Belletristik

Pod kopcem Landek ve slezské Ostravě žije ve dvou starých havířských domcích zvláštní pár – Johan a Truda, rázovití obyvatelé kraje formovaného hornickou tradicí. Navykli si pozorovat lanovku vozící turisty na vrchol kopce, na zahrádce popíjejí pivo, které se jim v lahvích chladí na dně malého rybníka, a zdánlivě bezstarostně si užívají své obyčejné životy. V době lockdownu se Johan s Trudou ocitají v nezvyklé situaci: jsou čím dál víc odkázáni sami na sebe, Johanův syn Hannes žijící v sousedním Polsku se k nim obtížně dostává přes uzavřenou státní hranici a Trudina dcera Maruška má svůj nový život v Praze. Radost ze setkání s dětmi a vnoučaty nahrazují nové starosti, reflektované ve svérázných rozhovorech a nápadech, jejichž atmosféru dotváří kouzelné hlučínské nářečí – prajzština. Zatímco Johan a Truda mudrují, jestli proti „činskemu virovi“ pomohou spíše „haderky přes pusinu“, řádně vychlazené pivo, „trumpovska dezinfekcija“ nebo „fajně zlata polivka“ z koi kaprů prodávaných v hobby marketu, nelítostná realita doráží až k nim na zahrádku. Na pozadí zdánlivě nedůležitých dějů a situací se rozvíjí příběh v jedné rovině humorný, zároveň ale v jádru vážný a tragický. Skrze místy groteskní vyprávění tak autor odkrývá absurditu a bizarnost doby pandemie, kterou oba hrdinové prožívají po svém – se svérázným pohledem na život a neméně svéráznými názory, jež nasvěcují nedávnou globální zkušenost z nových perspektiv.

Náměstí hrdinů je sbírka sedmi povídek balkanisty Františka Šístka, známého také jako básník Viktor Žižkov. Autor provede čtenáře nejen labyrintem vzpomínek, jakýmsi zábavným lusthauzem své mysli, ale – jako zkušený globetrotter – též místy, kam může zavítat každý, byť každý si z toho odnese něco jiného: od náměstí Hrdinů přes Tatry po Laos. Šístkova pozorování jsou výstižná, historky hravé a uzávěry – inu, s některými lidmi se i přes vzdálenost, v čase, nebo v místě, cítíme býti na stejně vlně.

Daniel vlastní byt v Táboře, ale pracuje v Praze a domů jezdí jen na víkendy. Zuzana odešla od přítele a nemá dost peněz, takže uvítá nájem aspoň na všední dny. Ty dva nespojuje nic než prostor, který každý po svém obývají, a ten prostor je zároveň rozděluje. Jak by vlastně dva lidé mohli mít něco společného? On se stará o umírajícího otce, péče o hrany života však zbude vždycky na ni. Jemu zalehlo srdce, ona má šelest na mozku. Dva příběhy ze současnosti, které se dotýkají a zároveň míjejí, dvě samomluvy, které se až díky čtenáři mohou stát rozhovorem.

Jana Šrámková a Jan Němec našli nezvyklý způsob, jak napsat knihu dohromady a zároveň každý zvlášť. Výsledkem je originální román, který lze číst z jedné nebo druhé strany, anebo třeba na přeskáčku.

Slovenská Židovka Helena Citronová a příslušník SS Franz Wunsch. Téma připomínající Shakespearovo drama. Zakázaná láska; Mal ju poslať do plynu, ale zamiloval sa do nej; Úprimná láska; Láska to nebola – nejen pod těmito titulky na sociálních sítích kolují zprávy o vztahu těchto dvou lidí. Jaký byl doopravdy? Upřímný, láskyplný nebo šlo o Helenin zoufalý boj o holý život? Kniha vychází z dobových materiálů, z vyprávění pamětníků, očitých svědků oněch tragických událostí, ze soudních spisů z poválečného procesu s Franzem Wunschem. S hlavní hrdinkou se vracíme do časů, kdy šlo o bytí či nebytí jednotlivců i celých národů. Cílem autorky bylo zprostředkovat čtenářům atmosféru, ducha tragické doby, nacistické krutovlády a nechat na nich samotných úvahy o tom, co by na místě mladé Heleny dělali oni sami. Láska v Osvětimi je román inspirovaný pohnutým životním osudem Heleny Citronové, osvětimské vězeňkyně č. 1971. Dívky, která na vlastní kůži poznala rasovou diskriminaci, holocaust. Doplňují jej dobové snímky a dokumenty, z nichž mnohé jsou veřejnosti představeny poprvé.

