Belletristik

Román Martin Herman vypráví příběh rodiny v průběhu sta let. Je rozdělen do čtyř částí. V první kapitole je zachycen životní příběh nejstaršího Martina Hermana a odehrává se v období před a v průběhu druhé světové války. Druhá kapitola popisuje Martina Hermana druhého a je situována do období počátku šedesátých let. Třetí v pořadí Martin Herman prožívá své osudy v devadesátých letech. Poslední čtvrtá kapitola končí v současnosti s nejmladším potomkem rodu Hermanů. Jednotlivé kapitoly na sebe navazují a jsou vzájemně propojeny. Nosným tématem je psychologická otázka nakolik je člověk ovlivněn genetickými a sociálními vlivy. Osudy všech čtyř generací jsou zaměřeny na emocionální prožívání hlavních postav a také na vývojové zvláštnosti partnerských vztahů.

Kniha je sestavená ze vzpomínek trojských pamětníků Jiřího Edelmanna, Heleny Klíčové, Břetislava Košťála, Karla Machka, Miloty Svobody a Jana Trundy s použitím fotografií z rodinných alb, laskavě poskytnutých účastníky schůzek Klubu trojské historie a pohlednic ze sbírek Otakara Doubka a Františka Malého. Navazuje na 1. díl, vydaný v roce 2011.

Untertitel: Dopisy z Ruzyně 1981-1982.

V dopisech psaných po svém zatčení za podvracení republiky v květnu 1981 se Jiřina Šiklová obrací především ke svým dětem a mamince či dlouholetému příteli Milanu Machovcovi a zprostředkovaně též k dalším blízkým. Činorodost, humor a zájem o druhé, jež jsou jí vlastní, se ve vazbě stávají strategií, jak nejen přežít, ale i co nejlépe využít tento „odcizený čas“ – dceři na dálku pomáhá s přípravami svatby, se synem probírá výběr povolání, kolegům z gerontologie posílá instrukce k rozpracovanému výzkumu, pro přátele z disentu sepisuje rady pro případ, že by je potkal stejný osud… A zároveň ve své jedinečné dvojroli „muklice“ a socioložky glosuje dění kolem sebe, exotický ruzyňský svět a jeho obyvatele.

O své spalující touze zaznamenat bohatýrské historky a průpovídky svého strýce Jožky Slováka, řezníka „masára“ z horňácké Velké nad Veličkou, mi Josef Holcman tolik let barvitě vyprávěl, až jsem získal dojem, že už ta knížka vyšla a já jsem ji dávno přečetl a odložil do knihovny. Takže se divím, když teprve teď vychází. Pochopil jsem, že autor text odsouval, vyprávěl přátelům zas a znova, bál se definitivy tisku. Měl strach, aby živoucí, provokující osobnost strýce Jožky nebyla vnímána jenom skrze výkřiky či pod dojmem množství vypitých slivovic či vína. Nechtěl svému strýci ublížit zploštěním jeho vícerozměrné figury na profláknuté pábitelství či laskavý humor v české literatuře tolik populární. Překročit tento stín je vždycky těžké, zvláště v době, kdy nejsme svazováni ideologickým obrazem vzorného socialistického člověka bez chyb a kdy náš veřejný život je zásobován i z nejvyšších politických kruhů nejrůznějšími takzvaně autentickými historkami a výtržnostmi lidí takřka bez skrupulí. Tragikomická postava opilce, dočasně se motajícího nad korunovačními klenoty Pražského hradu, je pouze truchlivou, nechci říci poeticky, třešinkou na dortu, spíše štamprličkou becherovky v českém guláši. Jakoby symbolizoval to malé, nízké a odpudivé z čecháčkovství. 

Untertitel: Soukromé svědectví o roku, ve kterém se mohlo něco stát a přesto konec světa nenastal.

Kniha je průhledem do soukromě vnímaných událostí jednoho roku, který se lišil od ostatních tím, že byl předznamenán předpovědí konce světa.

