Belletristik

Kniha Autorské tváře v knižních zrcadlech. Obrazy autorů současné české literatury v kulturním transferu se zaměřuje na nezanedbatelný fenomén současného literárního a mediálního provozu, jakým je obraz autora. Text si klade otázky po způsobech konstituování tohoto fenoménu, a to i v souvislosti s kulturním prostorem, v němž se utváří. Obraz autora má na jedné straně vliv na přijetí autorského textu čtenářem a na straně druhé je vytvářen recenzním přijetím a mediálním děním kolem autorské osobnosti.

Kniha obsahuje případové studie, v nichž jsou rozpracovány čtyři rozdílné autorské typy současné české literatury: Jáchym Topol, Petra Hůlová, Jaroslav Rudiš a Miloš Urban. Autorka podrobuje analýze jejich recenzní přijetí a mediální diskurs podílející se na tvorbě jejich „autorské tváře“. Součástí těchto studií je i srovnání s výraznými rysy recepce v německém jazykovém a kulturním prostoru.

Brněnský kartograf a vysokoškolský učitel Marek Hola, který se zabývá především prací jezuitských kartografů, se jednoho dne pustí do zkoumání tajemné mapy z poloviny sedmnáctého století, pro niž se vžil název Oculus adamantis, tedy Diamantové oko. Její autorství je připisováno jezuitskému matematikovi a astronomovi Valentinu Stanzelovi, který působil jako profesor na Jezuitské univerzitě v Olomouci. Obecně se mezi odborníky soudí, že se jedná o přípravnou studii mapy Měsíce. Tomu ovšem neodpovídá řada podstatných, nejen astronomických detailů.

Zkoumání Marka Holu přivede k Josefu Loskovi, sběrateli historických map a olomouckému rodákovi, který jako mladík emigroval z Československa a dlouhá desetiletí žije ve Vídni. Krátce po jejich setkání je však Loska zavražděn. Kromě vídeňské policie se do pátrání po vrahovi zapojuje také Hola, sběratelova žena Anna a jeho vídeňští přátelé. Zároveň však vyplouvají na povrch zvláštní okolnosti vzniku mapy.

Co tedy mapa ve skutečnosti zobrazuje? Jde o povrch měsíce, nebo o tajemnou kresbu přivezenou misionáři z Latinské Ameriky? Nebo o něco docela jiného? A jak dávná historie souvisí s vraždou sběratele map ve Vídni? To všechno jsou otázky, které vyvstávají v průběhu napínavého děje a směřují k nečekanému rozuzlení.

Myslím, že jsme opět velmi ohrožený národ, biologicky i kulturně. Dvacet esejí nevypráví příliš o tom, co by český národ měl dělat, jestliže chce přežít, a popřípadě se dostat dál; víc mluví o tom, co by dělat neměl. (…) Hodnotové myšlení naproti tomu říká, že je každý národ svého druhu jedinečný vesmír - stačí uvážit jen jazyk - a že jeho zánik je stejná škoda, jakou je zánik jakéhokoli druhu života. Vzdorovat zániku národa? (…) Nevím o větší a nevděčnější námaze. Příliš velký podíl z nás totiž mylně očekává, že přežití zařídí někdo z nás. Domnívám se, že by v českém případě mohl být tenhle typ myšlení, cítění a chování výsledkem rychlé, dejme tomu šest století trvající koevoluce genů a kultury. Vypráví o tom například esej Altruismus. Převezmou svět vlastníci korporací, pro něž budou národy pouhým nástrojem? Čím méně budou národy autonomní, což nevylučuje kooperaci, tím to bude snažší.“ František Koukolík

Pravda nebo výmysl? Skutečné záhadné události, nebo smyšlené strašidelné historky? Tohle nejsou horory ani duchařské historky, které znáte z filmů, knížek nebo internetu. Jedná se o údajné skutečné zážitky skutečných lidí, kteří tvrdí, že se skutečně staly. Je to pravda? Nevíme. Tyto tajuplné příběhy se ale vyprávějí tak často, na letních táborech, školách v přírodě či na internetu, že je to až zarážející. Etnolog a folklorista Petr Janeček, autor populární knižní série „Černá sanitka“, která se dočkala televizního, rozhlasového a divadelního zpracování, přináší výběr těch nejzajímavějších tajemných příběhů z dnešního ústního podání. Padesátka vyprávění z nejrůznějších míst naší země vypráví o nadpřirozenu, přízracích a záhadných událostech.

