Belletristik

Básnická sbírka. Vítr v barvě chrpy je zpytováním a oslavou probouzející se duše v člověku a metamorfóz jejích vzestupných přechodů od rodící se touhy a erotických napětí až k prvním, prosvítajícím osvícením, skrz něž jinak neviděný kosmos umožňuje nové porozumění lidské zkušenosti a našeho světa. Tato probouzení jsou zde zachycena jemným poetickým sluchem, v němž se bytostná hudebnost spojuje se světlem zažehnutým inspirací a oslavou lásky.

Rozsáhlý román známé autorky a bohemistky Daniely Hodrové je úzce spjat se životním osudem překladatelky a básnířky Bohumily Grögerové a výtvarnice Adrieny Šimotové, jimž je také dedikován.

Také v tomto románu autorka své blízké – z podsvětí, ze zapomnění – v příbězích vyprávěných se soucitem, něhou, porozuměním. Vyvolává i své mrtvé přátele (B. Grögerovou a A. Šimotovou), ale i osoby málo známé, neznámé, někdy fiktivní, jejichž příběh nějakým způsobem souzní s jejím vlastním příběhem. Tak jako v předchozích románech vyvstává před čtenářem svět, v němž se osudy živých prostupují s osudy mrtvých, i těch dávno mrtvých.

Není ovšem pouhou románovou transformací osudů, spjatých úzce se životem i tvorbou autorky samotné, ale i závažnou výpovědí o metafyzických úzkostech dnešního člověka a dost možná i jistým lékem, daným autorčiným širokým, „komparativním“ rozhledem, jehož šíře překonává její předešlé romány a tvoří ukotvující kontrapunkt proti „opojnému“ stylu a větvící se a „točivé“ výstavbě románu.

Untertitel: Rozhovor Jana Nováka s Johnem Bokem.

John Bok (1945) se narodil do česko-britské rodiny (jeho otec byl válečným letcem, matka Angličanka). Podepsal Chartu 77, byl perzekuován policií, po roce 1989 pracoval v Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie a ve FBIS. Je zakladatelem Spolku Šalamoun, který se angažuje v kontroverzních soudních kauzách, a několikrát byl nominován na funkci veřejného ochránce práv.

John Bok dělal během sametové revoluce  Václavu Havlovi neplaceného ochránce a po ní vydělal největší peníze na záchodcích nočního klubu Radost. V knižním rozhovoru se spisovatelem Janem Novákem vypráví bez zábran i servítků o svém životě "socialistického beatnika", který proběhl mimo veškeré kategorie českého chování.

Untertitel: Ústní historie dvacátého století.

Kniha uvádí téměř doslovný přepis rozhovoru známé filmové dokumentaristky Heleny Třeštíkové s překladatelkou a spisovatelkou Hedou Margoliovou Kovályovou (1919–2010), který se odehrál v srpnu roku 2000 ve spisovatelčině bytě v Praze během natáčení filmového dokumentu o ní.

Zachycuje její autentické vzpomínky, někdy nepředstavitelně kruté a neuvěřitelné, na dobu mládí a pobyt v koncentráku, na porevoluční zmatky a na události kolem popravy jejího prvního muže Rudolfa Margolia. V rozhovoru je mnoho informací, které nebyly uvedeny v autobiografii Na vlastní kůži, kterou Heda Margoliová Kovályová napsala v americkém exilu v 70. letech.

Velmi přínosná je též forma rozhovoru – otázky zkušené dokumentaristky vedou vyprávění k tématům, o kterých by dotazovaná sama asi neměla odvahu mluvit.

Jedná se o silný a čtivý příběh zajímavé a výrazné ženy, která odpovídá s výrazným nadhledem daným bohatými životními zkušenostmi, díky nimž dospívá k pozoruhodné vyrovnanosti.

Pokus o rekonstrukci životopisného románu Jaroslava Haška.

Roku 1909 oznámil Jaroslav Hašek, že píše životopisný román s názvem Historie moudrého vola. Tento údaj ještě dvakrát potvrdil. Žádný rukopis se až dosud nenalezl. Historik Radko Pytlík nyní objevil, že se první část románu skrývá pod titulem Ze staré drogerie, který uvádíme s příbuznými humoreskami a s dobovou dokumentací starých pražských hospod.

Sbírka se skládá z úzce propojených dvojic básní a fotografií, přičemž každá báseň se odkazuje přímo na konkrétní fotografií (kniha nezapře inspiraci Černou bedýnkou Ludvíka Aškenazyho).