Autor tuto zvláštnost rozehrává do obecnějších dějinných perspektiv, z jejichž nadhledu prochází běžnými životními situacemi. V jeho pravidelných záznamech se tak tyto situace dotýkají něčeho, co zaměstnává lidskou mysl bez ohledu na senzační předpovědi. Odhaluje se tím mimo jiné i potřeba si takové předpovědi dopřávat. Konec světa se totiž v křehkých dotecích prolíná s obavami, jejichž zdrojem jsou jakékoliv méně nápadné konce. Uvědoměním těchto okolností vzniká zvláštní paradox. Ukazuje se, kolik událostí se dokáže podivně zahrotit, přestože se nestalo to, co se očekávalo. Možná právě z toho důvodu, že se již předem mnohem spíše očekávalo, že se nic nestane. Lidské pohrávání ale naráží na hrozby dějinných vyústění. Také jejich převleky se stávají součástí běžného prožívání, i když se zdá, že jsou pokaždé nějak předčasné.

Všechny příběhy, a jsou to vždycky příběhy o lásce, i když to někdy na první pohled (čtení) nevypadá, jsou spleteny z pramenů štěstí i neštěstí. Vypravěč těchto povídek se podobá rybáři, který vytahuje z vody síť a má v ní jen samé mřenky, protože žádné pořádné ryby už vlastně nelze vylovit. Nebo ano? Za trochu lásky šel by světa kraj. Samozřejmě, že jenom provokuje. Pavel Drozd je mimořádně vybavený pozorovatel, který do české povídkové tvorby vrací, co z ní pomalu vyprchalo: nápad, psychologický popis, smysl pro detail, poučenost, málo frekventovaná témata, sarkasmus, vtip.

Ira a jej deti sú poznačené minulosťou. Šarlota vidí vo svojich deťoch božstvá. Koronis sa zamiluje do zabávača na hostinách. Osudy postáv sú posplietané, ich príbehy, podobné antickým mýtom, plynú pod povrchom obrazov navzájom previazaných vnútornými súvislosťami. Kniha nastoľuje otázky o zmysle vlastnenia a bytia, ukazuje obmedzenia, prepadliská a pasce pre súčasného človeka. Poznanie sprevádzajú sarkazmus a irónia. Dej speje k tragickému koncu. Všetko je to však zložitejšie aj v živote aj v literatúre...

Dílo Bohumila Hrabala (1914—1997) je dnes uznávané nejen jako jedna z dominant české prózy druhé poloviny dvacátého století, ale je známé i v evropském a světovém kontextu. Přední znalec Hrabalova díla Milan Jankovič vybral pro Českou knižnici soubor kratších autorových próz z celého rozsahu jeho prozaické tvorby od počátku padesátých let až po léta devadesátá. Těžiště svazku však spočívá v povídkách a črtách z let padesátých a šedesátých. Téměř půl století po proslulém Automatu Svět (1966) s doslovem Emanuela Frynty a kolážemi Jiřího Koláře tak vznikl další orientující výbor z Hrabalova díla, přinášející jeho živé a hodnotné kratší texty.

Co se stane, když útlý mladý muž, zcela nezkušený, protože přísně vychovaný bigotními rodiči, vzbudí nevědomky vášnivou žádost ženy v tak zvaně nejlepších letech poznamenané velmi pestrou minulostí a ovládající v dámské kapele nejrobustnější nástroj – helikón?

A co vše se odehraje, když příběh tak nerovného páru probíhá v době pronikavých společenských změn, v níž všechny postavy zažívají výměnu dvou podobně nerovných systémů – vyžilého pseudosocialismu sovětského střihu a divokého kapitalismu v českém vydání?

Od první strany vystřeluje hotový ohňostroj groteskních situací, který doslova nebere konce, o čemž se už přesvědčilo několik méně pozorných čtenářů, kteří přišli požádat svého knihkupce, aby jim vyměnil vadný výtisk, a odešli s poučením, že měli lépe číst...

"Esemesky" jsou velmi intimní básnickou sbírkou Luboše Palaty (1967), jednoho z nejznámějších českých novinářů, válečného reportéra a nositele několika novinářských cen, včetně ceny Ferdinanda Peroutky. Jde o výrazně rozšířenou podobu sbírky, která se v podobě mobilní aplikace před několika lety stala vůbec nejstahovanější básnickou sbírkou do mobilů v České republice a byla v té době významným průkopnickým činem.

