Belletristik

Kniha mapuje život lidí od řeky Vltavy v blízkém okolí Podolska, které vešlo ve známost hlavně díky dvěma unikátním mostům – Lannova řetězového mostu Arcivévody Štěpána a Hlavova Podolského mostu, jejichž historie je v publikaci také zachycena. Zajímavé je povídání o převoznickém řemesle, zmíněn je Honsův mlýn, všední i sváteční chvíle prostých lidí, jejich oblékání, obživa, bydlení. To vše dokresluje množství historických fotografií a dokumentů, nechybí ani kapitola o dramatickém konci druhé světové války na Podolsku, kdy byla Vltava mylně pokládána za demarkační čáru. Čapkovskými ilustracemi doplnil knihu nadějný malíř a grafik Michal Bačák, fotografie staré řeky pocházejí od pana Josefa Dostála, soudobé fotografie poskytl pan Robert Krekule.

Většina míst, o kterých kniha pojednává, zmizela po zátopě v roce 1960 pod hladinou Vltavy, a tak se čtenáři této knihy mohou jejím prostřednictvím seznámit se zmizelým starým korytem řeky a s místy proslulými svou neopakovatelnou krásou. K těm nejznámějším patřila ve své době bezesporu i turisticky atraktivní Červená nad Vltavou,osada s penziony a hotely roztroušená po obou březích Vltavy.   

Osudy Marie Dubské z Třebomyslic, provdané Ebnerové z Eschenbachu, zůstávají v českém prostředí de facto obecně neznámy. Přestože se tato žena narodila na Hané nedaleko Kroměříže a po celý dlouhý život vždy zajížděla do svého rodiště, vzdor tomu, že rodný kraj a jeho obyvatele učinila středobodem svých nejvýznamnějších a nejčtenějších literárních děl, jeví se jako smutný fakt, že sto let po jejím úmrtí jsou její dílo i ona sama předmětem zájmu jen nemnoha našich znalců. Je to paradoxní, neboť Marie Ebnerová z Eschenbachu patřila k těm literárním tvůrcům, kteří zásadně napomohli obecnému šíření informací o malebnosti a kulturním svérázu Moravy a své rodné zemi coby umělkyně sloužila s láskou, ba vášnivostí. Z hlediska významu jejího díla a jeho obecného zahraničního oceňování a v mezinárodních souvislostech nemá Morava, ale vlastně ani celé Česko významnější a proslulejší ženu – spisovatelku.

Dějištěm sedmnácti povídek, které autor napsal v průběhu let 1995—2014, je jihočeský venkov. Většina příběhů z tohoto povídkového výboru jsou všednodenní lidská mikrodramata, někdy jde více o zachycení nálady a atmosféry, jindy o odvyprávění příběhu nebo o záznam životního pocitu či zkušenosti. Čtenář tak v textech objeví podzim v krajině, jaro a kvetoucí trávy, žhavé léto, vánoční příběhy i povídky o vesnickém fotbale. V několika povídkách se Hájíček dotýká témat, ke kterým se později vrátil ve svých románech.

Autor záměrně nezakrývá jistý odér regionálnosti, naopak jej používá jako koření a ozvláštnění obecně lidských příběhů. Neokázalost, pokud jde o styl, literární hrdiny i příběhy samotné, důvěrná znalost venkovského prostředí, vykreslení atmosféry — to jsou hlavní atributy Hájíčkova psaní. Návraty k realismu a přímočarému vyprávění jako by u autora nebyly otázkou volby, ale nutnosti či samozřejmosti vyplývající z témat a samotné podstaty a poslání jeho próz.

Povídkový výbor Vzpomínky na jednu vesnickou tancovačku dotváří obraz Jiřího Hájíčka jako autora vesnických románů a doplňuje tak jeho dosavadní prozaické dílo.

Untertitel: Privátní encefalogram našeho tak málo lidského XX. století.

Jan Petránek je respektovanou osobností české žurnalistiky s jedinečným rozhledem po světovém politickém dění. Jeho doménou byl od počátku padesátých let (s vynucenou normalizační pauzou v továrně na pneumatiky) rozhlas, v němž působil jako zpravodaj v Indii a Sovětském svazu a zahraničněpolitický komentátor.

