Zeitgeschichte

Roku 1967, necelých dvacet let po převratu, který měl být důkazem neomylnosti marxisticko--leninské teorie, připustil prezident Antonín Novotný: „Dopustili jsme se chyb, soudruzi? Dopustili.“

První reformní vlnu, která se zvedla po odhalení kultu osobnosti o desetiletí dříve, se přitom ještě podařilo zabrzdit a hlasy reformistů potlačit. Na přelomu padesátých a šedesátých let zadlužená ekonomika dál zaostávala za kapitalistickým Západem, centrálně řízené hospodářství se míjelo s očekáváním konzumně naladěné společnosti, lidé naplňovali své potřeby prostřednictvím šedé ekonomiky, kvetla korupce, a především rostla poptávka po rozkrytí policejní a justiční zvůle uplynulých let.

Osmnáctý svazek Velkých dějin zemí Koruny české komplexně pojednává o letech 1956–1967, pro něž se vžilo označení „období tání“. Politické, hospodářské a kulturní dějiny doprovázejí sondy do každodenního života za socialismu – od hodnocení životní úrovně přes bydlení, práci či zdraví po intimní zónu rodinného prostředí nebo náboženské víry.

Kniha se věnuje pastoraci mládeže v pojetí současné katolické církve. Kromě shrnutí významných směrů pastorální reflexe církevní práce s mládeží obsahuje také přehled o historii a současnosti diecézních center života mládeže (DCŽM) v kontextu koncepce Sekce pro mládež ČBK. Na základě srovnání českých a zahraničních dokumentů inspirovaných Druhým vatikánským koncilem zdůrazňuje potřebu přechodu od orientace na vnitřní ideály církve k mládeži jako k aktivním tvůrcům svého života víry. Klíčovým prvkem je inspirace příběhem učedníků na cestě do Emauz, který nabízí model pastorace založený na naslouchání, dialogu, sdílení a společném hledání cesty. Publikace také volá po reformě české mládežnické pastorace, aby více odpovídala principům synodality, tedy zapojení, spolupráce a odpovědnosti. Přináší vizi pastorace, která propojuje evangelium s každodenním životem mladých lidí a reaguje na jejich aktuální potřeby a otázky.

Předkládaná práce usiluje o podchycení a analýzu hlavních vývojových trendů uvedeného období. Pozornost se soustředí v první řadě na jednotlivé aspekty poválečného vývoje státní a veřejné správy. Cílem není podat popis administrativního vývoje, ale především analyzovat roli jednotlivých složek správního a modenského aparátu v procesu transformace multietnického pohraničního regionu a v diskuzi o roli Slezska v nové republice. Současně je sledována problematika migračních procesů a etnické skladby obyvatelstva.

Z obsahu: Obnova československé správy. Migrace a národnostní otázka. Bezpečnost. Osvěta a vzdělávání. Architektura a urbanismus.

Ve druhé polovině 20. století se ve východní Evropě samotný jazyk ocitl v komunikačním a politickém "zajetí". Tak to alespoň pociťovala řada umělkyň a umělců, básníků a básnířek z tohoto regionu, a vnímavě i kreativně, se znepokojením na tuto výzvu reagovali.

Soustředili se při tom na materiální a mediální aspekty jazyka a vytvářeli pro sebe a pro své publikum performativní situace, v nichž bylo možné testovat, inscenovat a prožívat radikální možnosti jazykového vyjádření. V básnických performancích se také odkrývaly hranice jazyka včetně otázky, co je jazykem vyjádřitelné a co nikoliv.

Propojení poezie a performance vedlo ke vzniku specifických společenství, která se utvářela pod vlivem osobité povahy místních prostředí a různých okruhů a směrů v neoficiální kultuře. Výpravná a obrazově bohatá publikace tato společenství a prostředí symbolicky rekonstruuje a umožňuje jejich vzájemné srovnání.

Kniha mapuje již zapomenuté životní osudy pěti bratrů Chalupových z Kuklen u Hradce Králové, které osud zavál na fronty 1. světové války. Legionáři Ivan, Jeroným a František prošli strastiplnou pouť přes Transsibiřskou magistrálu a všichni se vrátili do vlasti. V rodině Chalupových se dochovalo unikátní fotoalbum z ruské anabáze, nafocené Jeronýmem, velká část fotografií je v knize otištěna.

Po návratu z legií plukovník Ivan Chalupa pokračoval ve vojenské službě, po roce 1939 se zapojil do odbojové činnosti. Za to byl odsouzen a 1. 4. 1943 popraven v Berlíně, ve věznici Plőtzensee. Do hodnosti brigádního generála byl jmenován in memoriam 5. listopadu 1947.

