Je-li prvořadým úkolem spisovatele v exilu podat svědectví, můžeme Jana Čepa vyzdvihnout jako modelový příklad. Sotva se po několikatýdenní mizérii německých utečeneckých táborů nadechne pařížské svobody, vidíme ho ve skrovném hotelovém pokojíku psát sérii článků do věhlasného deníku Le Monde. Jde o trojici Úvah emigranta, podle nichž jsme nazvali celý knižní soubor.
Čep je jedním z prvních, ne-li vůbec prvním, kdo ve Francii osvětluje únorové a poúnorové dění v Československu. To, co francouzský čtenář mohl dosud znát jen z oficiálních, a tedy nutně propagandou deformovaných zdrojů, se nyní může dovědět z přímého svědectví intelektuála v emigraci. Již v těchto prvních textech Čep brilantně, byť spíše jen v náznaku, zachycuje mechanismy totalitní moci. Pokouší se vykreslit onu „atmosféru nejistoty a úzkosti, lži a neupřímnosti“, která v jeho vlasti zavládla po komunistickém převratu, a odhaluje západním čtenářům, jak k němu vlastně mohlo dojít. Poukazuje na zneužití mocenského postavení komunistickou stranou, v zádech jištěnou Sovětským svazem; upozorňuje na okleštění jazyka na ideologickou propagandu, která umně využívá polopravd a lží, technik manipulace a cenzury; odhaluje systematické vymývání mozků školní mládeže, ba celé populace; zdůrazňuje, že restriktivní zásahy se týkají nejen veřejného života, nýbrž i sféry soukromé, kde je nutno naučit se předstírat, hrát svou roli podle toho, s kým zrovna člověk mluví; opakovaně obrací pozornost na zneužití, perzekuci či rovnou likvidaci nepoddajných (nejen) intelektuálů…