Jeho paměti, volně vycházející z rozhlasového cyklu Osudy, jsou svědectvím o životě naplněném dramatickými okamžiky i trvalou snahou o sebezdokonalování. Zkušenosti z uvolňující se atmosféry světových metropolí šedesátých let, chartistické prostředí a samizdatová novinařina let následujících, působení mezi umělci v projektu Šanson, věc veřejná, poučené hodnocení vývoje nedávného i ryze současného, to vše je podáno v charakteristickém stylu autora nejen publicistiky, ale také básní, písňových textů a rozhlasových her.

Kniha je doplněna CD s písňovou tvorbou Jana Petránka v podání předních šansoniérů i samotného autora.

Ať už jde o vzpomínky na dětství v normalizovaném Československu, ne vždy zapamatováníhodné dohry milostných peripetií či pokusy o únik ze vztahového stereotypu, druhá básnická sbírka Dana Jedličky toto vše zaznamenává citlivě, s nadhledem a postřehem ke všemu malému, co činí náš život velkým. „Sbohem malé nic“ je výkazem zisků a ztrát středního věku; osobním dokumentem, který v životě možná nenachází hmatatelné důkazy nějakého „vyššího smyslu“, nerezignuje však na věci, které má cenu prožívat jako podstatné.

Osmnáctá kniha známé česko-novozélandské autorky Jindry Tiché se vrací k problematice emigrace. Hrdinka Anna se narodila v Praze, která ji poznamenala navždy. Byla Evropanka tělem i duší. Svou vlast opustila po sovětské invazi do Československa v roce 1968. Emigrovala až na samý konec světa, do zapadlého koutu kdysi mocného britského impéria, na Nový Zéland. Den, kdy musela Evropu opustit, počítala k nejčernějším dnům svého života. V letech sovětské okupace domů nemohla. Při výročí sovětského přepadení Československa se Anna neubrání vzpomínkám. Náhle zatouží vidět stará místa, staré přátele. Chce se do Čech vrátit na celé léto i s rodinou. Doufá, že se jí podaří ve svých vnucích vzbudit lásku nejen ke staré vlasti, ale k Evropě vůbec. Nepočítá ale s tím, že za čtyřicet pět let se změnila jak ona sama, tak i Čechy a celá Evropa. Rozchod s Evropou zachycuje dnešní život tohoto světadílu realisticky a bez příkras. Zároveň je to hold lásce k vlasti, která emigranta k domovině navždy poutá.

K sedmdesátému výročí úmrtí Mileny Jesenské vychází druhé, opravené a doplněné vydání knihy vzpomínek na tuto vynikající českou novinářku, přítelkyni Franze Kafky, levicovou intelektuálku a statečnou ženu, která byla za účast v protinacistickém odboji zatčena gestapem a zemřela v květnu 1944 v koncentračním táboře Ravensbrück. Knihu edičně připravila a komentovala Marie Jirásková, která druhé vydání detailně přehlédla, opravila a doplnila poznámkový aparát. Kniha je rozšířena též o unikátní obrazovou přílohu a jmenný rejstřík. Vychází s doslovem Růženy Grebeníčkové.

Třetí autorova básnická sbírka. Poprvé se tu také akcentuje hledání vazeb nejintimnějších a přesahujících, jako jsou láska nebo vztah k Bohu.

Eseje v knize Sny se noří hluboko do času. První z nich vznikly už v padesátých letech a odrážejí pocity autora dusícího se v atmosféře tehdejší doby. Je z nich patrné, že v té době u nás nežili jen nadšenci mávající rudými prapory, autor textů prožíval tehdejší bídu, podlost a balamucení velmi bolestně. Několik textů ze Snů bylo v šedesátých letech uvedeno v pražské Viole a pak v devadesátých letech na rozhlasové stanici Vltava.

Pupi, Pupín, Pupulín, Pupánek & Company je bratrem Dona Quijota i Bustera Keatona-Friga. S někdy až naivní představou o fungování světa se románový hrdina vrhá i do marných a zcela zbytečných bojů.

Testuje tak systém, ale především sám sebe a je jedno, zda při tom prochází temnotami „socialismu“ nebo „kapitalismu“. Porazí démona alkoholu, s démonem lásky uhraje remízu a porážku utrpí s démonem literatury. To je na jeden život dobrý výsledek.