Monografie je zaměřena na institucionální, personální, teoreticko-metodologický i obecně epistemologický vývoj etnologie (národopisu, etnografie a folkloristiky, sociokulturní antropologie) v českých zemích ve 2. polovině 20. století s přihlédnutím k evropskému a světovému vývoji těchto oborů. Jedná se o vůbec první moderní popis a analýzu vývoje etnologie jako svébytného vědeckého oboru s vlastní vnitřní dynamikou, který se v Československu vyvíjel po roce 1945 ve zcela specifických kulturních, sociálních i politických podmínkách totalitární společnosti a ideologie. Vývoj oboru je pojednán jako komplexní proces, kde vedle sebe existovaly oficiální proudy vědy a sféra tzv. badatelských nik vyznačujících se značnou mírou kreativity a vědecké svobody. Dynamika jejich vzájemného střetávání a ovlivňování pak definovala vývoj české etnologie ve 2. polovině 20. století na úrovni akademického sboru (vysoké školy, AV ČR) i v podobě aplikované disciplíny (muzea a skanzeny, lidová umělecká výroba, folklorní festivaly).

Hlavním tématem této publikace jsou různorodé vztahy spisovatele a filosofa Zbyňka Fišera se Státní bezpečností. Zbyněk Fišer používal od konce čtyřicátých let 20. století pseudonym Egon Bondy. Ve čtyřech obdobích byl postupně spolupracovníkem komunistické tajné policie s krycími jmény „Klíma“, „Zbyněk“, „Mao“ a „Oskar“. Od roku 1961 až do roku 1989 byl s přestávka mi úspěšně nasazen do mnoha akcí Státní bezpečnosti.

Kniha má dvě části. První je interpretační studie Miroslava Vodrážky nazvaná Historie jako rozplétání otevřenosti života a díla. Její titul je inspirován teoretickým spisem filosofa postmoderny Umberta Eca Otevřené dílo. Studie se zaměřuje na zkoumání života a díla Zbyňka Fišera (alias Egona Bondyho) a nejrůznějších poloh bondyovského mýtu, který je specifický tím, že byl dlouhodobě vytvářen nejen samotným autorem, různými aktéry a skupinami, ale zejména nebyl možný bez tajných plánů StB. Druhou částí knihy je edice archivních dokumentů Státní bezpečnosti z let 1949–1989, které vybral a kritickým poznámkovým aparátem opatřil historik Petr Blažek.

Publikace přináší celkový pohled na dějiny výživy a stravování od poválečné bídy a přísného přídělového systému až po velký rozmach české haute cuisine na konci šedesátých let. Autor se zaměřil jak na domácí vaření, tak stravování v restauracích i v jídelnách. Ukazuje, jak se utvářely ceny potravin a co lidé vnímali jako luxus. Zkoumá nejrůznější aspekty ovlivňující stravovací návyky a zaměřuje se i na dobovou propagaci zdravé výživy a na prosazování inspirací ze zahraničí. Problematiku zasazuje do širokého kontextu kulturních, sociálních, hospodářských, ale i politických dějin. Dozvíte se, jak se u nás konzumovalo velrybí maso, co rád jídal Antonín Zápotocký, jak se v padesátých letech přejmenovalo tournedos Rossini, jak se sháněla čočka a játra i jak se bojovalo proti obezitě.

tradice.

Monografie etnoložky a historičky a etnologa z Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni představuje originální pohled na protektorát Čechy a Morava prizmatem propagandy. Ta sehrávala dvojí roli: obyvatelům vnuceného státního útvaru předkládala v celostní a srozumitelné podobě svůj zcela závazný světonázor a současně sloužila k pacifikaci společnosti. Kniha analyzuje osy této propagandy: vztah k Evropě a evropanství, poměr k českým dějinám a likvidační reflexi Židů. Pozornost je přitom věnována jak propagandistickému dějepisectví a pseudohistoriografii, tak politickému národopisu, který v jistých ohledech navazoval na starorakouskou a meziválečnou sudetoněmeckou tradici. V obecné rovině jde pak o text, jenž ukazuje postupy při likvidaci liberálních narativů ve společnosti.

Pátý svazek Sebraných spisů Karla Kosíka zahrnuje texty, které vznikaly v šedesátých a devadesátých letech minulého století. Jádro svazku tvoří úvahy, projevy, polemiky a rozhovory úzce či volněji související s událostmi československého roku 1968. Jejich vůdčím motivem je vědomí novodobé krize základního vztahu ke skutečnosti: analýza příčin a projevů této krize, stejně jako východisek z ní. Kosík v nich uvažuje například o vztahu morálky a politiky, individua a "velkých" dějin, socialismu a demokracie, ale zamýšlí se také nad smyslem politiky, nad samotnou ideou a realitou socialismu nebo nad funkcí vědy a techniky v moderních společnostech. Mimoto přemítá o osudu malých národů a ideji střední Evropy. Své úvahy rámuje reflexemi politického dění v Československu šedesátých let, jehož byl v roce 1968 nejen pozorovatelem, nýbrž zároveň aktivním účastníkem. Svazek uzavírají pozdní eseje z devadesátých let, v nichž Kosík hodnotí rok 1968 s odstupem a obohacuje svoji dřívější diagnózu krize moderní doby o nové postřehy.

