Architektur

Katalog ke sbírkové expozici architektury se snaží o zprostředkování základní představy o architektonickém vývoji, osobnostech a tendencích období 1958-1989, s možnými vybranými přesahy až do roku 2000. Řazení je tematické, s důrazem na hlavní proměnné postindustrializace, kultury poválečné doby a životního stylu, historie každodennosti: výstavnictví (EXPO), bydlení (panelová bytová výstavba), high-tech architektura a telekomunikace (SIAL, TV vysílače a tel. ústředny), kultura a služby / sport (socialistický konzum, volný čas) a kritická architektura. Klíčovým zdrojem je sbírka architektury NGP, doplněná o dostupné materiály z externích zdrojů. Katalog navazuje na obrazové řady prezentované ve výstavě, stavby osvětluje z netradičních úhlů, v kulturně-společenských souvislostech. Inspirací je obrazový Atlas Aby Warburga, z hlediska vizuálních studií se obraz stává médiem a zásadní je vizuální informace, kterou obsahuje v kontextu kultury, nikoliv stylový vývoj.

roubené stavby.

Kniha prezentuje výsledky výzkumu historických obytných staveb zemědělských usedlostí v malém regionu na pomezí jižní a středních Čech. Předmětem zájmu se stal málo úrodný region kolem městečka Petrovice, ležící stranou větších hospodářských center i dálkových komunikací. Výzkum byl motivován stále se zintenzivňujícím trendem demolování starých obytných staveb. Mezi dokumentovanými objekty převládají domy roubené. Hlavní východisko výzkumu představuje podrobný stavebněhistorický průzkum spojený s pořízením měřické a fotografické dokumentace. Druhou oporou výzkumu je rešerše archivních pramenů. Snahou stavebního historika je poznání dispozičních a konstrukčních aspektů obytných domů a posloupnosti stavebních fází. Archivní rešerše objasňuje především sociální postavení stavebníků a majitelů domů, v některých případech ale dokáže zachytit i konkrétní zmínky o době výstavby či o přestavbách zkoumaných domů. Cenné datační opory poskytla u většiny domů dendrochronologická analýza vybraných konstrukčních prvků. Kniha sestává ze dvou oddílů, jádro tvoří katalog 23 domů. Katalogová hesla obsahují podrobnou plánovou a fotografickou dokumentaci, historii domů dle písemných pramenů, zevrubný popis a charakteristiku jejich stavebního vývoje. Výklad archiváře založený na písemných pramenech má za cíl nastínit hospodářský a sociální vývoj regionu. Důraz je přitom kladen na interval 17. až 19. století, protože v tomto období dokumentované stavby vznikaly a doznávaly více či méně výrazných přestaveb. Výklad stavebního historika pak utřiďuje poznatky o architektonických, konstrukčních a dispozičních aspektech domů.

This richly illustrated publication about the post-war work of Noémi (1889–1980) and Antonín Raymond (1888–1976) presents readers with a close-up view of the world of the architects and their collaborators who rebuilt Japan upon the ruins of World War II. The recorded recollections of seven members of the Japanese Raymond studio depict the personalities of the Raymonds, comment on their work, provide an overview of the company’s daily operations and describe relationships with elite clients. Four interviews with one or more collaborators discuss the Raymonds within the context of contemporary society from different perspectives, e.g. from the point of view of a young girl or a promising architecture student. Some of the almost two hundred illustrations are published here for the first time. The material relating to the work of Noémi Raymond merits special attention, since little research has been conducted into her work up to now. Among the many projects featured, the Reader’s Digest building in Tokyo, the Gunma Prefecture Music Center or the Czechoslovak Embassy in Tokyo for example are focused on in further detail. The embassy project was very important to Antonín Raymond, and the testimony on the course of the construction and the circumstances that accompanied it from the point of view of the Japanese collaborators is unique. The book opens with Helena Čapková’s study of the pre-war activities of Raymond’s company in Japan, with a focus on maintaining contacts during the Second World War. It closes with Irena Veverková’s text about Antonín Raymond’s contacts with Czechoslovakia after 1945.

socialistického realismu.