Publikace mapuje profesní i osobní život Pavla Hartla – významného českého psychologa, psychoterapeuta, vysokoškolského pedagoga, lexikografa a publicisty. Jeho životní dráha byla zásadně ovlivněna historickými událostmi 20. století, které se promítly do autorovy odborné i popularizační činnosti. Kniha představuje výběr z Hartlovy tvorby, včetně dosud nepublikovaných textů, a zároveň přináší vzpomínky rodiny, kolegů, přátel a studentů, čímž nabízí komplexní pohled na jeho osobnost i dobu, v níž působil.Pavel Hartl se také podílel na vzniku a rozvoji řady odborných institucí a organizací, z nichž nejvýznamnější jsou Česká společnost pro vzdělávání dospělých a Katedra sociální práce FF UK.

Po obrázkové knížce Pozdrav světu přichází Vít Ondráček ve vydavatelství Nezávislého podmelechovského spolku se svazkem Čtenář Josefa Kocourka.

Po čtyři a půl desetiletí se zajímá o pozapomenutého mimořádně nadaného literáta první republiky, kterému bylo vyměřeno jen 24 let života. Ondráček skládá ze vzpomínek, glos, postřehů, črt, příběh autora a jeho věrného čtenáře. Vzpomíná na dobu, kdy místo exotických dovolených podnikal výpravy do krajin ducha a duše, po svých a s knížkou v batohu. Chce připomenout „menšinového kantora z konce světa“ a naznačit, co pro něj náhle objevený spřízněný duch znamenal. Ondráček není literárním vědcem, prožívá neprofesionálně a naplno s pocitem, že tohle se mu přece taky kdysi dávno přihodilo.

Knížku doprovází autorovy linoryty z počátku 80. let, z doby normalizace, kdy byl v Kocourkově věku a literatura byla mu synonymem svobody.

Pavel Leitner žije v nizozemském Leidenu, kam v roce 1970 emigroval z Československa. Patří mu antikvariát, společnost mu po rozpadu dlouholetého manželství dělá jen kocour. Jednoho dne jeho poklidný život naruší telefonát ze staré vlasti. Jakýsi mladík jménem Petr má pro něj dopis, který mu na smrtelné posteli svěřil otec, Leitnerův dávný známý. Událost stárnoucího antikváře uvrhne do víru vzpomínek – na mládí, na rodnou zemi a hlavně na krásnou Kateřinu, Petrovu maminku...

Vladimíra Jedličková (20. 3. 1878–24. 3. 1953, roz. Marie Vladimíra Olga Krumbholzová) patří mezi významné osobnosti české secesní literatury, ačkoli za svůj život mohla vydat pouze jednu svoji knihu básnických próz „Povídky o ničem“ (1903). Publikovala pouze pod literárními pseudonymy ženského i mužského rodu, z nichž je nejtypičtější „Edvard Klas“. Po smrti autorky se její prózy vyskytují jen v tematických výborech nebo studijních příručkách, ale k novému a redakčně ucelenému vydání těchto umělecky výlučných próz dochází až nyní. Jedná se o rozšířené vydání její knihy Povídky o ničem, která zároveň přinese celkový literárně historický obraz jejího uměleckého vývoje a literární pozůstalosti.