Publikace se zabývá případem tzv. borské vzpoury, komunistickým režimem vykonstruovaným procesem, který se odehrál v měsících dubnu a květnu roku 1950. Snaží se postihnout tento proces v celé jeho šíři, včetně otázky, kým byl iniciován, jak probíhalo vyšetřování a soudní přelíčení. Popisuje přípravu a realizaci následné politické kampaně, jež měla znásobit účinky procesu směrem ke Sboru vězeňské stráže. Zároveň hledá odpovědi na otázky, zda primárním cílem procesu bylo skutečně utužit disciplínu v SVS, nebo vládnoucí diktatura jím sledovala i další záměry a jak, a jestli vůbec, byla o procesu informována široká veřejnost. Pozornosti se dostává i obětem tohoto případu a jejich dalšímu osudu. Publikace čerpá především z originálních dokumentů z fondů Národního archivu a Archivu bezpečnostních složek.

Příběh doktora Hartmana – skutečný a přitom neuvěřitelný životní osud židovského lékaře, který přežil holocaust zásluhou prosté venkovské rodiny, která ho 892 dny ukrývala ve svém domku na Kdyňsku.

Na pozadí hodně složitých středoevropských dějin první poloviny dvacátého století autorka přibližuje život v celé naší tehdejší společnosti a také v místě na Kdyňsku, události každodenní, sváteční i výjimečné. Mezi těmito událostmi žije doktor Hartman; ten od roku 1935 ve Kdyni prožívá svůj čtvrtstoletý osud mezi význačnými rodinami i mezi prostými lidmi – ty všechny léčí. Má také svoji původní židovskou rodinu, matku a tři sestry, o jejíchž předválečných a válečných osudech se v knize dovídáme do posledních podrobností. Text je doplněn více než stovkou fotografií a dokumentů, z nichž většina nebyla dosud veřejně publikována.

Předložený 3. díl badatelského projektu zaměřeného na čs. západní letce, kteří krátce po návratu z války volili po únoru 1948 druhý britský exil v důsledku nástupu komunistického režimu, nabízí opět osudy těch, jimž se podařilo podruhé vstoupit řad britského Královského letectva. Navazuje abecedně na dva předchozí svazky jmenným pořadím v rozsahu písmen M – S. Naši exiloví letci se v RAF za studené války uplatnili v letových zařazeních u stíhačů i bombardérů, též u pobřežního letectva, v záchranné službě, fotoprůzkumu, dopravě, ve výcviku a v neposlední řadě při testování a přeletové činnosti. V pozemní branži se jim pak nabízely pozice v řízení letového provozu či široké administrativě. Mimo služby na britských ostrovech je v rámci závazku očekávala též služba v zámořském přidělení – od Afriky, přes arabské posty, Středomoří až po Dálný východ.

Petiční výbor Věrni zůstaneme patřil k nejvýznamnějším ilegálním odbojovým skupinám, které působily v letech 2. světové války na okupovaném území. Ve své činnosti se zaměřoval nejenom na zpravodajskou činnost a vydávání ilegálního tisku, ale značnou pozornost rovněž věnoval plánům obnovy Československa v duchu principů moderního sociálního státu. Představitelé PVVZ současně působili v Ústředním vedení odboje domácího, který se stal v roce 1940 vrcholným orgánem domácí rezistence. Zásadním způsobem přispěli ke vzniku ideového programu domácího odboje, jenž byl na jaře 1941 schválen pod názvem Za svobodu. Do nové Československé republiky. Vedle dokumentů z činnosti Petičního výboru Věrni zůstaneme v letech 1938–1941 byl do edice zahrnut rovněž ilegální tisk, na jehož vydávání se tato významná odbojová skupina podílela.

Kniha je souborem 29 kapitol napsaných 34 autory a autorkami, kteří působí na českých politologických, popř. oborově spřízněných pracovištích. Jejich příspěvky tvoří souhrn toho, jakými otázkami se soudobá česká politická věda zabývá. Přes značný tematický rozsah lze identifikovat několik sourodých celků. První část nese název Politické instituce, kde jsou texty věnované převážně institucionálním a ústavním aspektům moderní politiky, a to jak tuzemské, tak zahraniční. Druhá část se nazývá Strany a sociální hnutí a týká se stranického rozměru politiky. Třetí část se jmenuje Volby, volební systémy a jejich reformy. Poslední část knihy Varia pokrývá další bádání politické vědy v oblasti politické filozofie, sociologie, metodologie společenských věd nebo moderních dějin