V padesátých letech 20. století se architekti museli podřídit nekompromisním dogmatickým požadavkům, aby jejich stavby naplňovaly pokrokové kulturní dědictví, socialistické obsahem, národní formou, s důrazem na umělecké mistrovství, pravdivost, vysokou ideovost a stranickost. Architektura měla být výrazem revolučního přetváření světa, budovatelského elánu a optimismu socialistického člověka. Práce historika a teoretika architektury, vysokoškolského pedagoga a překladatele Pavla Halíka (30. 6. 1935 – 21. 6. 2021) se zabývá poměrně krátkým obdobím první poloviny padesátých let, později eufemisticky nazývaným obdobím deformací a kultu osobnosti, a absurdní situací, v níž se tehdy ocitla většina architektů bývalé avantgardy (jíž se v padesátých letech dostalo nejtvrdšího odsouzení – a to i ze strany samotných představitelů avantgardy, tedy funkcionalismu a konstruktivismu), když se jim začal násilně vnucovat sovětský vzor a metoda socialistického realismu. Aby bylo možné této situaci porozumět a pochopit nepochopitelné jednání jejích protagonistů, zabývá se Halík zejména sférou, ve které se odehrávalo stalinistické drama především: sférou verbálních projevů a rituálních textů.

Sakrální stavební projekty vznikající v prostředí Českobratrské církve evangelické, největší protestantské církve v České republice, stojí doposud spíše stranou pozornosti odborné i laické veřejnosti, a to navzdory tomu, že mezi nimi najdeme množství pozoruhodných řešení, která se mohou stát cenným příspěvkem do diskuse o současnosti i budoucnosti církevních budov, stejně jako o aktuálních možnostech liturgického prostoru. Monografie ukazuje, že Českobratrská církev evangelická, obecně považovaná za striktního odpůrce vizuálních zobrazení a estetizace prostoru, disponuje množstvím výrazných architektonických a výtvarných prostorových řešení, která však v mnohých případech zůstávají skryta za zdmi navenek civilně působících staveb. Jejím cílem je tedy otevřít toto téma a prostřednictvím příběhů jednotlivých projektů, architektonických i teoretických vizí a případových studií přiblížit českobratrské interiérové realizace od roku 1989 do současnosti. Součástí knihy je ovšem i popis historického vývoje tohoto specifického stavebního typu a rozsáhlá obrazová příloha.

moravskoslezského pomezí.

Publikace se výběrově zabývá typologií zástavby a kulturou bydlení v historických městech moravskoslezského pomezí. Po vymezení pojmu moravskoslezské pomezí a shrnutí základních východisek vzniku měst následují hlavní kapitoly věnované zkoumaným typům obydlí. Jejich výběr byl podmíněn informačním potenciálem výsledků nedávno provedených stavebněhistorických průzkumů a záchranných archeologických výzkumů. Nejprestižnější bydlení je zastoupeno městským hradem, konkrétně sídlem opavského vévody. Městské obydlí reprezentují měšťanské domy z Opavy a Příbora a rovněž městský dům z Nového Jičína, u něhož se díky vzácně dochovaným nálezům podařilo představit vybavení středověké domácnosti. Charakter předměstského obydlí dokládají dva příklady domů z Příbora a jeden ze Štramberku. V závěru knihy je nastíněn vývoj poznávání obytné zástavby historických měst.

Kniha vyplňuje výraznou mezeru v poznávání důležité součásti našeho památkového fondu – vesnické architektury a jejího urbanistického uspořádání jako součásti historické kulturní krajiny. Autor se snaží o nový pohled na mechanismus vývoje vesnických půdorysů a plužin, včetně odhalování měr a modulů při pravidelném vytyčování v novověku i ve středověku. Půdorysy vesnic a jejich plužiny jsou přitom chápány jako celek, jehož jednotlivé složky se mohly v čase proměňovat. Jako podklad se využívají zejména mapy stabilního katastru, což současně znamená další rozšíření poznávání informací, obsažených v tomto unikátním archivním fondu. Práce má (jak je u autora obvyklé) učebnicový charakter, protože se předpokládá i její využití jako vysokoškolského učebního textu.