Huptychova sbírka obsahuje verše vzniklé na přelomu let 2014 a 2015, které lze charakterizovat jako poezii bilanční, jako niterný hlas poutníka jdoucího městem i přírodou a sledujícího plnost světa okolo sebe, stejně jako poezii všedního dne. Sbírkou tak proplouvají andělé, bezdomovci, milenci, rozbité sochy a rozkvetlé slunečnice i místa, kde se ztrácejí koleje...

Untertitel: Minipovídky, fejetony, eseje

Soubor úvah, vzpomínek, drobných povídek a úvah je dílem zlínského publicisty Františka Bobáka (1926–2008). V mládí patřil k tzv. Baťovým mladým mužům, potom absolvoval studium na Filozofické fakultě UK v Praze, působil jako středoškolský profesor, ale v době komunistického režimu nesměl dlouho ve školství pracovat (bránily tomu jeho politické názory a to, že se hlásil ke katolické víře). V listopadu spoluzakládal ve Zlíně Občanské fórum.

Texty vycházely od devadesátých let do roku 2005 nebo 2006 v různých regionálních periodikách, případně byly zveřejňovány v rozhlase. Autor v nich komentoval aktuální dění ve společnosti, ale – jak píše Ludvík Vaculík v předmluvě – „v druhé poloze se vzpíná k dobru a kráse života; je vlastně básník“. Význam těchto drobných próz tedy rozhodně přesahuje jak hranice zlínského regionu, tak i dobu, v níž texty vznikaly, a představuje zajímavou a čtivou reflexi soudobé české společnosti.  Předmluvu napsal Ludvík Vaculík

Známá rozhlasová novinářka a spisovatelka se v roce významného životního jubilea ohlíží za svým životem, který je stejně nevšední a zajímavý jako sama autorka. Kniha vzpomínek vznikla na základě rozhlasového cyklu Osudy a sleduje jak linii soukromého života, vyprávěnou s maximální upřímností, tak profesní dráhu překladatelky, tlumočnice, rozhlasové redaktorky a zpravodajky. Knižní memoáry Pavly Jazairiové se věnují nejen minulosti, ale shrnují rovněž celoživotní zkušenosti, které autorka získala při svých cestách, především po arabských zemích.

Dvanáct zdánlivě nesouvisejících příběhů obyvatel současných velkoměst a jejich předměstí.

Dvanáct postav je jako v laboratorním pokusu infikováno různě silnou dávkou neuróz, obsesí, fobií a mánií. Jsou vystaveni matoucímu prostředí symbolických výhybek a bludných kořenů. Krev na oblečení a na ulici. Nevysychající vlhkost. Přetékající polévka a řeka. Cizí jazyky vpadají do logiky situace a slova zalétávají oknem. To, v co se věří, se možná bez vysvětlení skutečně objeví a ten, kdo ztratí vůli k existenci, možná také pozvolna doopravdy zmizí. Odhodlání těm dvanácti postavám určitě nechybí.

Spoušť jako stav, kdy po zemětřesení zbyde z pilířů jen suť na podlaze, ale také jako malá a důležitá páčka, která uvádí do chodu. Sára Vybíralová přichází s tuctem vytříbených povídek, které porušují očekávání, a také díky tomu naplňují představu sebevědomého debutu.

V každé české a moravské vesnici a městečku stojí památník padlým první světové války. Nerozlišuje mezi těmi, kteří padli na té či oné straně, neboť na obou stranách byli dobří vojáci, hrdinové i Švejkové. Kniha je příběhem vojáka-důstojníka, který se zúčastnil bitev na ruské i na italské frontě, je plná drobných, vážných i nevážných příhod, které se mu přihodily na bojištích i v nemocnicích a v období rekonvalescence. Podrobněji popisuje bitvy u Gruziatynu na ruské frontě a v masivu Monte Grappa na italské frontě.

Kniha vychází vůbec poprvé v citlivé úpravě autorova syna Tomislava Petra.

Deset povídek, deset přesných popisů deseti situací, deset prožitků, které se buď odehrávají přímo uprostřed magických 90. let, nebo se skrz špinavé sklo přítomnosti ohlížejí zpět na magická léta osmdesátá... Co mají tyto prózy společné, je stručný, nepatetický styl a vyhraněný smysl pro pointu. Ačkoli se autor tematicky pohybuje v naší nejtěsnější současnosti, cosi v jeho textech stále jako by připomínalo literaturu undergroundu – snad je to výrazné outsiderovství vypravěče a jemu podobných hrdinů. Barmanka, feťáci, bezdomovec, restituent zavazujícího majetku, ukrajinský gastarbeiter a další Haklovy postavičky jsou lidé snažící se uprostřed stále bublající vyvřeliny naší nové doby (většinou neúspěšně) zachovat si vnitřní nezávislost, najít si oblast, kde by dokázala přežít jejich potřeba svobody a pozitivních vztahů. Haklovy povídky patří k tomu nejlepšímu, co v poslední době česká próza přinesla.

