Belletristik

Daniel vlastní byt v Táboře, ale pracuje v Praze a domů jezdí jen na víkendy. Zuzana odešla od přítele a nemá dost peněz, takže uvítá nájem aspoň na všední dny. Ty dva nespojuje nic než prostor, který každý po svém obývají, a ten prostor je zároveň rozděluje. Jak by vlastně dva lidé mohli mít něco společného? On se stará o umírajícího otce, péče o hrany života však zbude vždycky na ni. Jemu zalehlo srdce, ona má šelest na mozku. Dva příběhy ze současnosti, které se dotýkají a zároveň míjejí, dvě samomluvy, které se až díky čtenáři mohou stát rozhovorem.

Jana Šrámková a Jan Němec našli nezvyklý způsob, jak napsat knihu dohromady a zároveň každý zvlášť. Výsledkem je originální román, který lze číst z jedné nebo druhé strany, anebo třeba na přeskáčku.

Slovenská Židovka Helena Citronová a příslušník SS Franz Wunsch. Téma připomínající Shakespearovo drama. Zakázaná láska; Mal ju poslať do plynu, ale zamiloval sa do nej; Úprimná láska; Láska to nebola – nejen pod těmito titulky na sociálních sítích kolují zprávy o vztahu těchto dvou lidí. Jaký byl doopravdy? Upřímný, láskyplný nebo šlo o Helenin zoufalý boj o holý život? Kniha vychází z dobových materiálů, z vyprávění pamětníků, očitých svědků oněch tragických událostí, ze soudních spisů z poválečného procesu s Franzem Wunschem. S hlavní hrdinkou se vracíme do časů, kdy šlo o bytí či nebytí jednotlivců i celých národů. Cílem autorky bylo zprostředkovat čtenářům atmosféru, ducha tragické doby, nacistické krutovlády a nechat na nich samotných úvahy o tom, co by na místě mladé Heleny dělali oni sami. Láska v Osvětimi je román inspirovaný pohnutým životním osudem Heleny Citronové, osvětimské vězeňkyně č. 1971. Dívky, která na vlastní kůži poznala rasovou diskriminaci, holocaust. Doplňují jej dobové snímky a dokumenty, z nichž mnohé jsou veřejnosti představeny poprvé.

Publikace mapuje profesní i osobní život Pavla Hartla – významného českého psychologa, psychoterapeuta, vysokoškolského pedagoga, lexikografa a publicisty. Jeho životní dráha byla zásadně ovlivněna historickými událostmi 20. století, které se promítly do autorovy odborné i popularizační činnosti. Kniha představuje výběr z Hartlovy tvorby, včetně dosud nepublikovaných textů, a zároveň přináší vzpomínky rodiny, kolegů, přátel a studentů, čímž nabízí komplexní pohled na jeho osobnost i dobu, v níž působil.Pavel Hartl se také podílel na vzniku a rozvoji řady odborných institucí a organizací, z nichž nejvýznamnější jsou Česká společnost pro vzdělávání dospělých a Katedra sociální práce FF UK.

The story of the mythical Princess Libuše has been one of the cornerstones of the “old Czech tales” for more than a thousand years. Over the centuries, it has also inspired many artistic treatments. Libuše had already entered the opera stage at the end of the 17th century – after several performances in Italian during the Baroque era, she reappeared in the first quarter of the 19th century in German Romantic opera. During the 19th century, Czech artists gave the character of Libuše – at least in the Czech environment – a petrified form. The anthology of Libuše librettos gathers for the first time in its comprehensiveness all published and so far unpublished opera librettos and other texts from the 17th to the 20th century, mostly set to music. It includes works written in Italian (F. Parisetti, G. C. Corradi, A. Denzio) and German (E. von Lannoy, J. C. Bernard, J. L. Choulant, J. Bayer, J. Wenzig, L. Hartmann) with parallel Czech translations, as well as texts in Czech (J. K. Chmelenský, F. Patočka, J. J. Kolár, E. Špindler, E. Destinnová, J. Berg). The edition is accompanied by an introductory study in Czech and English.