O patnáct let dříve, než vyšel známý Jiráskův historický román, vydal J. K. Šlejhar své vlastní Temno (1902): soubor čtyř próz zasazených do autorova rodného kraje, novopackého podhorského venkova, a zkoumajících stinné stránky lidských povah a osudů. Zde dosahuje spisovatelovo mistrovství mnohovrstevnaté kresby svého vrcholu. Úvodní tragický příběh dívky, která nedokáže odolávat nastalému osamění, vyniká detailním popisem duševních stavů hrdinky a evokací temné atmosféry a stísněných nálad, ale i působivým obrazem lesa coby mystického labyrintu, jenž bloudícího vypravěče neodolatelně vede do svého středu, k tajemnému místu smrti. Následující povídka líčí úzké sepětí venkovského člověka s jeho koněm, zdrojem obživy a symbolem vztahu jedince k přírodě a práci; zhoršující se zdravotní stav koně a rostoucí beznaděj vyúsťují v rozklad životních sil starého muže a v jeho bezvýchodné zoufalství. Téma narušené jednoty bytí a důsledků provinění se proti přírodnímu řádu vévodí třetímu textu, téměř metafyzickému obrazu rozkladu a rozpadu statku a jeho života v důsledku náhlé epidemie. Je příznačné, že původně lokální událost zde přerůstá v katastrofu bezmála kosmických rozměrů a stává se univerzálním symbolem tragiky světa. Závěrečná novela přináší monumentální portrét nezdolné životní síly horalky, která dokáže vzdorovat opakujícím se katastrofám postihujícím její domov.

Jako druhý díl čtyřsvazkových Spisů významného surrealistického básníka, esejisty, překladatele a klinického psychologa Zbyňka Havlíčka (1922-1969) vychází po svazku Dopisy Evě soubor jeho esejů, přednášek a teoretických prací. Dlouho očekávanou knihu s pohnutou ediční historií uspořádal Stanislav Dvorský, který ji též opatřil rozsáhlým edičním komentářem a doslovem. Havlíček ve svých statích reflektuje vlastní básnickou tvorbu, obšírně se zabývá sny a v řadu studií se věnuje surrealismu. K nejpodnětnějším textům patří studie, v nichž se uplatňuje jeho odborné zaměření, například stať o psychopatologii v díle Franze Kafky či studie o románu Neviditelný jeho otce, prozaika Jaroslava Havlíčka. Kniha je opatřena jmenným rejstříkem a doplněna rozsáhlým oddílem dokumentů.

Nový román Pavly Horákové je pronikavou sondou do marasmu osmdesátých let v komunistickém Československu a zároveň působivým portrétem dospívajících hrdinů, jejich rodiny a okolí.
David a Marta spolu chodí do třídy na jednom pražském sídlišti a ze všeho nejvíc touží po západním spotřebním zboží. V Praze je tolik možností a železná opona odsud vypadá mnohem propustněji, než jak se jeví lidem v pohraničí. Husákovy děti se ve světě přežilé ideologie pohybují jako ryby ve vodě a drobné kolaboraci se systémem se učí od rodičů i učitelů. Nikdo netuší, že z normalizačního bezčasí už odtikávají poslední měsíce. Anebo tuší? Je emigrace Martiných rodičů na poslední chvíli obyčejnou smůlou, anebo včasným útěkem před spravedlivým zúčtováním? Marta s Davidem se potkají znovu po deseti letech, na sklonku budovatelských devadesátých let. Budou se však chtít sejít i jako padesátníci, kdy se charaktery načrtnuté v socialistickém dětství definitivně vybarvily? Román očima dospívajících pohlíží na konec osmdesátých let v Praze a poodhaluje, že na snobství, materialismus, konzumerismus, klientelismus, nepotismus atd. připisované kapitalismu bylo v české společnosti založeno dávno před listopadem 1989.

Příběhy významných židovských osobností spojených s Brnem.

