Belletristik

Ve stínu úlu je gotický román, který se odehrává v období první republiky v rodinné vile v horách. Mladá žena, která zde získá práci jako guvernantka, čelí však mnohem větším výzvám, než je výchova dětí. Kromě své svěřenkyně si musí najít cestu i k ostatním obyvatelům domu, který je dobře skrytý před zraky okolí a ve svých tichých chodbách skrývá mnohá tajemství. V jeho koutech se hromadí dávné hříchy a před světlem prchají mnohonohé bytosti. Chce to velkou odvahu podívat se pod masku svých bližních. A ještě větší pod tu svou.

Kniha vzpomínek Petra Chudožilova není souvislým chronologickým vyprávěním, ale shrnuje velké množství pointovaných příběhů, jak je život přinášel. Je výpovědí autorské i lidské zralosti. Vypovídá o osmdesáti letech lidského života i o novodobých českých dějinách, jakož i o autorových ruských kořenech a životě v exilu ve Švýcarsku. Chudožilov píše velmi čtivě a vtipně, je však i břitkým a nesentimentálním pozorovatelem. Jeho kniha přináší velké množství závažných historických faktů, postřehů a zjištění.

Jak prozrazuje sám název skupiny, B. K. S. (Bude konec světa) se vedle absurdity věnuje tématice smrti, ošklivosti, morbidity a nihilismu. Tato témata jsou sice jistě dokladem dekadentních nálad v současném českém umění, především jsou ovšem zbraní proti falešné pruderii, prázdnému estetismu a vědeckému intelektualismu. Počínání B. K. S., které se pohybuje na provokativní hranici mezi životní filosofií a uměleckou tvorbou, bylo v celém spektru svých aktivit padesát let utajeno zraku laické i odborné veřejnosti. Členové B. K. S. vystupující pod fiktivními jmény Dr. Il. Škába Sklabinský, Prof. Eckel Eckelhaft, Pablo Augeblau, J. Z. L. Ostrowid, Isidor Ignác Dumajevský se suverénně pohybují hned v několika uměleckých disciplínách, jimž kraluje výtvarné umění, včetně performance, hudba, herectví, taneční kreace i disciplíny nové, vzniklé na základě imaginace jednotlivých členů. Kniha nám odhaluje i stanovy, komise, podkomise, řády, slavnosti, vnitřní strukturu organizace. Jde o jedinečnou kroniku endemitu, který by ve světě odborných diskursů vyhynul.

Třetí svazek Díla J. K. Šlejhara zahrnuje dvě povídkové sbírky z konce 19. století, které představují pozoruhodné rozšíření autorova tematického záběru i způsobu uměleckého zobrazení. Soubor Zátiší (1898) sice ještě do značné míry odráží Šlejharova naturalistická východiska, uplatněná v předchozí tvorbě, ale přítomny jsou i nové prvky. Tak hned úvodní povídka, Lakomec, je koncipována jako alegorická moralita, odehrávající se v jakési neurčité době a v neurčitém venkovském prostředí za časů morové epidemie. Povídky Jumr se vrátil a Pobuda přinášejí tragické portréty svébytných venkovských postav, svým životem se výrazně vylučujících z vesnické pospolitosti. Zejména próza o Jumrovi, nočním hlídači v horské fabrice, je v autorově díle výjimečná propojením venkovského a dělnického prostředí. Druhý soubor, V zášeří krbu (1899), pak nabízí autorovu tvorbu intimní, zaměřující se zejména na stinné stránky manželského soužití a rozpad rodinné pospolitosti.

Když jsem se na konci léta v roce 1969 vracel z Francie do Čech, tušil jsem, že se vracím do nejistot. Ale také jsem už věděl, že psát mohu jen česky a já psát chtěl. Psát, nic jiného mně tenkrát nezbývalo, naděje na vydání nebyla žádná. Až samizdat mně hodil záchranné lano a psaní dostalo hlubší smysl. Ani dnes, kdy literatuře zdánlivě nestojí nic v cestě, kdy literatura vstoupila na volný knižní trh, se nepovažuji za „profesionálního“ autora. Píši, abych obhájil svou existenci, nic víc, předal zprávu, abych podal ruku čtenáři… Pěstuji přechodné žánry – užitou lyriku, eseje, píši cestopisy, monografie, literární a výtvarné glosy a tvořím také drobnou prózu. Hledám souvislosti, rovnováhu mezi poznáním a osobní zkušeností…

V nejnovější knize esejisty a novináře Karla Hvížďaly (1941) se setkáváme nejen s jeho celoživotními tématy, jako možnosti a meze prózy a interview jako žánru, role intelektuála v digitální době nebo reflexe proměny světa. Jde také o návraty do dětství, ohledávání dávných osobních selhání i o snahu vyrovnat se s nezvratností odcházení včetně překvapivého citového vzplanutí. Jde o knihu nejosobnější a nejotevřenější. Autor ji označil za karneval imaginace nad záhadou psaní a lásky v době dvou blízkých válek.