Příběh plný smíchu skrze slzy a naopak – groteskně-ironický pohled na Pupíčkovy patálie se někdy rozostří slzami. To když v historkách nezdolného průšviháře, jemuž každý den přináší nové nástrahy a katastrofy, zahlédneme své vlastní obrazy a vzpomínky.  

Prózy I jsou shrnutím všech autorových knižně vydaných povídkových sbírek v českém jazyce – Malé lásky (1946), Boj o Venezuelu (1947), Umazané povídky (1955), Zlý pes bez zahrady (1996), Chinatown s Rózou (2001) – a jednoho souboru dosud nepublikovaného, Silva rerum (2007).   .                                               

Trilobiti jsou nejstarší z živočichů Evropy. Ačkoli vymřeli už před miliony let, nalézáme dodnes jejich stopy. Pavel Kohout je spolu s Ludvíkem Vaculíkem nejstarší autor, který píše dodnes pravidelně fejetony pro české deníky. Toto je už druhá řada „Trilobitů“, psaných pro Mladou frontu DNES; vybírá texty od léta 2009 do léta 2013. Autor v nich zachycuje nejrůznější stopy minulosti i současnosti, aby je zachoval pro budoucnost. Kohoutovy romány mívají stovky stran; jeho standardní texty pro noviny mají nejvýš 5050 znaků. Každý z „Trilobitů“ musí mít i přes takové omezení své téma, svůj příběh a své poselství jako román. Máte v rukou knihu, jejíž hlavní hrdinkou, která tu předvádí všechna svoje mocná kouzla, je – čeština!

Třetí kniha deníků, esejů a rozhovorů (2004—2012). Poslední literární dílo významného českého spirituálně orientovaného autora, prozaika a esejisty, který vydal již dvě podobně zaměřené práce. Třetí kniha vše definitivně uzavírá.
Jedná se ze tří čtvrtin o „deníkové“ záznamy, avšak dělení je pouze formální. Kniha drží pěkně pohromadě díky spolehlivému svorníku, jehož jméno je — úpornost. To ona umožňovala zdánlivě křehkému, k lyrismu náchylnému spisovateli čelit nepřízni času i vlastním pochybnostem. To ona mu diktovala potřebu neustálé sebereflexe i odvahu neuhýbat před dotírajícími otázkami a hledat na ně odpovědi bez ohledu na to, zda tak činí prostřednictvím prostého zápisu či náročnějšího tvaru.

Třetí svazek Spisů Josefa Čapka obsahuje pohádku O tlustém pradědečkovi a loupežnících (zahrnutou do knihy Karla Čapka Devatero pohádek, 1932), dále zdramatizovanou, samostatně knižně vydanou verzi Dobře to dopadlo aneb Tlustý pradědeček, lupiči a detektivové z roku 1932, knihu Povídání o pejskovi a kočičce. Jak spolu hospodařili a ještě o všelijakých jiných věcech (1. vyd. 1929, 4. vyd. 1937; svazek zahrnuje rovněž – poprvé knižně – hry pro loutky Jak pejsek s kočičkou slavili 28. říjen a Jak děti dělaly s pejskem a kočičkou Mikuláše, jež vznikly ze dvou povídání a vyšly v roce 1932 v časopisu Loutkář) a v původním znění cyklus vyprávění Povídejme si, děti, který Čapek napsal a nakreslil pro Dětský koutek Lidových novin v letech 1929–1933 (v roce 1954 jej pak vydal Miroslav Halík).

Josef Suchý (1923–2003) bývá označován za básníka domova a smíru, za autora básní hlubokého křesťansko-humanistického étosu, poezie tiché tonality, opravdovosti a čistoty. Těžiště jeho tvorby spočívá ve výrazově úsporné a metaforicky neokázalé meditativní lyrice, pevně spjaté s hlubokou zakotveností v rodném kraji Vysočiny. Ve svých verších se obrací k základním životním hodnotám, které nalézá v přírodě, v rodině, mezi blízkými lidmi, uprostřed všednodennosti.

Josef Suchý patří k nejvýznamnějším brněnským literárním osobnostem.