Prózy v tomto čerstvém souboru spojuje několik témat. Ta mají podobu otázek: Chová se člověk ve vyhrocených situacích tak, aby byl sám sebou, anebo jde o to vytvořit o sobě působivý obraz? Nakolik se s někým setkáváme kvůli němu a nakolik kvůli sobě? Jak se postavit k tomu, že lidé a věci kolem odcházejí a totéž čeká i nás? Povídky spojují i motivy hudby, stejně jako brněnské lokace. A spojuje je i atmosféra — posmutnělá, nostalgická, bilanční. Jsou to texty z životní fáze, kdy už se ví, že je pozdě. A jak to u Ludvíka Němce chodí, povídky jsou opět precizně vystavěné i napsané. Je patrné, proč tam každý motiv i každá věta jsou; prostě škola poctivého psaní.

Literárních prasáren není nikdy dost.

Některé pamatují středověk, jiné se vylouply během národního obrození nebo prvorepublikové avantgardy, další vznikají právě teď. Některé jsou veselé, jiné smutné, s jedním autorem cvičí melancholie, s jiným absurdní komika. Některé tvůrce dobře známe, o jiných jsme vůbec neslyšeli. Všechno to má ale jedno společné: prasárny patří k literatuře a kultuře asi jako duše k tělu. V každém věku, v jakýkoli čas. Tahle knížka baví i popichuje, dráždí a provokuje. A chce být taky trochu naučná, studijní: když už to člověk jednou čte, tak má koukat, aby to četl pořádně – tak nějak to přece řekl klasik. Takže závěrem každé kapitoly, kde se míchají ukázky původní tvorby s aktuálním komentářem, je pár otázek pro zvídavé. To všecko pak rozhýbáno a oživeno desítkami ilustrací prvotřídního českého kreslíře Jaromíra Plachého.

Vladimíra Jedličková (20. 3. 1878–24. 3. 1953, roz. Marie Vladimíra Olga Krumbholzová) patří mezi významné osobnosti české secesní literatury, ačkoli za svůj život mohla vydat pouze jednu svoji knihu básnických próz „Povídky o ničem“ (1903). Publikovala pouze pod literárními pseudonymy ženského i mužského rodu, z nichž je nejtypičtější „Edvard Klas“. Po smrti autorky se její prózy vyskytují jen v tematických výborech nebo studijních příručkách, ale k novému a redakčně ucelenému vydání těchto umělecky výlučných próz dochází až nyní. Jedná se o rozšířené vydání její knihy Povídky o ničem, která zároveň přinese celkový literárně historický obraz jejího uměleckého vývoje a literární pozůstalosti.

O patnáct let dříve, než vyšel známý Jiráskův historický román, vydal J. K. Šlejhar své vlastní Temno (1902): soubor čtyř próz zasazených do autorova rodného kraje, novopackého podhorského venkova, a zkoumajících stinné stránky lidských povah a osudů. Zde dosahuje spisovatelovo mistrovství mnohovrstevnaté kresby svého vrcholu. Úvodní tragický příběh dívky, která nedokáže odolávat nastalému osamění, vyniká detailním popisem duševních stavů hrdinky a evokací temné atmosféry a stísněných nálad, ale i působivým obrazem lesa coby mystického labyrintu, jenž bloudícího vypravěče neodolatelně vede do svého středu, k tajemnému místu smrti. Následující povídka líčí úzké sepětí venkovského člověka s jeho koněm, zdrojem obživy a symbolem vztahu jedince k přírodě a práci; zhoršující se zdravotní stav koně a rostoucí beznaděj vyúsťují v rozklad životních sil starého muže a v jeho bezvýchodné zoufalství. Téma narušené jednoty bytí a důsledků provinění se proti přírodnímu řádu vévodí třetímu textu, téměř metafyzickému obrazu rozkladu a rozpadu statku a jeho života v důsledku náhlé epidemie. Je příznačné, že původně lokální událost zde přerůstá v katastrofu bezmála kosmických rozměrů a stává se univerzálním symbolem tragiky světa. Závěrečná novela přináší monumentální portrét nezdolné životní síly horalky, která dokáže vzdorovat opakujícím se katastrofám postihujícím její domov.