Slavné vily Prahy Prahy 10 navazují na identicky pojaté publikace o výjimečných rodinných domech a vilách s příběhem o nich, jejich stavebnících a tvůrcích. Kniha představuje padesát medailonů známých i neznámých staveb realizovaných od konce 19. století až do současnosti.

Vinohradské, vršovické, strašnické, michelské a záběhlické rodinné domy a vily dokumentované bohatým obrazovým materiálem, hlavně pak dobovými plány, jsou zasazeno do mnohem širších, nežli jen místních souvislostí. Díky nim se z průvodních kapitol dozvíme, jak se třeba stavělo za socialismu, jak nové materiály ovlivnily estetiku funkcionalistismu a že jeden budoucí spolupracovník slavného amerického architekta Franka L. Wrighta chtěl strašnickou kolonii rodinných domků stavět z prefabrikátů jeřáby už v roce 1919.

1948-1989.

Monografie se věnuje vzniku nových římskokatolických sakrálních staveb v českých zemích v době komunistického totalitního panství mezi lety 1948 a 1989. Ve druhé polovině 20. století zůstávala v našem prostředí určující a zcela převažující tendencí devastace posvátných budov, hřbitovů a drobných sakrálních památek, cílená likvidace objektů a nezájem státních orgánů o jejich údržbu a opravy. V případě úsilí o stavbu, uskutečnění a konsekrací (benedikcí) několika kaplí a kostelů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku se tak jedná o anomálie a výjimky, které vycházejí ze specifických podmínek vnitrocírkevních, společenských a lokálních. Vlastnímu tématu realizací proto předchází zasazení do širšího kontextu příspěvků evropské historiografie, situace organizované teistické religiozity a sakrálního stavitelství ve vybraných zemích bývalého východního bloku, posunů spojených s II. vatikánským koncilem jakožto paradigmatické změny v církevních dějinách a vývoje české církevní politiky, především v době pražského jara.

Katalog představuje život v městských a převážně činžovních domech v druhé polovině 19. století a na počátku 20. století, tedy v době, která se kryje s panováním císaře Františka Josefa I. Publikace shrnuje v jednotlivých kapitolách všechny podstatné stránky jak výstavby činžovních domů, tak i běžného života v nich.

Architekti a stavitelé byli při nové výstavbě limitováni tehdy všeobecně platnými stavebními předpisy. Během prakticky sedmdesáti let však prošla vývojem nejen vnější podoba domů, ale i jejich vnitřní řešení více schované lidskému zraku. Především se zásadně proměnilo dispoziční uspořádání celého domu. V městském domě již většinou nebylo nutné na dvoře stavět stáje a dvůr se uvolnil pro další obytná a méně výstavná nádvorní křídla. Nadále v něm ale fungovaly drobné řemeslnické dílny. Zásadně se proměnil i život ve vyšších patrech domů, která byla určena ryze pro bydlení, ač podoba a rozloha bytu byla závislá na finančních možnostech majitele či nájemníka. Změna vytápění kolem poloviny 19. století přinesla éru sporákových kuchyní. Do domů postupně pronikaly nové vymoženosti – rozvody vody, započala být budována kanalizace, pavlačové záchody se přemístily do bytu, začaly být budovány lázně, pozdější koupelny. Díky novým vynálezům – rozvodům plynu a od počátku nového století i elektřiny – docházelo ke zlepšení osvětlení. Nové možnosti stavebních konstrukcí ovlivnily podobu dalších součástí domu – krovů, střech, schodišť, oken, dveří a dalších.

Kritický katalog k výstavě představí vybrané plány a realizace významného architekta a urbanisty neodmyslitelně spjatého s Ostravou. Sitte vytvořil regulační plán Přívozu (1894), Moravské Ostravy (1897), Mariánských Hor (1902), či ve spolupráci se synem Siegfriedem regulaci Hrušova (1903). „Zvláště Přívoz se stal ukázkovou realizací Sitteho uvažování o utváření nového městského prostředí, protože kromě regulačního plánu zde navrhl i kostel, faru a radnici,“ říká kurátor výstavy Martin Strakoš. „Usiloval o propojení racionality moderních vědeckých metod s uměleckým přístupem. Studoval genius loci staré zástavby a harmonické utváření historických měst. Z toho odvozoval zásady, jejichž uplatněním se snažil překonat šablonovitost moderní stavby měst. Principy, k nimž dospěl, se snažil vtělit do konkrétních studií a projektů,“ pokračuje kurátor.