Monografie je pátým svazkem edice zabývající se korespondencí českého hudebního skladatele Bohuslava Martinů s jeho rodinou v Poličce. Tento svazek obsahuje 55 korespondenčních dokumentů (dopisy, pohlednice) z let 1938 a 1939. Jedná se o korespondenci jednostrannou, dochovaly se pouze dopisy Bohuslava Martinů a jeho manželky Charlotte Martinů adresované matce a sourozencům v Poličce, obdržené dopisy skladatel vzhledem k velkému rozsahu své korespondence nearchivoval. I přesto lze v těchto dokumentech nacházet unikátní autentická sdělení, v nichž sám Martinů komentuje svou životní i profesní cestu, aby v první řadě své informace, záměry či postoje sděloval nejbližším rodinným příslušníkům, ale často jejich prostřednictvím i širšímu okruhu přátel v Poličce a v Československu. V české verzi jsou rukopisné dopisy Martinů představeny v podobě diplomatického přepisu, čili formou co možná nejbližší originálu, zároveň publikace obsahuje i jejich faksimile. Dopisy jsou doplněny poznámkovým aparátem, jehož ambicí je vsazovat jednotlivé informace do historického kontextu, a to na základě dobových pramenů, související korespondence, současného stavu bádání, ale i terénního výzkumu.

Štěpán Gavenda převedl z lehkomyslného vzdoru své známé přes hranice do Německa a tím si uzavřel cestu domů. Zanechal tady svou těhotnou snoubenku Selmu. Stává se chodcem-kurýrem, nejdříve pašuje cigarety a převádí lidi, později ho získá americká CIC ke špionážní činnosti na našem území. Naverboval ho František Bogataj, jehož taky z Československa převedl.

Štěpán Gavenda patřil k nejúspěšnějším kurýrům, vinou zrady Olina Miholy, nastrčeného StB do jejich řad, je zadržen a po několika vězeních skončí v tom nejhorším, v Leopoldově. Po měsíci se mu podaří s dalšími pěti vězni uprchnout a vrátit se do Německa. Ani Bogataj, ani americká CIC o něho už nejeví zájem, jsou přesvědčeni, že je agentem StB. Gavenda se snaží dokázat svou nevinu, vrací se do Československa, při přechodu sovětského pásma v Německu je zadržen a soud nad ním vyřkne trest smrti.

Některé okamžiky tiše přejdou, zatímco jiné zanechají hlubokou stopu Tlumočník se účastní turné českého orchestru v Japonsku, které nabere nečekaný směr. Manželka bohatého podnikatele chystá svému muži oslavu v Kalábrii, ale při domluvě s taxikářem dojde k nedorozumění s překvapivými následky. Teenagerka se vrací se svými rodiči a tetou z pohřbu na české vesnici, cestou jim dojde nafta — a vtom se objeví neznámý noblesní pán. Někdo, někdy, někde… Hrdiny a hrdinky povídek Biancy Bellové potkáváme v momentě, kdy se v jejich životě děje něco podstatného. Je to jen okamžik, fragment příběhu, o němž nevíme, jak začal, a někdy nezjistíme ani to, jak skončí. Bianca Bellová je bravurní vypravěčka, která čtenáře obratně vtahuje do dění a i na krátké ploše povídky opět prokazuje svou jazykovou brilantnost a stylovou vybroušenost. Každý, kdo se ponoří do jejího nezaměnitelného světa, bude odměněn celou škálou emocí, ale i humorem, a někdy až hororovou atmosférou.

Bedřich Moldan, geochemik, publicista a politik, ale především přední český environmentalista, v této knize rekapituluje svou profesní dráhu, práci vědce, politika i působení na poli environmentální diplomacie. Nevyhýbá se však ani osobním tématům - mluví o tom, jak ho formovala a celý život inspirovala lesní moudrost i křesťanští filozofové, a o své rodině, která pro něj vždy byla základní životní jistotou, pevnou oporou. Rozhovor s ním vedla novinářka a popularizátorka vědy Eva Bobůrková. Závěrečná část knihy obsahuje výbor z textů Bedřicha Moldana, jež se objevují v rozhovoru nebo výstižně ilustrují zde popisované skutečnosti. Kniha je svědectvím o cestě člověka, který celý svůj život zasvětil ochraně planety.

