Zeitgeschichte

Co znamená demokracie pro běžného občana? Jaké hrozby ve vztahu k demokracii vnímá? A co nás může ochránit před jejím úpadkem? Tato kniha odhaluje, jak Češi přemýšlí o svobodě, moci a spravedlnosti, co je vede k důvěře, nebo naopak k radikalizaci a populismu. Odpovědi hledá nejen v teoretických konceptech, ale i v rozsáhlých výzkumech veřejného mínění a osobních rozhovorech s lidmi napříč Českou republikou. Proč mnozí občané ztrácí důvěru v demokratické instituce? Kdo jsou tzv. ambivalentní demokraté? A jakou roli ve vnímání demokracie hrají vzdělání, politická efektivita nebo regionální rozdíly? Autoři ukazují, že demokracie není pouze volební mechanismus, ale i společenský étos: soubor hodnot, postojů a pocitů, které se rodí ve školách, komunitách i každodenním životě. Přináší obraz společnosti, která stojí na křižovatce. Kniha je výzvou k zamyšlení, ale i apelem: chceme-li bránit demokracii, musíme ji nejprve skutečně pochopit.

optikou orgánů KSČ a ČSM.  Edice dokumentů.

V polovině 60. let byly nejvyšší orgány státu konfrontovány s pasivitou mladé generace, s narůstající kriminalitou v jejích řadách a přejímáním západních vlivů, viditelným např. v hudbě. Zodpovědné orgány byly odhodlány tento stav zvrátit, přičemž si byly oproti zakladatelskému období komunistického režimu vědomy, že se nelze spoléhat pouze na voluntaristická očekávání pozitivního vývoje.

Po vzniku Charty 77 hledal komunistický režim způsoby, jak potlačit domácí opozici. Akce Asanace umožnila režimu v osmdesátých letech vystěhování nepohodlných signatářů Charty. Tato publikace je zaměřena na výpovědi generace, která prožila akci Asanace osobně, a dále druhé a třetí generace jejich potomků. Zachycuje vyprávění účastníků a analyzuje je v mezigeneračním srovnání. Popis výpovědí tří generací doplňují čtyři další texty – osobní zkušenosti s akcí Asanace Ivanky Lefeuvre z první generace, úvaha Věry Roubalové o zkušenostech těch, kteří v Československu zůstali, pohled účastníka druhé generace, Vavřince Hutky, a zamyšlení o domovu z hlediska zkušenosti migrantů. Kniha ukazuje psychologické důsledky vyhnání, vykořenění a přerušení kontinuity.

Kniha podává svědectví o vzniku zastupitelského úřadu Velké Británie v Československu a jeho chodu v letech 1918–1930. Spojené království bylo společně s Francií jedním z garantů existence nezávislého československého státu a klíčovým spojencem v meziválečné době. Pražský legační úřad koordinoval aktivitu britských diplomatů na území republiky, a přímo tak kvalitu vztahů mezi zeměmi ovlivňoval. Publikace se nejprve zaměřuje na mezinárodní kontext vzniku a rozvoje bilaterálních vztahů mezi oběma zeměmi, přičemž hodnotí jednotlivá dílčí údobí a předjímá vývoj v další dekádě. Následně se zájem přesouvá k otázce běžného provozu instituce. Text vrstevnatě vyhodnocuje finanční i personální aspekty chodu ambasády a nezapomíná ani na méně zásadní, o to však zajímavější epizody. Monografie mimo jiné detailně rozpracovává problematiku umístění sídla legace či sítě tuzemských kontaktů a přibližuje také životní osudy nejvýznamnějších diplomatů.

Sborník Ukrajinská věda žije! s podtitulem Studie ukrajinských vědců, které vznikly v Akademii věd České republiky v rámci podpory Researchers at Risk Fellowship. Humanitní obory je nejnovější knižní svazek Slovanského ústavu AV ČR, v. v. i. A to svazek mimořádně důležitý, jenž shrnuje práci osmi ukrajinských vědkyň a vědců z humanitních oborů, kteří v sedmi obsáhlých studiích prezentují výsledky své odborné práce v Česku, kam odešli po ruské okupaci své země a kde působí kromě Slovanského ústavu AV ČR ve Filosofickém ústavu, Ústavu pro českou literaturu, Ústavu pro jazyk český, Ústavu dějin umění a v Orientálním ústavu.

Kolektivní monografie obsahuje výsledky původního výzkumu ukrajinských vědců, kteří jsou od počátku rusko-ukrajinské války zapojeni do spolupráce na různých projektech Akademie věd České republiky v rámci podpory Researchers at Risk Fellowship. První část obsahuje stati z oblasti uměleckého překladu a filmového umění, druhou tvoří jazykovědná studie jedné z editorek, která se zabývá jazykovou situací na Ukrajině v kontextu současného dění, a tématem studií ve třetí části je ukrajinská emigrace.