Untertitel: Vyprávění o životě krásné míšenky v normalizační Praze i o tom, co se dělo v domě Jiřího Muchy na Hradčanech…

Venuše Samešová je ženou nevšedního osudu. Už proto, že je výtvarnicí… Už proto, že ztvárnila roli slavné princezny… Už proto, že žila v normalizační Praze jako míšenka a byla krásná. Něco takového se rovnalo pozvání do umělecké společnosti, a tak se Venuše stala součástí legendární bohémské komunity v domě Jiřího Muchy na Hradčanech. I o tom přináší ve své knize obsáhlé svědectví…

Čím ještě byla tahle žena se zvláštním jménem výjimečná? Nejspíš tím, že se drze postavila svazákům i pánubohu. Pašovala hašiš z Maroka. Emigrovala do Západního Berlína, pracovala tu v nevěstinci a jen málokdo dokázal popsat vztahy mezi dívkami tak jako ona v této knize. Zejména je však pozoruhodná proto, že tohle všechno, celý svůj život, reflektuje s otevřeností, vypravěčskou inteligencí a důstojnosti ženy, s níž se mnozí - často významní a známí - muži pokoušeli od jejích dívčích let manipulovat a nakládat. Ona si přitom udržela svůj idealistický, a kdo ví, pro cyniky možná i naivní pohled na svět.

O básnické sbírce tvořené pouze akrostichy, tedy texty psanými dnes již značně archaickou a ojediněle používanou formou, uvažoval IMJ zřejmě již od počátku 90. let. V Jirousově literární pozůstalosti se našlo několik souborů takovýchto textů ve stadiu různé rozpracovanosti přípravy k vydání, v nichž nejstarší texty pocházejí již z r. 1990, ale ve sbírkách, které autor od tohoto roku sestavil a vydal, se nacházejí jen dva ojedinělé akrostichy: jeden ve sbírce Wydrzie Mediocri a druhý v Magorově vanitas. Ostatní měly být časem vydány samostatně ve zvláštní sbírce.

Z celkem asi tří set akrostichů z pozůstalosti IMJ vybral editor na sto těchto textů, které jsou nyní vydávány jako třetí a poslední soubor básní z Jirousovy pozůstalosti – a také jako splátka na letitý dluh vůči autorovi, čtenářům i nakladateli.

Druhá světová válka na východní frontě, cesta československých vojáků na západ. Kniha je rozdělena na dva oddíly, první pojednává o bojích v Kyjevě a druhý o bitvě o Dukelský průsmyk. Opět se zde objevují postavy historické a fiktivní, mezi hrdiny knihy patří i ženy, které sloužily v čs. armádním sboru. Román končí momentem, kdy čs. sbor dosáhl na východní hranici Československa…

Tři horory, čtyři fantasy a pět science fiction - výběr toho nejlepšího, co Akademie SF, F a H ocenila za svou dvacetiletou historii. Uvedená díla zdařile dokládají šíři záběru české a slovenské fantastiky posledních dvou dekád. Od rozpustilosti a neuctivého zacházení s klasiky, přes jejich poučené následování až po hledání a tvorbu vlastního světa. Jedná se o texty, které vám utkví v paměti na dlouhou dobu, možná i navždy. Právě proto jsme antologii připravenou tahounem Akademie (a prezidentem Československého fandomu) Zdeňkem Rampasem pojmenovali 12 nesmrtelných.
 

Kniha je ilustrovaným výborem z publikovaných i dosud nepublikovaných básní J. H. Krchovského z let 1979–2015, které „spojují především motivy čtvera ročních období a témata plynutí času i lidského života. Ve světě Krchovského básní, jež mají při vší formální vytříbenosti namnoze rysy až deníkových záznamů, může čtenář sledovat nejen koloběh dnů, nocí, měsíců a roků s jejich příznačnými atributy, rituály i proměnami atmosfér, světel, stínů, temnot a záblesků, ale také objevovat hutná mikrodramata a příběhy, jejichž protagonista zároveň napořád utváří především svůj svébytný autoportrét,“ píše editorka svazku Terezie Pokorná.

Součástí knihy je obrazový doprovod, 14 linorytů Viktora Karlíka, inspirovaných Krchovského básnickým dílem.