Možná že české literatuře v poslední třetině dvacátého století a na začátku století jedenadvacátého opravdu chybějí velké romány, ale na příběhy v jiných podobách – například na paměti nebo korespondence – je dostatečně bohatá. Souborná korespondence mezi Františkem Janouchem a Jiřím Pelikánem z let 1974–1993 je záznamem mnoha nevšedních příběhů.

V osmdesáti čtyřech dopisech dokládá významnou etapu naší moderní historie: aktivity československého exilu. Tehdy byly centrem dění nikoli politická uskupení, ale exilová nakladatelství a časopisy (Svědectví, Listy) s okruhem přispěvatelů. Jiří Pelikán, vydavatel Listů v Římě a první Čechoslovák zvolený – dokonce dvakrát – poslancem Evropského parlamentu, a František Janouch, jaderný fyzik a zakladatel Nadace Charty 77 ve Švédsku, věnovali vydávání Listů, shánění financí pro jednotlivé exilové i domácí projekty či osoby, získávání informací a kontaktů, lobbování (například Nobelova cena pro Jaroslava Seiferta) mnoho času a energie.

V jejich dopisech se propojují drobné lidské příběhy někdy detektivní, někdy humorné s velkými událostmi té doby. Z jejich korespondence se čtenář dozví mnoho nejen o jednotlivých epizodách, například také o vztazích české emigrace s Čínou, ale zejména o smyslu československého zápasu o svobodu a lidskou důstojnost.

Na ostravské literární scéně se objevil nový básník – Jiří Borovec (nar. 1976). Vydal svou básnickou prvotinu nazvanou Slunce nešlo umýt. Jedná se o soubor vyzrálých veršů, v nichž překvapuje originálním viděním světa, který formuje jeho vzpomínky i intenzivně prožitou ,,přítomnost“ se smutky i pocity štěstí.

Autor patří k několika desítkám Čechoslováků, kteří na počátku 70. let studovali v brežněvovském Sovětském svazu. Jeho literární prvotina zachycuje vtipnou a výstižnou formou život v Leningradě (dnes Petrohrad) téměř orwellovským způsobem. Přispívá k tomu autorův literární jazyk, ne nepodobný Charlesi Bukowskému, a zvláštní schopnost ve zkratce vystihnout absurditu života v tehdejším sovětském režimu. Kniha je svým způsobem dokumentem, nicméně její největší devizou je Jarchovského literární talent. Možná trochu zavádějící název vychází z překvapivé pointy textu.

Baladický příběh o osudu pětileté holčičky a její rodiny z doby represivní normalizace, který po mnoha letech skládá jako již zralá žena z nesouvislých střípků svých vzpomínek. Její rodiče patřili mezi emigranty, jimž se nepodařilo dostat své dítě za hranice. Starala se o ni babička v drsném a rázovitém pobeskydí na hranici Moravy a Slezska, v kraji horského vlnobití na pozadí proměnlivého nebe, černých uhelných slojí a prvních panelákových sídlišť barvy šedi. Vnímání předškolního dítěte je však plné barvité fantazie a hravé magie. Bezbřehá spirituální a metaforická spontánnost dětské duše kontrastuje s nenaplněnou duchovní potřebou člověka zbaveného víry, s uzavřenou pohraniční politikou komunistického režimu a vše graduje v absurdním osudu hlavních hrdinek říznutých horalskou krví, v jejichž divokém klokotu láska, touha, vášeň, nevěra, zrada, zodpovědnost, pochopení a odpuštění nemohly dohrát své role do úplného konce, protože boha nahradil cenzor.