Jak probíhala transformace „lidové armády“ v armádu demokratického státu, zapojenou do zahraničních misí? Kniha historika Petra Janouška se zabývá procesem transformace československé a později české armády z vojska totalitního státu do armády státu demokratického.

Jak skutečně proběhl legendární útěk Morávka a Peltána po drátu vysílačky v ulici Pod Terebkou? Obětovali tam tito odbojáři snad svého druha Josefa Mašína? Co se přesně stalo během následné nejslavnější přestřelky škpt. Morávka v Karlovce? Kde skončily jeho pistole – a kde zbraně výsadkářů z operace Anthropoid, Gabčíka a Kubiše? A kam se vlastně poděla těla (a hlavy) všech těch národních hrdinů?

Nejen tím se zaobírají Akta Morávek. Oproti předchozímu románovému ztvárnění Morávkova zpověď se však tato kniha zaměřuje především na pátrání, výzkumy a rekonstrukce ohledně té obrovské, doslova dechberoucí story. Velmi poutavým, místy až strhujícím způsobem jsou tu řešeny mnohé otazníky a záhady. Či dokonce mýty, které dosud přetrvávají. Autor však nehodlal vycházet pouze z archivních zdrojů. Zvolil kombinaci exaktních historických pramenů spojených s praktickou stránkou věci. Mnohé, a to nejen ohledně legendárních Morávkových úniků, jeho zbraní a střelby, si totiž hodlal bývalý policejní podplukovník a mezinárodní instruktor Pavel Černý vyzkoušet – a to doslova – na vlastní kůži.

parašutisty Františka Vrbky z let 1940-1943.

Na podzim 2022 získalo Historické oddělení Moravského zemského muzea rozsahem nevelkou, ale velmi cennou akvizici: čtyři malé deníčky z let 1940-1943 s osobními zápisky a poznámkami československého zahraničního vojáka, četaře aspiranta Františka Vrbky, který se na počátku německé okupace, jako teprve patnáctiletý student prostějovské reálky, rozhodl uprchnout z protektorátu Čechy a Morava a v naší zahraniční armádě bojovat za svobodu své vlasti. O tři roky později byl vybrán, aby jako příslušník paraskupiny BRONZE seskočil v březnu 1943 na území okupovaného Československa se zpravodajskými úkoly. Letoun, který jeho skupinu dopravoval k místu určení, však byl sestřelen protiletadlovou obranou nepřítele. Františku Vrbkovi se sice podařilo vyprostit z hořících trosek, ale o několik dnů později podlehl následkům těžkých popálenin ve věku nedožitých 19 let.
Osobní deníčky pečlivě uchovával Vrbkův bojový druh, přítel a příslušník výsadkové operace POTASH Josef Vrbka-Machovský, a to až do své smrti v roce 1991. Třicet let poté se dostaly tyto zápisky do muzea a v této publikaci jsou citovány vůbec poprvé v ucelené formě s kritickým komentářem, doplněné o ukázky z písemné korespondence Františka Vrbky s Josefem Machovským a Bohumírem Martínkem (velitel operace BRONZE) v Anglii. Knížka s předmluvou ředitele Městského muzea v Bystřici nad Pernštejnem PhDr. Vladimíra Cisára také obsahuje řadu neznámých a doposud nepublikovaných fotografiích a dalších příloh z pozůstalosti mladého parašutisty.

Obsahem knihy jsou dva rozsáhlé autorské texty, které k tématu přistupují velmi rozdílně. Text Jiřího Weigla se pokouší historii druhé světové války pojednat z české perspektivy a komentovat její různé dobové interpretace a jejich úskalí. Ivo Strejček diskutuje uzlové body našich válečných dějin – česko-německý problém, Mnichov, osobnost E. Beneše a osvobození v jejich souvztažnosti k dnešku a jeho problémům.

Kniha se věnuje pastoraci mládeže v pojetí současné katolické církve. Kromě shrnutí významných směrů pastorální reflexe církevní práce s mládeží obsahuje také přehled o historii a současnosti diecézních center života mládeže (DCŽM) v kontextu koncepce Sekce pro mládež ČBK. Na základě srovnání českých a zahraničních dokumentů inspirovaných Druhým vatikánským koncilem zdůrazňuje potřebu přechodu od orientace na vnitřní ideály církve k mládeži jako k aktivním tvůrcům svého života víry. Klíčovým prvkem je inspirace příběhem učedníků na cestě do Emauz, který nabízí model pastorace založený na naslouchání, dialogu, sdílení a společném hledání cesty. Publikace také volá po reformě české mládežnické pastorace, aby více odpovídala principům synodality, tedy zapojení, spolupráce a odpovědnosti. Přináší vizi pastorace, která propojuje evangelium s každodenním životem mladých lidí a reaguje na jejich aktuální potřeby a otázky.