Theo chtěl dobrovolně odejít ze světa, ale osud s ním hraje podivnou hru. Zemi postihla nevysvětlitelná katastrofa a on se podle všeho stal posledním člověkem na planetě. Anebo ne? Vybaven technickými znalostmi inženýra a amatérského letce se vydává pátrat, zda kromě něj ještě někdo přežil. Svět se mu proměňuje před očima, příroda si bere zpět, co jí člověk vzal. Zůstanete-li na světě sami, vše je vám zdánlivě k dispozici: obchody plné zboží, libovolné dopravní prostředky, opuštěná města i romantické pláže. Ale jaký to má vše smysl? Hrdina nového románu Jiřího Pehe v tomto světě dokáže přežít, ale čím dál víc si uvědomuje, že bez ostatních lidí se pravidla mění a jeho pátrání po přeživších se proměňuje v přemítání o smyslu lidských dějin. Theo si klade otázky, co z naší civilizace mělo nějaký význam a co stojí za to zachovat. Výtvarné umění, literatura, náboženství, filozofie, hudba, historie. Vše je buď člověkem vytvořené, nebo se to k lidstvu Jiří Pehe vytvořil mnohovrstevnatý román, v němž prostřednictvím svého hrdiny zkoumá limity lidské civilizace. Bez povýšeného mentorování nám dává možnost podívat se na naši každodennost z pořádného odstupu.nějakým způsobem vztahuje. Ale ve chvíli, kdy si Theo může z Louvru odvézt Monu Lisu a naložit na náklaďák libovolné množství artefaktů z vatikánských muzeí, je na vážkách: mají tyto věci samy o sobě ještě nějakou hodnotu?mnohovrstevnatý román, v němž prostřednictvím svého hrdiny zkoumá limity lidské civilizace. Bez povýšeného mentorování nám dává možnost podívat se na naši každodennost z pořádného odstupu.nějakým způsobem vztahuje. Ale ve chvíli, kdy si Theo může z Louvru odvézt Monu Lisu a naložit na náklaďák libovolné množství artefaktů z vatikánských muzeí, je na vážkách: mají tyto věci samy o sobě ještě nějakou hodnotu?

Protektorátní etudy tvoří celkem třináct kapitol, jež zastřešuje velmi temné období a prostředí protektorátu Čechy a Morava (1939–1945). Ovšem tyto etudy nejsou ani tak o nacistických represáliích. I toto chmurné období totiž přinášelo nemálo situací tragikomických. Odehrávaly se zde pozoruhodné příběhy v kulturní sféře (zejména ve filmové branži), docházelo až ke směšným vyšetřováním přestupků (jakým bylo třeba bezděčné uplivnutí si před vozem německého pohlavára či klepání koberců v době k této činnosti neurčené), které v celkové obludnosti režimu působí až absurdně. Nacistický režim však chtěl kontrolovat do detailů každý aspekt lidského konání – včetně sexuálního života (i toho za úplatek). Některé z takových situací se již ve své době šířily v podobě anekdot (často jen ústně tradovaných), v čemž byli Češi vždy mistry.

Nadšení vlastivědci, rázovití lesníci, ale také rusínští vojáci, odpůrci nacismu či podivínský lovec zmijí. Ti všichni svými naturely a dílem přispívali k nezaměnitelné atmosféře kraje pod Pradědem. Atmosféře, která se z nemalé části, podobně jako lidská paměť, pozvolna vytrácí. Vydejme se tedy do ulic staré Vidnavy, Jeseníku a Krnova, na zadumaný Rejvíz, pod koruny stromů ve vrbenských lesích, do hospody v Široké Nivě, ale i na sever Itálie, a dokonce za velkou louži a povyprávějme si o dvaceti pozoruhodných osobnostech mizejících Jeseníků...   Kniha je volným pokračováním titulu Zvoník z Cukmantlu z roku 2022.

Auschwitz-Birkenau, podzim 1944. Vězeň Kalina ranou pěsti sráží k zemi svého druha, vězně Jermana, jen vteřiny předtím, než by se Jerman ve snaze ukončit svůj život vrhnul na ostnatý drát nabitý elektřinou. „Počkej s tím ještě,“ říká mu Kalina, „tady bys moc nóbl funus neměl.“ Takto, s vědomím absurdity situace a dramatu lidské existence v okolnostech vrcholného stadia genocidy, popisuje Pavel Fischl ve své autobiografické novele martyrium v továrně na smrt, kam byl ve 22 letech deportován z Terezína. Sužován steskem po krásném dětství prožitém na Moravě, po milované sestře Mindě a bratru Viktorovi čelí Pavel hororu holocaustu statečně, s empatií, ba i s určitou dávkou černého humoru, díky nezlomnému přátelství svých souputníků, kteří ho nakonec s těžkou dyzenterií doslova dotáhnou pochodem smrti živého až k samému konci války. Rozkol, který se otevírá mezi Pavlovým poetickým, hluboce morálním niterním světem a morbidní realitou let tzv. konečného řešení židovské otázky, při němž bylo zavražděno šest milionu lidí, živí jeho imaginaci a tříbí jeho ryze humanistický postoj.