Zeitgeschichte

Untertitel: Letecká bitva nad Bílými Karpaty z 29. srpna  1944. Fakta, fotografie, příběhy.

Vlastimil Hela se zaměřil na osudy amerických letců, kteří se v létě roku 1944 začali objevovat nad územím Čech, Moravy i Slovenska a mnozí z nich svůj boj proti nacistickému Německu zaplatili životem. Ve svých dvou knihách se věnuje vzdušnému střetnutí letců z amerických bombardérů s německými stíhacími piloty z 29. srpna 1944, které bylo později nazváno Leteckou bitvou nad Bílými Karpaty.

Kniha Umírali i za naši svobodu, nezapomínáme... je zaměřená na faktickou stránku této bitvy a opírá se o dlouholetá bádání nadšenců a historiků. Popisuje osudy letounů a členů jejich posádek, které byly onoho dne sestřeleny.

Untertitel: Kurýrky zpravodajských služeb, převaděčky a příslušnice protikomunistických odbojových skupin.

Kniha, zapadající do řady publikací nakladatelství Svět křídel, zaměřených na problematiku třetího odboje a padesátých let obecně, se zabývá tématem, které bývá dodnes poněkud upozaděno. Tím je účast žen na aktivitách třetího odboje. Kniha samozřejmě není první prací na toto téma, navíc v minulosti vyšly články i publikace, zabývající se utrpením politických vězeňkyň v komunistických žalářích, vzala si však za cíl ukázat druhy odbojové činnosti, jichž se ženy účastnily. Mezi kurýry západních zpravodajských služeb, takzvanými „agenty-chodci“, bylo možné najít i zástupkyně něžného pohlaví, podstatně více jich však s ohromným rizikem poskytovalo kurýrům i dalším odbojářům zázemí a podporu, bez níž by nemohli na československém území operovat. Hrstka žen se dokonce stala členkami partyzánských nebo přepadových oddílů a po boku svých mužských kolegů se účastnily přímých ozbrojených akcí proti totalitnímu režimu. Mnohem více se jich ale podílelo na převádění uprchlíků do zahraničí, kdy využívaly perfektní znalost terénu v pohraniční oblasti a pochopitelně musely být vybaveny mimořádně pevnými nervy. Ženskou stopu najdeme i v oblasti takzvaných letákových akcí, tajného vylepování plakátů a letáků s protikomunistickými texty, za které aktérům rovněž hrozily mnohaleté tresty odnětí svobody.

Kniha Třetí odboj - ČSR v letech 1948-1953 renomovaného historika Václava Vebera (autora knihy Osudové únorové dny, NLN 2008, na niž kniha navazuje) se zabývá méně známou kapitolou novodobých československých dějin.

Popisuje aktivity protikomunistického odboje, který chápe jako aktivní činnost směřující k obnovení svobody a demokracie v naší zemi po únoru 1948. Obhajuje a dokládá jeho existenci a legitimitu, odmítá občasné tvrzení, že třetí odboj neexistoval a že vše řídila neviditelná ruka Státní bezpečnosti. Snaží se dovodit, že Češi i Slováci nebyli pouze pasivními oběťmi komunistického násilí, ale že se dokázali i bránit, často i se zbraní v ruce.

Předkládaný sborník, vycházející u příležitosti Mezinárodního dne studentstva – Dne boje za svobodu a demokracii, který je doplněný řadou fotografií, má přispět k poctivým snahám, aby se na události před 75 lety nezapomínalo. Do předkládané publikace je zařazeno proto i několik původních textů z roku 1945. Byly psány velice emotivně, a mají i dokumentární vypovídací hodnotu o době svého vzniku. Navíc tyto před bezmála sedmdesáti lety uveřejněné články nejsou dnes zcela běžně dostupné. Na ně navazují čtyři svědectví vězněných studentů, napsaná v posledních deseti letech, a informace člena exilového studentského výboru MUDr. Karla Macháčka o činnosti našich tehdejších studentů-vojáků v Anglii. Druhou, poválečnou část, uvádí projev a poselství prezidenta republiky Edvarda Beneše, dále text úvodníku jednoho z hlavních organizátorů světového studentského kongresu v Praze JUDr. Vojtěcha Jandečky, respektované osobnosti studentského hnutí a politického vězně padesátých let. Pro ukázku následují tři projevy, pronesené při každoročních vzpomínkách u Hlávkovy koleje a u Památníku Ruzyň 1939–1941 v areálu bývalých kasáren 17. listopadu v Praze-Ruzyni. Na ně navazuje článek ing. Josefa Jíry z roku 2001 o jeho marné snaze obnovit důstojný původní název mezinárodního svátku 17. listopadu. Finská badatelka Johanna Kulmala studuje formu dopisů jako prostředek myšlenkového spojení lidí v mimořádných životních podmínkách. K tomu jí poskytla pramen také uvedená Lorencova korespondence ze Sachsenhausenu.

