Belletristik

Kniha nabízí originální a často velmi osobní vzpomínky či „dvojvzpomínky“ na výjimečné osobnosti kulturního a intelektuálního života, s nimiž se autoři setkávali zejména při vydávání brněnských časopisů Proglas, Revue Politika a Kontexty, ale i dříve před listopadem 1989 při nejrůznějších nezávislých aktivitách. Jednotlivé portréty vznikaly spontánně v průběhu minulého čtvrtstoletí a zachycují období zhruba od poloviny osmdesátých let až po současnost. Nabízejí tak cenné svědectví nejen o konkrétních lidech a jejich osudech, knihách, textech a myšlenkách, ale i o jedné výjimečné a převratné době.

„Mnohé z toho, o čem v ní píšeme, je již minulostí. Tato kniha je naší poctou a poděkováním. Je knihou o přátelství, o radosti ze čtení a přemýšlení, ale také o skvělých lidech, kteří nějakým způsobem obohatili naše životy.“

Devět příběhů, které Miloš Doležal vypráví v knize Tady nikdo není, jen já, přibližuje devět osudů židovských obyvatel Střední Evropy ve 20. století. Promítají se do nich velké dějinné zvraty i každodenní čas – v první světové válce, ve vícejazyčném a multikulturním meziválečném Československu, za nacistické okupace, arizace majetků a deportací do vyhlazovacích táborů, v lepším případě s útěky do exilu, u některých se zázračným návratem po válce, po níž ovšem následovalo nové zestátnění majetku a komunistická totalita. Autor se zabývá především postavami, jež jsou často přehlížené nebo považované za vedlejší, a dějiny nahlíží i skrze místa zdánlivě nepodstatná. Vnímavé, hutné a čtivé líčení zakládá na badatelských rešerších a často objevném pátrání v archivech. Podstatnou součástí knihy v grafické úpravě Luboše Drtiny jsou obrazové strany s mnoha fotografiemi a reprodukcemi dalších dobových pramenů.

Dílo dosud roztroušené po časopisech a novinách, 23 rozhovorů (doplněných o 170 fotografií), které PZ poskytl médiím v uplynulých třiceti letech. Nerad hovořil o sobě, spíše se snažil zprostředkovat vlastní vnímání, jakési vnitřní obrazy, té části uměleckého projevu, která jím momentálně prostupovala, ať už to byla hudba, poezie, výtvarné umění. Svými odpověďmi nabízel klíč k branám svého světa a náznak možného interpretačního návodu, který může vést k porozumění jeho dílu. Pavel Zajíček (1951) nepatří pouze k ústředním postavám českého hudebního undergroundu, (v roce 1973 založil experimentální hudební skupinu DG 307, podílel se na textech i vystoupeních Plastic People of the Universe), je rovněž svébytný výtvarník a originální literát. Jeho básnické sbírky vycházely v samizdatu ve vlastní, originální grafické úpravě, po roce 1989 pak v nakladatelstvích Torst, Vetus Via, Maťa a Pulchra. Dohromady je možné napočítat více než deset titulů.

Často se říkává, že moderní poezie je – na rozdíl od poezie psané v minulosti – natolik uzavřená sama v sobě, že pomalu ztrácí běžné čtenáře a stává se četbou hrstky zasvěcenců, nakonec často jen básníků samých. Jen stěží bychom hledali výraznější protipól zmíněného typu poezie, než jakým jsou přítomné verše Martina Vopěnky: zcela srozumitelné, sdělné, působící klidným rytmem a prosté – právě to je jejich největší hodnota, protože dosáhnout podobné prostoty je často to vůbec nejobtížnější, vzpomeňme jen na pozdní tvorbu Seifertovu.“    Jan Šulc

Obhajobou disertační práce Gogol a anglický román 18. století ukončil Jiří Weil (1900–1959) v roce 1928 studium slovanské filologie a srovnávacích dějin literatury na FF UK. Vedoucím práce byl Václav Tille, oponentem F. X. Šalda.

Weil ve své disertaci – v souladu s proklamovaným komparatistickým zaměřením – usouvztažňuje vývoj anglického romanopisectví 18. století s vývojem díla Nikolaje Vasiljeviče Gogola. V interpretačních postupech, ve způsobu práce s konkrétními texty a ve vysoké míře citlivosti k jemným textovým nuancím se poodkrývají schopnosti, které Weil uplatnil později ve svých reportážích, v románech Moskva-hranice a Dřevěná lžíce a i v poválečných románech.

