i státu podařilo zařídit si zde nový život, je tu zároveň i skupina, která sítem pomoci propadla. Jedná se často o seniory, nebo lidi nemocné, nebo ty, kteří neměli to štěstí, že by si našli dobrou práci a živoří na ubytovnách. Část válečných uprchlíků tak naše vláda odepsala a rozhodla se místo toho velkou část problémů neřešit. Tím ale položila základ budoucích sociálních problémů. V knize si budete moct přečíst také nadějeplné příběhy, ve kterých ukrajinské ženy vyprávějí, jak jim velká pomoc ze strany Čechů umožnila začít znova.

První svazek publikace V objetí zrady se soustředí na události z doby nacistické a komunistické diktatury, včetně méně prozkoumaného poválečného období let 1945–1948. Kniha nabízí detailní a demytizující pohled na dění ve Zlíně a okolí, přičemž na konkrétních příkladech ukazuje, že ne každý, kdo se po válce prezentoval jako vlastenec, jím skutečně byl. Naopak odhaluje příběhy zrádců a kolaborantů, kteří sledovali pouze vlastní prospěch bez ohledu na režim. Autoři čerpali z dosud nezpracovaných policejních, četnických a vyšetřovacích spisů a přinášejí nové poznatky. Kniha rovněž popisuje poválečné převzetí Baťových závodů a vedení města Zlína komunisty. Zvláštní pozornost je věnována temné roli zlínského drogisty Vladimíra Hájka a zaměstnance Baťových závodů JUDr. Ivana Holého, kteří jako spolupracovníci zlínského gestapa využívali zradu k budování poválečné kariéry. Kniha je určena čtenářům se zájmem o objektivní zpracování regionálních dějin a tabuizovaných témat moderních československých dějin.

Monografie mapuje dramatický vývoj energetiky na Podkarpatské Rusi od počátků Československa až po konec druhé světové války. Kniha na pozadí elektrifikace regionu odhaluje politické a obchodní machinace, nutnost zásahu státu, vliv koncernu ČKD i bezohledný boj o ovládnutí trhu firmou Podkarpatoruské elektrárny.

Práce odhaluje korupční skandály a klientelistické sítě, dopady hospodářské krize a propojení energetiky se světem špionáže (likvidace německé špionážní sítě za pomoci agenta A-54 a následně i výzvědné a sabotážní skupiny maďarské rozvědky). Závěrečné kapitoly se věnují komplikovanému vývoji za druhé republiky, válečnému hospodářství, převzetí elektráren říšskoněmeckou firmou a vývoj bezprostředně po osvobození Rudou armádou.

Tato kritická studie dokládá na základě konkrétních dobových příkladů, že pojem „zneužívání psychiatrie“ je třeba definovat a pojímat v širším slova smyslu, a to zejména z hlediska jeho realizace v rámci totalitárního systému. Zároveň je i historickým příspěvkem k problému vyrovnání se s minulostí.

Dosavadní úzké chápání pojmu redukuje problém pouze na zneužívání odborných lékařských znalostí či tzv. „chybných diagnóz“, terapeutických postupů, účelových teorií a využívání lékařů-psychiatrů, kteří se stávali nástroji perzekuce vůči oponentům režimu. To ale nepostihuje a zejména nevysvětluje komplexně historický problém zneužívání československé psychiatrie v soft-sovětském stylu v letech 1948–1989, včetně otázky, proč se i někteří přední psychiatři stávali agenty Státní bezpečnosti a někteří z nich byli přímo řízeni sovětskou tajnou službou KGB.

Texty shromážděné v této knize jsou hlavně svědectvím o době minulé, zároveň však vedou určitý dialog se současností. Martin Palouš patří ke generaci českých disidentů, kterým se v zázračném roce 1989 nabídla možnost vstoupit do politiky a aktivně se podílet na obnově demokracie v naší zemi. K sestavení publikace ho nepřiměla snaha připomínat dobu, již mladší čtenáři sami nezažili a může být maximálně předmětem historického zkoumání, ale víra, že to, o čem je v knize řeč, je stále aktuální a pro naši veřejnou debatu otevřenou do budoucnosti relevantní. Že je velmi důležité si na historické křižovatce, na níž se v současné době nacházíme, připomínat myšlenky nejen Jana Patočky a Václava Havla, ale i Hannah Arendtové, Erica Voegelina a dalších Paloušových partnerů ve filosofickém dialogu (který pokračuje a měl by pokračovat, jak říkal Patočka, přes hranice světů i staletí), neboť se nám tím nabízí možnost dnes tak potřebné reflexe a vzájemného porozumění.

Kolektivní monografie přináší odborné studie o řadě dnes více či méně pozapomenutých a širší veřejnosti málo známých mužů a žen různých národností, spojených výrazným způsobem s obdobím let 1918–1925 v Československé republice. Jednotlivé kapitoly přibližují tyto osobnosti především ve vztahu k tomuto období, neopomíjejí je však zasadit do širšího časového horizontu. Výrazně v knize vystupují především příslušníci generace let šedesátých, sedmdesátých a zčásti i osmdesátých, které se výrazně uplatnily v době vzniku státu. Kniha, určená odborné i široké čtenářské veřejnosti, přináší množství nových a málo známých informací a poskytuje podněty k dalšímu přemýšlení o společenském dění na počátku Československé republiky a o úloze jednotlivců v něm.