O tom, že podobu a dějiny Brna tvořili společně celá staletí Němci, Češi a Židé, je možné se dočíst téměř v každé knize o městě. Skoro každý proto ví, že židovští podnikatelé stáli u největší slávy moravského Manchesteru, celý svět zná věhlasnou vilu Tugendhat a mnozí alespoň tuší, jak tragicky staleté soužití skončilo. Celé dějiny kvetoucí židovské komunity v Brně ale příliš známé nejsou. Kniha Třináct snů o svobodě se snaží tento dluh alespoň částečně napravit. Prostřednictvím třinácti osudů, svázaných s měsíci židovského kalendáře, je možné nahlédnout do života osobností, které tvořily dějiny židovského Brna od poloviny 18. století do poloviny 20. století. Byl mezi nimi samozvaný Mesiáš Jakob Frank, vášnivý milovník svobody Mojses Dobruschka, rabín Baruch Jakob Placzek, lékař Richard Werner, spisovatel Ernst Weiss, komik Fritz Grünbaum, aktivistka Nora Lustigová, neblaze proslulý politik Otto Šling či poválečný rabín Richard Feder, pověstný svou odvahou, moudrostí a laskavostí. Díky nim se město zařadilo po bok významných evropských center průmyslu, kultury, umění a vědy. Životy těchto mužů a žen milujících svobodu nejlépe dokládají, jak obrovské výhody má město, ve kterém spolu žije několik kultur a náboženství. Pohnutému 20. století navzdory by se na žádný z těchto příběhů nemělo zapomenout, protože každý významně přispěl k tomu, že se Brno a jeho obyvatelky a obyvatelé posunuli do doby moderní se vším dobrým i špatným, co přinesla.

Pokoušejí smrt, aby opravdu žili.
Je jich pět, ale ve skutečnosti mnohem víc. Narodili se do bezpečí a blahobytu, ale pořád jim něco schází. Navenek je každý z nich platným členem společnosti. Chodí do práce, roztáčejí kola kapitalismu, splétají nitky partnerských vztahů. Uvnitř jsou však odpadlíky, pro které je život až příliš snadný a sázky zanedbatelně nízko. Můžou dělat cokoli – a to je jejich prokletí. V době vyprázdněné o skutečné starosti chtějí zažít něco opravdového. Něco silného. A tak nezřízeně pijí a riskují, protože i špatná emoce je lepší než necítit vůbec nic. Postavit se strachu a podívat se smrti do očí – to je jejich recept na život. Rvačky, lezení na jeřáby, skákání na vlaky, vyhrocené honičky s policií v pražských ulicích… V jiné době snad hrdinové, v době míru a prosperity zatracenci. Žijí rychle – a to může skončit jen jediným způsobem. Nebo snad ne?

24 skutečných milostných příběhů z dob temna Jak by vypadal příběh Romea a Julie, kdyby žili v poválečných Sudetech, ve stalinistických padesátých letech nebo v době normalizace? Ve čtyřiadvaceti povídkách ožívají lásky a rozchody skutečných lidí, kteří svěřili své příběhy Paměti národa. Jsou plné křehkých emocí i pevného odhodlání a vzdoru. Jejich kulisy jsou rozmanité: polepšovna pro náctileté, terezínské ghetto, statek postižený kolektivizací, undergroundový klub, ale i Západní Berlín nebo vietnamská džungle. Některé končí hořkosladce, jiné tragicky. Všechny ale spojuje nadčasová naděje a touha, která přetrvává, ať už milence rozděluje ostnatý drát, vězeňská zeď nebo železná opona.

Vyznání rodné obci napsal Karel Engliš před téměř devadesáti lety. Teprve nyní však vychází v úplnosti tak, jak si to autor přál.

Nejprve mu knihu zakázal vydat nastupující komunistický režim, poté byl rukopis ukrýván a ukládán v různých archivech. Jeho část vyšla v roce 1999 pod názvem „Hrabyň mého mládí“. Úsilím rodiny Karla Engliše a dalších odborníků se podařilo postupně během let soustředit, rozluštit a přepsat celý rukopis, zkompletovat obrazový doprovod dle poznámek autora a vše připravit k novému vydání.

Čtenář se tak nyní může začíst do osobitého a čtivého vyprávění hrabyňského rodáka, významného vědce, národohospodáře, politika, rektora Masarykovy a Karlovy univerzity, který svůj život v Hrabyni dožil.

Text doprovázejí akvarely a kresby vytvořené pro knihu Františkem Vrobelem, dále dobové fotografie, kresby a dokumenty z Englišových Pamětních knih. Kniha je doplněna o vzpomínky Englišových současníků a bohatými vysvětlivkami historiků. Tvoří tak nový cenný historický pramen a čtenáři nabízí prožitek vyjádřený přáním autora: „Myslel jsem si tedy, že napíši-li tyto vzpomínky, je zachovávám, aby je se mnou, třeba vybledlé, mohli po staletí prožívati jiní, kteří přijdou a budou Hrabyň stejně milovati jako já.“