Podrobným a poctivým uvažováním o Gogolově díle si Weil připravil půdu pro vlastní uměleckou tvorbu. Zpřístupnění textu Weilovy disertace tak umožňuje z nové perspektivy vnímat i Weilovo beletristické dílo. Zároveň některé poznatky a úvahy, jež se staly součástí disertace, Weil uplatnil ještě před jejím sepsáním v přehledových studiích o ruské literatuře, jež byly zveřejňovány v periodikách a jež jsou součástí svazků Spisů 1, 3 a 8.

Kniha představuje výběr z pohádkových vyprávění, která na magnetofon zaznamenala mezi romskými vypravěči v bývalém Československu přední česká romistka Milena Hübschmannová, a navazuje na knihu Romské pohádky (Odeon 1973, reedice Fortuna 1999), kterou uspořádala sama Hübschmannová. Prezentované pohádky dosud v češtině nevyšly. Jedná se možná o poslední pohádky zachycené v československém prostoru od lidových vypravěčů.

O tom, že sběr Hübschmannové zachycuje stále ještě živou vypravěčskou tradici, svědčí mimo jiné mnoho prvků a detailů každodennosti 70. a 80. let minulého století, kterými vypravěči s vtipem „špikují“ pohádkové bezčasí. Hrdina tak zlého čaroděje přemůže nejen díky pomoci kouzelných koní, ale také díky několika tatrovkám písku a telefonní lince, které mu na jeho žádost poskytne král. Toto dobové koření ale vypravěči užívají s mírou tak, aby pohádka zůstala pohádkou. Kniha není určena dětem.

Obsáhlý svazek přináší prózy Karla Miloty, nalezené v jeho pozůstalosti. Nejrozsáhlejší je román Hora, který Karel Milota začal psát na sklonku 60. let a přepracoval v letech 90., kdy ho již téměř dokončil. Jde o mrazivý příběh z počátku 50. let, v němž autor mistrně kombinuje vlastní strhující děj z úryvky z dobového tisku, lteratury či filmových týdeníků... Moderní, dechberoucí próza o jednom z nejděsivějších období českých dějin, kdy smrt doslova visela ve vzduchu. Následuje próza Pohřeb, ucelený, strhující fragment románu Moller, popisující vznik a průběh druhé pražské defenestrace a vznik českého stavovského povstání, próza Symfonie v modré a dva jedinečné, ucelené fragmenty románu Oblouk, zachycující sebevraždu architekta bechyňského mostu, obviněného z kolaborace s nacisty. Milota se v knize představuje jako jeden z největších českých prozaiků druhé poloviny 20. století.

Pavel Juráček (1935–1989) byl jednou z předních osobností československé kinematografie „zlatých šedesátých“ minulého století.

Hned jeho druhý film (mimo studentských), absurdní satira Postava k podpírání (1963), získal několik mezinárodních ocenění. Z neznámého kluka z domku se šindelovou střechou v příbramské Dlouhé ulici se rázem stala osobnost, jejíž jméno se učil vyslovovat celý filmový svět. Přestože Juráčkovi bylo státní mocí dovoleno pracovat ve filmové branži pouhých šest let, vytvořil či se podílel na téměř dvaceti filmech. Jmenujme alespoň následující: Ikarie XB 1 (1963), Konec srpna v hotelu Ozon (1966), Kinoautomat (1967) a Případ pro začínajícího kata (1969). Po nesouhlasu se vstupem vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 byl vyhozen z Barrandova a po podpisu Charty 77 se ocitl v hledáčku více než třiceti tajných agentů StB. Následovalo dvacet let nuceného zapomnění. Tato monografie se snaží umožnit naplno nahlédnout do Juráčkova tristního života včetně toho, co v Denících uvádí chybně nebo se nezmiňuje vůbec.

Jméno hudebního publicisty Vladimíra Kouřila (* 1944) je natolik známé, že ho čtenářům není třeba představovat: činovník Jazzové sekce, politický vězeň, autor mnoha knih o hudbě, zejména jazzu, dvou povídkových sbírek a románu. A ovšem též činorodý organizátor pořadů o jazzové hudbě a její neúnavný propagátor. Nyní Vladimír Kouřil přichází ke čtenářům s knihou svých pamětí. Dal jí název Na pouti a podtitul Biografický cestopis. Jsou to vzpomínky pojaté velmi osobitě. V osmi kapitolách (Na pouti, Krajiny života, Josef, syn Jana, Hnětení duše, Moje světové války, Avitaminóza, Podzimní deník z jara a Na konári) autor nezapře svůj prozaický talent založený na detailní drobnokresbě i schopnost zasadit události vlastního života do širokého rámce krajinného, rodového, kulturního, společenského a dějinného. Událostmi nejnabitější je kapitola Avitaminóza, přibližující dramatické okolnosti činnosti Jazzové sekce, jejího stíhání a autorova věznění.