Kniha se zabývá mezinárodní migrací z Vietnamu do světa a do Česka od poloviny 20. století po současnost v kontextu politických zvratů na mezinárodní scéně a ekonomických reforem ve Vietnamu známých jako Đoi Moi. Autorka se vedle analýzy strukturálních faktorů podmiňujících migraci zaměřuje i na to, jak aktéři migrace tyto makroúrovňové vlivy interpretují. Díky kombinaci makro a mikroúrovňového přístupu kniha přináší ucelený pohled na faktory, které vietnamskou mezinárodní migraci stimulují, a na to, co určuje hlavní směry migračních pohybů, očekávání migrantů i nemigrujících a volbu adaptační strategie. Autorka se věnuje i proměnám motivace k migraci, vnímání Vietnamu a cílové země migrace, a to v závislosti na společensko-ekonomicko-politickém kontextu a na fázi migrace: jinak totiž hodnotí situaci Vietnamci, kteří za hranicemi žijí, jinak ti, kteří teprve cestu plánují, a ještě jinak ti, kteří se již vrátili. Součástí knihy je i přiblížení života vietnamské komunity v České republice.

Kniha vychází především z tříletého výzkumu, který autorka realizovala v letech 2010–2012 v Česku a ve Vietnamu, a z analýzy dostupných statistických dat a právních dokumentů. Konceptuálně se text opírá převážně o teorii nové ekonomie pracovní migrace a o vietnamské migraci uvažuje jako o migraci rodinné i v případech, kdy migruje pouze jeden člen domácnosti.

Kniha zachycuje vzpomínky paní Niny Pelcové – Weilové na holocaust i na další její osudy. Vzpomínky jsou doplněny dobovými dokumenty a fotografiemi. Paní Nina Pelcová – Weilová se narodina v r. 1932 ve Švihově u Klatov, od roku 1968 žije se svým manželem Vilémem Pelcem ve Švýcarsku. Paní Nina Pelcová, rozená Weilová byla v červenci 1942 jako desetiletá deportována z Prahy spolu se svojí matkou do Terezína a v prosinci 1943 do Osvětimi, kde její matka zemřela. V lednu 1945 byla osvobozena v Polsku během pochodu smrti. Po návratu do osvobozeného Československa zjistila, že nikdo z jejích blízkých holocaust nepřežil a že ve věku 13 let zůstala sama…

Podtitul: Odbojář Ota Tulačka, pilot RAF Josef Hýbler a americký diplomat Walter Birge v boji s StB.

Kniha Václavy Jandečkové se vrací do měsíců a let po únoru 1948, aby představila osudy několika z těch mužů a žen, kteří se pustili do nerovného zápasu s komunistickou diktaturou.

Hlavní postavou knihy je Ota Tulačka, autorčin dědeček a vůdčí osobnost odbojové skupiny „Cyril“, která dokázala převést přes západní hranici desítky pronásledovaných či ohrožených osob, mezi nimi řadu politických, vojenských i podnikatelských prominentů. Na organizaci jejich útěků do svobodného světa skupina spolupracovala s majorem Josefem Hýblerem, bývalým pilotem RAF, zaměstnanci amerického velvyslanectví Walterem Birgem a Reinholdem Pickem a dalšími odvážnými lidmi, jejichž příběhy se protínají na stránkách knihy. Díky důslednému dodržování konspiračních zásad byla spolupráce Oty Tulačky s Josefem Hýblerem Státní bezpečností odhalena až po dlouhých devíti letech od jejich zatčení.

Autorka čtivě líčí zapojení obou odbojářů do příprav jednoho z nejvážnějších pokusů o vojenský převrat za totalitní éry známého pod názvem akce „Praha – Žatec“, přičemž pozornost věnuje jak přípravám, tak snahám o zpochybnění jejich autenticity. Odbojová činnost Oty Tulačky vyvrcholila napojením na špionážní síť majora Jaromíra Nechanského a Veleslava Wahla, která byla využívána americkými zvláštními službami a dodnes vyvolává mnoho otazníků.

Publikace je věnována dělostřeleckým zbraním používanými v Evropě v letech 1867–1918, které sloužily jak pro obranu pozemních i pobřežních pevností, tak i k jejich dobývání.

Nejrozsáhlejší část díla je věnována rakousko-uherské monarchii a podílu Škodových závodů v Plzni na jejím vyzbrojování. U popisů jednotlivých typů děl jsou uvedeny jejich technicko-taktické parametry, stejně tak nechybí popisy a technické údaje pestré škály pancéřových konstrukcí, které se v evropských pevnostních stavbách používaly.

Celé dílo je provázeno množstvím výkresů i dobových a současných snímků popisovaných děl a pancéřových prvků.

Před mnoha lety byl nalezen starý rukopis knihy Karla Littlocha „ Mauthausen, lágr smrti". Autor v úvodu píše: „ Prožívajíce mauthausenské peklo, slíbili jsme si, že kdo je přežije, vylíčí, z jakých obětí rostla svoboda evropských národů a svoboda naší vlasti. Tato kniha je vzpomínkou a uznáním těch, kteří si takové životní peklo museli prožít. 1. vydání vyšlo v roce 1945.