Série rozhovorů, které spolu vedli Milena Flodrová a Miloš Šenkýř v novinách, v rozhlase i na stovkách besed. Autoři vybrali spolu patnáct žen z Brna tak, aby jejich příběhy rozprostřeli napříč časem i různými oblastmi — a vždy doplnili i další zajímavosti spojené s obory jejich činnosti. A zatímco Kateřina Škrabalová tvořila jejich podobizny, autoři doplnili i další jména včetně několika žijících osobností.

Pod názvem Historická kniha mého srdce vychází originální soubor textů, jež jsou věnovány osobnostem historického řemesla, těm, kteří dlouhodobě inspirují naši současnost svým dílem. K vytvoření těchto esejů byli přizváni lidé z různých vědních oborů a českého kulturního života. Jejich volba byla svobodná: podmínkou byl žánr a výběr knihy, k níž by měli bytostný vztah.

Autoři esejů: Tomáš Borovský, Petr Fiala, Jiří Hanuš, Markéta Křížová, František Mikš, Josef Mlejnek, Denisa Nečasová, Tim Noble, Jiří Pernes, Ivana Ryčlová, Jiří Suk, Josef Šaur, Jan Štefan, Radmila Švaříčková Slabáková, Daniela Tinková, Milan Uhde, Radomír Vlček, Jaroslav Vokoun, Martin T. Zikmund.

Autobiografické vyprávění Václava Fryše může být pro dnešního čtenáře zajímavé hned v několika ohledech. Prosté vzpomínky rodáka z Hvozdce na Komárovsku jsou, řečeno s velkým česko-slovenským filozofem a politologem Milanem Šimečkou, typickým dokladem toho, že se „malé dějiny“, vcelku nevýjimečný životní příběh technického pracovníka Buzuluku Komárov, vždy v určitých bodech prolínají s „dějinami velkými“. A právě v těchto průnicích se nám, jakoby pomocí lupy, může podařit lépe pochopit historii regionu, našeho státu i Evropy minulého století.

Dalším aspektem hodným pozornosti je samotný Fryšův životní příběh. Osud ho prohnal totálním nasazením i protibanderovským tažením za čepičkiády a posléze dospěl do zdánlivé tišiny každodenní práce v továrně. V důchodu se dočkal změny politických poměrů a mohl navštívit i místa v Německu, kde prožil část svého mládí.

Podbrdské patrioty pak bude určitě zajímat celá řada zážitků z Hvozdce, Komárova, Hořovic a Berouna, doplněná množstvím dobových fotografií.

Příběh statečných břeclavských veslařů zachycuje nová kniha Michala Šefary Nezlomná galéra. Její autor se inspiroval skutečnými událostmi z historie Slováckého veslařského klubu v období první republiky i válečnými osudy dvou členů jeho nejslavnější osmy, Františka Kobzíka a Františka Kšíra, a trenéra Karla Helfgotta.

Je to příběh lidí, kteří stáli u zrodu břeclavského klubu, příběh sportovců, kteří se utkávali jak se soupeři při závodech, tak se zlem nacismu v životě.

Untertitel: Soubor osmi osobně laděných prezidentských projevů Václava Havla z let 1990-1995.

Klíč k výběru projevů (Čestný doktorát Hebrejské univerzity, 70. hudební slavnosti, Konference o nenávisti, Sonningova cena, Čestný doktorát Newyorské univerzity, Projev k japonským intelektuálům, Medaile svobody, Budoucnost naděje) podává editorka svazku Anna Freimanová ve své ediční poznámce: „V roli prezidenta se Václav Havel najednou ocitá tváří v tvář různým formám pokušení moci, cítí nebezpečné napětí mezi myšlením a jednáním. V atmosféře až jisté adorace si uvědomuje, jak je důležité udržet si zdravý rozum. Všemožně se snaží vtisknout prezidentské funkci vlastní značku, polidštit ji, vnést do ní jistými nestandardnostmi svou osobnost a signalizovat tak, že Václav Havel zůstal sám sebou a že se nevzdává ničeho ze své minulosti. Cítí ale, že není v lidských silách toto předsevzetí stoprocentně naplnit. Celoživotní vnitřní kontinuita spjatá s odpovědností, s osobním ručením a integritou myšlení byla pro Václava Havla vždy podmínkou identity. Dokazuje to i v těchto svých prezidentských textech, mimo jiné i stále se vracejícím faustovským tématem ďábelských pokušení, které promýšlel přinejmenším již od svého prvního vězení po zveřejnění Charty 77 na počátku roku 1977. Tehdy s ním StB rozehrála hru, v níž podle vlastního mínění příliš neobstál. Celý zbytek života se mu toto téma vrací a znovu se s ním vyrovnává, a vždy, tedy i jako prezident, dochází k závěru, že musí sám sebe zpytovat, na sobě pracovat, a že je tudíž vše především v jeho rukou – potažmo v rukou každého z nás.“