Portréty ze života Marie Čermínové alias Toyen. Ilustrovaná biografie sleduje jednoduchou formou výjimečný život a dílo této světoznámé malířky.

Marie Čermínová alias Toyen byla světově proslulou umělkyní. Zažila zlatá léta v období první republiky i strasti druhé světové války. Věhlasu se dočkala zejména ve Francii, kde většinu svého života pobývala. Biografie ilustrátorky Lenky Jachanové představuje jednoduchou formou neobyčejný život této výstřední a na svou dobu pokrokové malířky. Nejdůležitější momenty jejího života jsou doplněny originálními ilustracemi, kterými můžete kdykoliv s chutí zalistovat.

.. V třetí části knihy je pomyslné jádro knihy. Zde František Dryje opouští propracovanost kratších básní první části i osobní, jímavou notu části druhé a pouští se tam, kam se pustili před nim — Karel Šebek, ale i Ivan Diviš či Jan Zábrana: „povoluje“ si výrazovou volnost, prostořekost, tvarovou svobodu, není a nechce byt pečlivým architektem básně, ale médiem, skrze něž prochází strhující proud textu. Zde nalezneme i silné aspekty společenské.       Jan Šulc

V pořadí již druhý soubor esejů filosofa Petra Bláhy opět představuje pestrou skladbu témat, nad nimiž tento autor dlouhodobě uvažuje. Předmětem jeho výprav do dějin myšlení jsou některé aspekty politické filosofie, mezi nimiž lze objevit například problémy moci, revoluce či utopie. Do některých esejů proniká autorova fundovaná orientace ve filosofii dějin či v otázkách filosofie výchovy. Vedle významných postav evropského myšlenkového dědictví, jakými jsou například Luther, Erasmus, Fichte či Tocqueville, se řada esejů vědomě zaměřuje na tradici českého myšlení.

Před čtenářem se tak objevují úvahy o myšlenkovém odkazu Husa, Komenského, Kafky, Rádla, Masaryka, Pittra, Šafaříka či Hejdánka. Autor si z jejich díla vybírá momenty, na nichž ilustruje východiska jejich uvažování. Přitom však nezapírá své vlastní hodnotové předpoklady, jež mu umožňují vstupovat do vzájemné konfrontace s jednotlivými mysliteli.

Druhou básnickou sbírku autor rozdělil do čtyř oddílů. V první části vstupuje do uzavřeného světa ústavu, kde přibližuje existenci člověka s mentálním handicapem. V druhém oddíle nahlíží na dané téma také z duchovní roviny. V třetí části nabízí dva odlišné pohledy na vnímání světa, a to nejen v syntéze. Závěrečný oddíl se zaměřuje na životní bilancování.

Třicet let od napsání ústředních veršů sbírky Jarní chodec (Dauphin 2009) vychází Petru Mazancovi sbírka s názvem Podzimní chodec. Je to jeho devátý soubor poezie. Za tři desetiletí se změnil věk autora, změnilo se mnohé ve světě i doma, ale Mazancovo psaní moc ne – skoro vůbec. Bez pózy, bez verbalistní bezobsažnosti, zaumného jazyka, křečovité obraznosti, bez markýrování metahloubek. Jen věrně pokračující sebevyjádření pobytu a údělu, jen jeho vidění a prožívání světa.

Vzpomínková kniha Petrušky Šustrové přináší osobní svědectví o událostech, o nichž je někdy těžké mluvit a ještě těžší si je lze dnes představit: Výslechy na Státní bezpečnosti, neustálá šikana, konspirace, vězení, ale také zákulisí českého disentu a vlastní každodenní život plný strastí, ale i humoru a radosti.

Autorka popisuje své studentské politické aktivity v roce 1968, následné zatčení a obvinění z podvracení republiky za práci v Hnutí revoluční mládeže. Líčí také například činnost Charty 77 a Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných i své porevoluční angažmá při prověřování příslušníků Státní bezpečnosti a přípravě lustračního zákona. Nechává rovněž nahlédnout do svého osobního života a popisuje vývoj svých názorů. Kniha nám tak vykresluje určitý obraz doby, ale i portréty autorčiných blízkých přátel, mezi něž patřili například Václav a Olga Havlovi, Dana Němcová, Václav Malý, Petr Uhl a Anna Šabatová, Jiří Daníček, Václav a Kamila Bendovi, Jiří Dienstbier, ale rovněž lidí z oblasti nezávislé kultury jako Ivan Martin Jirous, Vlastimil Třešňák nebo Pavel Zajíček. Své vzpomínky napsala Petruška Šustrová bez patosu, živým jazykem s citem pro detail.