Vladimír Mikeš se narodil 11. srpna 1927 v Chocni. Vystudoval bohemistiku, romanistiku a komparatistiku na FF UK v Praze (1951). Byl žákem a později spolupracovníkem Václava Černého. V letech 1955 až 1992 byl ve svobodném povolání; střídavě pracoval v dělnických profesích. Od roku 1992 přednáší na pražské DAMU, v letech 1997 až 2000 byl jejím děkanem; založil tam katedru divadelní antropologie.

V roce 2012 získal Státní cenu za překladatelské dílo. Překládal z ruštiny, italštiny, španělštiny, portugalštiny, francouzštiny a němčiny poezii, prózu, divadelní a rozhlasové hry a eseje. Sestavil několik antologií (mj. Přerušený ráj, Francouzský symbolismus, Pět romantických siluet, Písně portugalských trobadorů, Šťastná setkání, Tanec živlů) a na dalších se podílel (Vzdálený slavíkův zpěv, Modří husaři, Kéž hoří popel můj). Do italštiny překládal českou poezii (mj. dílo Jiřího Ortena). V roce 2009 vyšlo jeho celoživotní překladatelské dílo, Dantova Božská komedie.

Některé věci jakoby existovaly mimo čas. Zůstávají stejné navzdory dějinám, válkám, totalitním režimům i počasí. Takový je i hotel pana Leopolda, vlastně spíše hodinový hotýlek, založený v dobách první republiky a nabízející potěšení a rozkoš pánům za protektorátu a dokonce i poté, co ho znárodnili komunisté. Oč více přímočaré lásky ale nabízely hotelové pokoje, o to osudovější a dramatičtější vztahy a odehrávaly v rodině majitele a posléze správce.

Untertitel: 52 + 1 fejeton.

Výbor fejetonů, které vznikaly jako sobotní zamyšlení pro Český rozhlas Plus v letech 2013–2015, ale pro knižní vydání se proměnily v komponovaný celek, který nás provádí nejen jedním kalendářním rokem, ale i více než sedmdesáti lety autorova života. Začínají s koncem války a pokračují znárodněním, Prvními máji, školními lety, ilegálním skautingem, studiem na vysoké škole, exilem, 17. listopadem až do současnosti. V některých textech vzpomíná Karel Hvížďala na osobnosti, s nimiž se sešel a pracoval: na Karla Kryla, Bohumila Hrabala, Pavla Tigrida, Milana Kunderu či Václava Havla. Knížka má i hlavní postavu, babičku, jejíž rodina přišla do Prahy z Vídně a která s neskrývaným odstupem glosuje události (znárodnění je třeba oslavit, teď už nebudeme mít starosti My, ale Oni) a vzpomíná na své mládí na pražské Malé Straně a na Jana Nerudu. Není to však dokument, ani životopis, ale olam haba, vyprávění z osmého dne týdne, který není z tohoto světa.

Soubor dvanácti povídek spojených znameními zvěrokruhu a šesti povídek dalších. Vyzrálá, dějově, myšlenkově i jazykově působivá prozaická kniha osmdesátiletého děčínského autora, který si za své dílo, zejména strhující a eticky naléhavou novelu Svědectví (v roce 2009 byla tato Kerschova práce mezi 51 soutěžními příspěvky vyhodnocena ve výběrovém řízení Nadace RWE & Barrandov Studio jako nejlepší filmová povídka, následně pak vyšla knižně), již dávno zasloužil mnohem větší kritickou pozornost, než které se mu zatím dostalo. Kerschovy povídky vycházejí vždy ze zcela přesného a konkrétního vidění světa kolem nás, současně však jeho hrdinové a jejich příběhy mají platnost symbolickou, nadčasovou. Kersch je mistrný pozorovatel lidských povah, v základu moralista, vždy ale schopný ironického pohledu a fantazijní nadsázky. Jeho styl je poutavý, klidný a vyzrálý. Číst jeho inteligentní povídky je potěšením pro každého, kdo má rád kultivovanou a chytrou prózu. Kersch využil krásných a známých názvů souhvězdí jako básnickou inspiraci, která probleskuje v průběhu povídky asi tak, jako v hudebním nokturnu stále slyšíme motiv, zahraný sólistou důrazně na začátku skladby.