Podtitul: Cesta k jejímu zavedení a okolnosti a politické důsledky první přímé volby.

Zavedení přímé volby prezidenta z roku 2012 představuje patrně největší ústavní změnu, terá byla přijata během prvních dvaceti let trvání Ústavy České republiky. Kolektivní monografie si klade za cíl jednak představit peripetie a okolnosti jednotlivých pokusů o přijetí procedury přímé volby prezidenta a současně představit vybrané aspekty týkající se průběhu a okolností první přímé prezidentské volby konané na počátku roku 2013.

Prožít, či přežít? Tomio Okamura se v knize zamýšlí nad tím, zda lze prožít opravdu šťastný a plnohodnotný život. Snaží se připomenout známé, ale námi zapomenuté hodnoty, které dělají lidský život smysluplným.

Existuje spolehlivý recept na šťastný život? To je otázka, nad níž se zamýšlí filozofové i náboženští vůdci po celé dějiny lidstva. Bez ohledu na dobu, na víru či politické názory. "Život podle abecedy", tak by se mohla nazvat kniha čtivých encyklopedických zamyšlení Tomia Okamury na důležitá i zdánlivě nedůležitá témata našeho života. Láska, smrt, pivo, politika, vzdělání, práce, dětství, stáří, moderní technologie, víra i tradice, to všechno jsou součásti našeho života, které spolurozhodují o tom, jak dobře a spokojeně svůj život prožijeme. Málokdo se ovšem zamýšlí nad tím, že je rozdíl, zda svůj život prožijeme kvalitně a hodnotně pro sebe i své okolí, nebo ho jen spokojeně přežijeme.

Fungování jazyka ve společnosti je jedním z klíčových témat současnosti. Aktuální výzvy multikulturní společnosti vedou k novému definování postojů k jazyku, k úloze státu a obecněji k naplňování jazykových práv každého jednotlivce. V předkládané knize je představena teorie jazykové politiky, jejíž základní modely jsou následně uplatněny na české země od konce 18. do poloviny 20. století, primárně na bázi česko-německých vztahů.

Tematicky se publikace zaměřuje na dvě stěžejní oblasti, které jsou pro jazykovou politiku zásadní a zároveň obyvatelstvem nejbedlivěji sledované a hodnotově exponované – oblast školství a správy. Zatímco školství bývá vnímáno jako investice pro budoucí generace, a proto je pociťována obzvláště intenzivně jeho symbolická hodnota, správa cílí na současnost – na přístup k moci, k chodu státu a k justici v mateřštině.

Na pozadí jazykové politiky kniha demonstruje doposud opomíjenou dimenzi česko-německých vztahů a otevírá otázku, proč Češi a Němci nebyli s to nalézt ve společné zemi modus vivendi.    

Navzdory značné dynamice výzkumu patří problematika exilu stále k tématům, vůči nimž má česká historiografie veliký a nesplacený dluh. Toto konstatování se bytostně týká Austrálie, která je vnímána jako periferie, tedy teritorium neznámé, příliš vzdálené od reprezentativních orgánů exilu, a tudíž s nízkou mírou vlivu na exilovou politiku.

Spletité osudy a činnost českého exilu na teritoriu Západní Austrálie tak zůstávají dosud zcela nedotčeným badatelským polem. Český exil zde byl vystaven velmi specifickým podmínkám, které byly dány jak ohromnou rozlohou tohoto australského státu, tak jeho odlehlostí, řídkým osídlením, málo rozvinutou infrastrukturou a v neposlední řadě i jistou xenofobií (Západo)australanů vůči neanglosaským přistěhovalcům. Kniha je zároveň sondou do mentality menšiny v hraničním teritoriu, sociologickou studií uzavřené komunity i analýzou její nelehké integrace do dominantní australské kultury, která sice měla evropské kořeny, avšak v mnoha ohledech zůstávala českému exilu cizí a neuchopitelná.

Vie et lumiére je organizací, která propojuje dva romské světy - svět francouzských Manouche a svět Sintů v České republice. Naše dílčí studie se zaměřuje na jejich dlouhodobou interakci projevující se v různých oblastech, jako jsou slovní zásoba, kulturní zvyklosti, víra. Tyto romské komunity se vyvíjejí v odlišném historickém a politickém kontextu, přesto neztrácejí pocit sounáležitosti a společně znovu objevují vlastní identitu. Nové generace se tak vracejí ke svébytnému znaku etnika, jazyku, aby se mohly vzájemně dorozumět.

Studie si klade za cíl základní zmapování existence táborů nucených prací se zaměřením na tábory zřízené v oblastech těžby uranové rudy. O počtech lidí zařazených do TNP existují velmi rozdílné údaje. Podle střízlivých údajů lze konstatovat, že jimi prošlo na 20 tisíc občanů. Na našem území existovaly TNP v letech 1948-1954, budovaly se v místech s nedostatkem pracovních sil.