Kniha nese podtitul Životní příběh a další osudy Dr. Františka Chvalkovského, věrného služebníka státu, v který nevěřil, naprosto správně, protože málo co jiného vystihuje lépe jeho kariéru a zejména tragický osud. Co by bylo s tímto prvotřídním reprezentantem Republiky československé, jenž působil po dvacet let postupně v Tokiu, Washingtonu, Berlíně a Římě, nebýt jeho předčasné smrti? Po květnu 1945 by se jistě hodil samozvaným národním mstitelům jako hlava české válečné kolaborace. Anebo jako ideální osobní alibi milionům ostatních, kteří za protektorátu trpně mlčeli, anebo zaplňovali zdejší náměstí, včetně toho Václavského od Muzea až po Můstek, kdykoli bývalo třeba. Vinit z mnichovské katastrofy Edvarda Beneše nepřicházelo v úvahu, Emil Hácha ani Emanuel Moravec už také nežili, proto nezbývalo než obvinit plejádu ostatních, ovšem z hlediska aktuální potřeby mnohem méně zajímavých českých kolaborantů.

Kniha přináší čtenářům jedinečný pohled na život legendárního velitele a generála Karla Kutlvašra (1895–1961), a to prostřednictvím autentických dopisů z vězení, osobního deníku jeho manželky Jelizavety, dobových vzpomínek přátel a sérií rozhovorů s vojenskými historiky. Mapuje klíčové momenty generálova osudu – od legionářských bojů přes okupaci a dramatické boje Pražského povstání až po nespravedlivou komunistickou perzekuci. Osobní svědectví odhaluje lidskou tvář vojenského velitele a přináší plastický portrét muže, jehož životní dráha zrcadlí dramatické dějiny českého národa 20. století.

Výpravná publikace pojednává o působení Pohraniční stráže a dalších vojsk podílejících se na ostraze hranic včetně západoněmeckých a rakouských složek v prostoru Šumavy. Popsány jsou systémy střežení, dislokace jednotek, taktika, ženijně technické prostředky, vyprávění pamětníků a příhody z kronik i archivů od doby poválečného dočasného řešení ochrany hranic přes vybudování profesionálního vojenského systému v roce 1951, až k jeho zdokonalování v průběhu dalších desetiletí. Pozornost je věnována i protivzdušné obraně šumavské hranice.

Kniha je vybavena bohatou obrazovou galerií a operačními mapami o průběhu drátěných zátarasů na Šumavě. Je připomínkou na jednu kapitolu z dějin Šumavy a pro mladší generaci také na to, že svoboda pohybu nebyla vždy samozřejmostí.

Adolf Hoffmeister byl kreslíř, karikaturista, spisovatel, velvyslanec a organizátor českého kulturního života. Prošel Devětsilem, spolupracoval s Voskovcem a Werichem a setkával se i se zahraničními ikonami jako André Breton, Le Corbusiér, James Joyce či Picasso. Poznejte jeho fascinující soukromí i tvorbu díky této výpravné publikaci obsahující bohaté obrazové i textové dokumenty z archivů rodiny Hoffmeisterů. Odhalíte tak jedinečný osud muže, který prožil a vytvořil to, co jen málo Čechů jeho doby.

Dvacet příběhů vypráví o osudech lidí z posledních let druhé světové války. Je to doba nenápadného hrdinství, kdy muži působí v ilegalitě nebo odcházejí do lesů a hor mezi partyzány. Vlastenectví v té době není jen prázdnou frází a často se za něj platí cenou nejvyšší.

Zmíněno je vypálení Juříčkova mlýna a tragický osud Juříčkovy rodiny, stejně jako partyzánů a odbojářů, kteří v kritickém čase našli v Juříčkově mlýně útočiště. Je to i tragický příběh „Valašského Edisona“, vsetínského vynálezce Josefa Sousedíka. Dále je zde příběh mistra pekaře z Dolní Bečvy na Valašsku, který jako zanícený sportovec navštívil v roli diváka celou řadu sportovních utkání olympijských her a také mistrovství světa. V závěrečných dnech druhé světové války pomáhal se zbraní v ruce hájit Pustevny před jejich zničením ustupujícími Němci i Maďary.

Jsou to především příběhy prostých lidí, kteří přes strasti válečné doby neztratili své vlastenectví a všemi dostupnými prostředky podporovali ilegální hnutí. A v prvních hodinách navrácené svobody hrdě vyvěšují na svůj dům československý prapor, který po všechny roky okupace ukrývali v prádelníku s nadějí, že se dočkají svobody.

Kniha přináší první ucelený pokus o aplikaci přístupů tzv. kritického studia dědictví (Critical Heritage Studies, CHS) v České republice. V teoreticko-metodologické kapitole zaměřené na konceptuální aparát CHS a v sérii empirických studií prezentuje kolektiv autorů z Etno­logického ústavu Akademie věd inovativní způsoby výzkumu našeho vztahování se k minulosti. Dědictví autoři a autorky konceptualizují jako živé a neustále přetvářené médium, jako spolutvůrce paměti a identity.

Autorský kolektiv si pro terénní i archivní výzkumy zvolil oblast tzv. Sudet, která ve 20. století prodělala řadu dramatických proměn, a je tedy ideálním prostředím pro sledování krajiny, sídel, památek a lidských osudů v historických i současných kontextech. Prostřednictvím výzkumu zdejšího dědictví v nejširším slova smyslu – od folkloru, přes obnovování sakrálních památek a poutí, vyjednávání „práva“ na stavbu pomníků připomínajících ne vždy pozitivní události, zdola iniciované snahy o revitalizaci lázeňských pramenů až po soužití trampů a ochránců přírody – kniha otevírá nové možnosti teoreticky fundovaného poznání pozůstatků minulosti.