Půl tisíciletí uplynulo od doby, kdy Jindřich Pešík z Komárova obnovil v příbramském revíru těžbu stříbronosné rudy. Hornictví se stalo neoddělitelnou součástí dějin města Příbramě a nezbytnou podmínkou pro jeho rozvoj bylo využívání vodní síly.

Vodní kola na Pstruhovém čili Bohutínském potoce, zvaném později Litavka, a na potoce Příbramském poháněla do té doby obilné mlýny, pily, brusírny, soukenické a jirchářské valchy. Havíři potřebovali postavit na těchto tocích pro zpracování vytěžené rudy ještě puchýrny, stříbrné hutě a další zařízení, rovněž využívající mlýnských kol. Proto se všichni museli o vodu podělit. Mlýny, mlynáři a mlynářky se vždycky těšili výjimečnému postavení ve zdejší pospolitosti arcibiskupského a později královského města Příbramě hor stříbrných, jak znělo jeho celé jméno. Není tedy divu, že kolem zdejších říček se odehrálo tolik důležitých událostí, které posunuly dějinný vývoj města a jeho okolí vpřed.

Všechny lidské příběhy, vyprávěné na stránkách této knihy, se skutečně staly. Všechny osoby, které v nich vystupují, opravdu žily. Stopy po nich zůstaly nejen ve zdejší krajině a v několika zbývajících hmotných památkách poměrně nedávno a nesmyslně zdemolovaného historického jádra města Příbramě, ale také v dochovaných listinách a knihách, jako poklad střežených v našich archivech. Ze všech těchto písemností a s pomocí odborné literatury byly poskládány podivuhodné lidské osudy, odehrávající se od 14. století až do prvních desetiletí po třicetileté válce. Po jejím skončení v roce 1648, se však svět změnil natolik, že kniha o něm a jeho lidech bude následovat v budoucnu.

V rámci obrozenské literatury představuje reflexivní báseň Vznešenost přírody významný pokus o náročnou poezii srovnatelnou s vrcholnými díly dobové evropské literatury. Autor v něm nalezl nové možnosti české poezie překonávající puchmajerovskou tradici. Text připravil (včetně první časopisecké verze Vznešenost přirozenosti) a okomentoval Robert Ibrahim. Próza Cesta do Itálie je inspirovaná cestou, již Polák absolvoval jako pobočník rakouského podmaršálka Františka Kollera. Ve svém žánru představuje první velké dílo obrozenské prózy. Naše vydání vychází z textu, který pro Odeon připravil na konci sedmdesátých let Alexandr Stich (pod jménem Felicitas Wünschová) a který revidovala Markéta Selucká. Komentář k Cestě do Itálie napsal znalec dobového českého i evropského literárního kontextu Zdeněk Hrbata.

Bloudě mnohým oudolím zdejším, později jsem poznal, že proti vlasti nespravedlivě jsem soudil, zapomena na příjemné a bavné chvojnaté hory, které čistovlnná Sázava protýká, na hrdé, divoké břehy labské k Ousti, na rozmanité venkoviny Adersbachu, a zdálo se mi, že přes ty obrazy, jež zde přirozenost malovala, ve světě není. Mnoho cizích se mnou tak smejšlelo; nicméně každá nepatrnost, kterou v cizině nalezáme, zdá se mnohem dokonalejší a vzácnější než ta sama v české vlasti.