Kurt Gebauer je významný český sochař, malíř, pedagog a celoživotní bojovník za kvalitní veřejný prostor. Jeho sochy a figurální objekty zpravidla zachycují pohyb a emoci, reagují na závažná společenská témata a aktuální nálady ve společnosti. Rád pro svá díla využívá nezvykle materiály, jako je textil, laminát či neopracovaný kámen. Jeho zájem o lidi a život se promítá i do aktivit spojených se zvelebováním životního prostředí. Knižní rozhovor Mariny Feltlové s Kurtem Gebauerem vychází z jeho rozhlasového vyprávění pro pořad Osudy, vysílaný Českým rozhlasem Vltava.

Je-li prvořadým úkolem spisovatele v exilu podat svědectví, můžeme Jana Čepa vyzdvihnout jako modelový příklad. Sotva se po několikatýdenní mizérii německých utečeneckých táborů nadechne pařížské svobody, vidíme ho ve skrovném hotelovém pokojíku psát sérii článků do věhlasného deníku Le Monde. Jde o trojici Úvah emigranta, podle nichž jsme nazvali celý knižní soubor.

Čep je jedním z prvních, ne-li vůbec prvním, kdo ve Francii osvětluje únorové a poúnorové dění v Československu. To, co francouzský čtenář mohl dosud znát jen z oficiálních, a tedy nutně propagandou deformovaných zdrojů, se nyní může dovědět z přímého svědectví intelektuála v emigraci. Již v těchto prvních textech Čep brilantně, byť spíše jen v náznaku, zachycuje mechanismy totalitní moci. Pokouší se vykreslit onu „atmosféru nejistoty a úzkosti, lži a neupřímnosti“, která v jeho vlasti zavládla po komunistickém převratu, a odhaluje západním čtenářům, jak k němu vlastně mohlo dojít. Poukazuje na zneužití mocenského postavení komunistickou stranou, v zádech jištěnou Sovětským svazem; upozorňuje na okleštění jazyka na ideologickou propagandu, která umně využívá polopravd a lží, technik manipulace a cenzury; odhaluje systematické vymývání mozků školní mládeže, ba celé populace; zdůrazňuje, že restriktivní zásahy se týkají nejen veřejného života, nýbrž i sféry soukromé, kde je nutno naučit se předstírat, hrát svou roli podle toho, s kým zrovna člověk mluví; opakovaně obrací pozornost na zneužití, perzekuci či rovnou likvidaci nepoddajných (nejen) intelektuálů…

Výběr z let 2003–2024 Výbor textů výtvarníka, grafického designéra, publicisty, editora, kurátora, spisovatele, docenta UMPRUM, nehrajícího člena skupin Jasná páka a Hudba Praha a spoluzakladatele tajného hudebního sdružení Pornografičanka Karla Halouna. Kniha shrnuje jeho tvorbu kulturně esejistickou a výtvarně-kritickou, kterou v prvních dvou desetiletích 21. století publikoval v předních českých kulturních časopisech, jako např. Svět a divadlo, Revolver Revue, Babylon, Přítomnost aj. Z široké palety uměleckých druhů, žánrů a témat vyplývá nejen autorova schopnost vyhmátnout charakteristické znaky doby a ukázat na nich obecné společenské, politické a kulturní problémy, ale také jeho ochota jasně až nekompromisně definovat svou hodnotovou hierarchii a kriticky se vyjádřit k dobovým bojům a konfliktům. Texty jsou seřazené chronologicky podle doby vzniku a publikování a pojednávají o kulturních a uměleckých fenoménech, velkých výstavních projektech, autorských osobnostech, ale též o efemérních projevech krize uměleckých řemesel, či komercionalizace v kultuře. Autor prokazuje nebývalou schopnost spojovat osobní znalost uměleckého řemesla a umělecké praxe s hlubokým vzděláním v umělecké historii a teorii.