Kulturní historička a překladatelka Ivana Ryčlová vede rozhovory s ruskými redaktory, spisovateli a intelektuály z Rádia Svoboda, kteří žijí a pracují za hranicemi své vlasti a bojují proti Putinovu zločinnému režimu a jeho propagandě. Kromě těch, kteří opustili Rusko po zahájení agresivní války proti Ukrajině, jsou zastoupeni i ti, kteří Rusko opustili z důvodu konfliktu s režimem dříve. Někteří ještě v éře Sovětského svazu, jiní už za Putinova režimu, ale ještě před agresí vůči Ukrajině. Čtenář tak získá plastický obraz o tom, jak významné osobnosti ruského exilu, podílející se na ruském vysílání Rádia Svobodná Evropa/Rádia Svoboda, nahlížejí na svět i na naši zemi, v níž mnohé z nich žijí, ale i na Rusko samotné a jeho budoucí vývoj.

The story of Romani people in communist Czechoslovakia has long been framed by a discriminatory policy of assimilation, and thus by fatal interventions into Romani family ties and their broader socio-cultural systems. Paradoxically, such a narrative failed to integrate the perspective of the Roma themselves, who often associated the same period with an unprecedented experience of social inclusion and material security. In this book, Jan Ort examines the state policy that in the mid-1960s aimed at the definitive elimination of "G*psy backwardness" through the placement of thousands of Roma families in non-Roma society, thus becoming a symbol of the social engineering interventions of the Communist regime in the lives of Czechoslovak Roma. In contrast to the predominant focus on the perspective of state authorities, Ort seeks to map the practice of this policy in specific places with an emphasis on the experiences and agency of the Roma themselves, especially those who had their homes in eastern Slovakia. In the empirical richness of a micro-historical approach, Roma as Agents of the “G*psy Question” uncovers the diverse stories of ordinary Roma who were able to incorporate various aspects of state policy into their own lives without necessarily giving up their distinctive cultural identity.

Existence židovských obyvatel Luhačovic je téměř zapomenuta, stejně jako osudy jednotlivých osob a rodin. Přesto se obyvatelé židovského vyznání dlouhodobě podíleli na životě obce i na rozvoji lázní. Židé v Luhačovicích vedli obchody a hotely, zabývali se pohostinstvím, pálenictvím a řeznictvím, působili jako lékaři, angažovali se v kulturních spolcích i v Sokole. Jejich děti zde navštěvovaly školu, synové bojovali v první světové válce. Po připojení Čech a Moravy k třetí říši se někteří zapojili do protinacistického odboje a zaplatili za to životem. Celé rodiny byly vyvražděny nacisty. V nacistických vyhlazovacích táborech, pracovních táborech a věznicích zahynulo 35 spoluobčanů židovského původu narozených anebo žijících v Luhačovicích. Oběťmi holocaustu se stalo také 65 luhačovických Romů. 

Příběh vražd, které nikdo nenařídil, nikdo nespáchal a nikdo nevyšetřil.

Od konce května do začátku června 1945 bylo v Postoloprtech zavražděno minimálně 763 civilistů, ale obětí bylo zřejmě ještě více. Někteří ze zavražděných byli příslušníky NSDAP, SS nebo SA, ale i ti měli stanout před řádným soudem, nikoli před popravčí četou. Většina obětí se provinila tím, že mluvila německy. Tento zločin nespáchali lokální mstitelé či snad takzvaní partyzáni poslední minuty, kteří začali proti nacismu udatně bojovat 8. května 1945 odpoledne, ale pravidelné jednotky československé armády. Tento zločin byl dva roky po jeho spáchání vyšetřován parlamentní vyšetřovací komisí, která dospěla po výsleších řady aktérů a svědků k závěru, že k vraždám sice došlo, ale měly svoje dobové opodstatnění a nikdo za ně není přímo odpovědný.

Tato kniha vypráví příběh vražd, které nikdo nenařídil, nikdo nespáchal a nikdo nevyšetřil.

… v našem dnešním politickém klimatu, jak domácím, tak zahraničním očekáváme masivní pokusy zneužít květnové výročí konce druhé světové války k další fázi přepisování historie, což je věc, která se nás osobně, našich rodin i celé naší země velmi týká. Není to jen jedno z politických témat. Je to zásadní otázka naší budoucnosti. 

… Úkolem nás všech je bránit pokračujícímu pootáčení či přepisování historie, které vnímám velmi citlivě a kterého se – alespoň my starší – jako občané této země bojíme. Nejde mi o druhou světovou válku jako takovou. K ní už nic nového určitě neřeknu, a ani o to neusiluji. Ta už je minulostí. Minulostí však není její stále se posouvající inter- pretace.

… Přiznávám, že mám obavu o naši zemi, o zajištění její budoucí existence v dnešním, velmi problematickém světě, který je charakterizován popíráním instituce národního (nebo na bázi dominantního národa existujícího) státu. Jde mi o osud našeho státu a ne- přeji si, abychom se v Evropské unii „rozplynuli jako kostka cukru v čaji“.