Kniha pojednává o vzájemném vztahu dvou významných umělců sochaře Otto Gutfreunda (1889 – 1927) a architekta Otakara Novotného (1880 – 1959), které spojovalo nejen přátelství a rodinné vazby, ale i vztah k Praze, do jejíž podoby se oba nesmazatelně zapsali. Text vycházející z rodinných archivů se pohybuje na hranici beletrie a uměno-historické studie, přináší mnohé neznámé skutečnosti nasvěcující život dvou umělců v hranicích času, který jim byl vyměřen. Stává se tak jedním z klíčů k porozumění jejich výjimečnému tvůrčímu odkazu. Zásadním přínosem knihy je obrazový esej zkomponovaný z dosud nezveřejněných fotografií, které nejsou pouhým záznamem jejich životů, ale nechávají čtenáře nahlédnout též do společenského a historického koloritu překotné doby.

Obyčejný život v české předválečné vsi, kontakty s ruskou uměleckou avantgardou nebo setkávání s kamarády výtvarníky v hospodách, ateliérech a na výstavách. Poutavě zaznamenané osobní příběhy v kontextu dobových událostí od padesátých do devadesátých let 20. století s mnoha barevnými ilustracemi.

Ve svých autobiografických povídkách se Josef Císařovský nejprve vrací do dětství, do obce Houstoň vedle Lidic, kde se narodil a vyrůstal. Jeho babička vlastnila a obhospodařovala místní hospodu, která byla vedle kostela ústředním místem setkávání a domlouvaly se zde mnohé společné i osobních záležitosti, předávaly se informace a vyprávěly historky. Bylo to inspirující místo, které odráželo tradiční svět vesnice s jeho intenzivně pospolitým životem, jež Josef Císařovský zachytil a dnešnímu čtenáři zprostředkoval.

Druhý tematický blok knihy reflektuje Císařovského poválečný studijní pobyt v pozdněstalinistickém sovětském Rusku. Dotýká se zde mnoha realit života v tehdejší Moskvě a Leningradu, ale cenné jsou zejména vzpomínky na přeživší zbytky ruské avantgardy, s nimiž se tehdy spřátelil.

Císařovský dále reflektuje i situaci českých výtvarníků v padesátých a šedesátých letech 20. století, výstavy a salóny, které z pozice historika umění organizoval, ale i zákazy, vztažené režimem na část výtvarné scény v souvislosti s normalizací.

(1939–1972).

Svazek je kritickou edicí veškeré vzájemné odborné korespondence českého filologa a literárního historika Antonína Škarky (1906–1972) a filozofa a komparatisty ukrajinsko-ruského původu Dmytra Čyževského (1894–1977), která se dochovala z let 1939–1972 a čítá přes 80 korespondenčních jednotek.

Vedle standardního edičního aparátu kniha obsahuje úvodní studii, jež poukazuje na jedinečnost editované korespondence, svědčící mj. o tom, že oba bohemisté, žijící po většinu svého života v rozdílných částech politicky rozdělené Evropy, dokázali navzdory nemožnosti osobního setkávání právě v korespondenci navázat a dlouhodobě rozvíjet intenzivní a plodnou spolupráci, která nakonec ve druhé polovině 60. let 20. století vyústila až v konstituování unikátního vědecko-vydavatelského týmu napříč železnou oponou. Korespondence tak podává jedinečné informace o principech fungování odborné komunikace přes železnou oponu i o dobových problémech a limitech provozu humanitních věd na obou jejích stranách.

Jak vypadala dobrodružná cesta na kole v předvečer druhé světové války?

Stačilo náhodné setkání u rybníka a byla z toho cesta přes půl Evropy a zážitek na celý život. Dvaadvacetiletý Vratislav Krainer se jednoho parného léta rozhodl pro dobrodružnou výpravu na kole z Československa přes Rakousko, Německo, Itálii až do Paříže na právě probíhající Světovou výstavu EXPO. Tou dobou ještě netušil, že během 3 500 kilometrů dlouhé cesty zažije svobodu, na kterou si on ani jeho krajané na dlouhé desítky let nesáhnou.

Slunci a obzoru je autentický cestovní cyklistický deník, který skrze postřehy mladého člověka zaznamenává podobu meziválečné Evropy. Na pozadí obyčejných jemných lidských příběhů však často prosvítá i odvrácená strana doby: Evropa připravující se na druhou světovou válku.