Vliv Sitteho díla přesáhl za jeho života hranice střední Evropy a v následujících desetiletích se rozšířil v důsledku celosvětového hledání způsobu, jak reagovat na problémy spojené s urbanizací. Sledování toho, jak Sitte zkoumal historická sídla, jak řešil regulační plány měst, jak formoval nové centrum Přívozu a jak se přívozskou zástavbu podařilo prostřednictvím památkové péče zachovat pro budoucnost.

První publikaci, která detailně mapuje osudy zámků na Plzeňsku (okresy: Domažlice, Klatovy, Plzeň jih, město a sever, Rokycany a Tachov) za posledních 33 let, tj. v zásadním období restitucí a privatizací, čtenáře seznámí jak s těmi přístupnými, tak nepřístupnými, s nedávno opravenými i nadále chátrajícími.

Struktura: Stručně historie objektu do roku 1989. Majetkové změny po roce 1989, případné úpravy a proměny využití, památková ochrana, přístupnost veřejnosti.Stručný popis areálu a dochovaných autentických prvků. Fotodokumentace.

Slohová obdoí v minulosti zanechala výrazný otisk také ve vynikající architektuře na našem území. Bohatě fotograficky vybavený obrazový průvodce poslouží každému, kdo se chce v tomto bohatství zorientovat. Úvodní komentáře přehledně objasňují charakteristické slohové prvky, které jsou v další části bohatě ilustrovány na příkladech. Díky místnímu rejstříku kniha poslouží také na cestách jako praktický průvodce po památkách.

Projekt veřejnosti odvypráví příběh přátelství koželužského továrníka Josefa Binka s architektem Josefem Gočárem, který se začal odvíjet na samém počátku 20. století v malém městečku Krucemburk na Vysočině. Právě zde vedli Binkovi po staletí prosperující koželužnu, která pro ně byla nejen zdrojem obživy, ale i jakousi hnací silou k rozvoji zájmů a vášní, mezi něž patřilo především umění. V mnohoznačném názvu Přivedli svět domů se symbolicky promítají nesmírná kultivovanost, vzdělanost a světaznalost Binkových i jejich předků Skřivanových. Vlastnosti, které se v rodině předávaly stejně jako továrna z generace na generaci. V takovém prostředí byl vychováván i milovník umění, sběratel, novodobý mecenáš a amatérský fotograf Josef Binko, který už ve svých sedmadvaceti letech rozpoznal neobvyklý talent svého přítele z Mánesa, mladého architekta Josefa Gočára, a pověřil ho stavbou rodinného domu. Červená vila z let 1907–1909, Gočárova první samostatná stavba, tak představuje pomyslné zrcadlo jejich osobností, jejich chápání domova i světa, ale také jejich mladické odvahy. Nové impulsy oba proměňovali v originál, každý ve své vlastní profesi a každý po svém. Gočár velkolepě a expresivně, Binko často skrytě a nenápadně. Přátelství se sňatky bratrů Josefa a Dušana Binkových a Josefa Gočára s pardubickými rodačkami, sestrami Chladovými, proměnilo v rodinný svazek. Gočár tak ke Krucemburku přilnul víc, než na počátku století tušil – našel zde svůj druhý domov a milující rodinu. Přes sto let starý příběh továrníků a architekta, zachycený na fenomenálních fotografiích bratrů Josefa a Dušana Binkových, ilustruje tehdejší i dnešní význam soudržné Evropy, kde se prolínají světové a lokální hodnoty, na kterých stavíme vlastní identitu.

1.díl knihy, kterou Národní památkový ústav vydával z praktických důvodů postupně v letech 2019 - 2022 (3. díl - katalog pro území Moravy a Slezska 2019, 2. díl pro území Čech 2020. 1. díl - výklad 2022).

První díl prináší souhrnné kapitoly, které se zabývají základními, nejdůležitějšími tématy výzkumu středověkých městských opevnění. Po úvodu, který se věnuje hlavně postupům a stavu výzkumu, nbásledují kapitoly o úlohách opevněných měst v průběhu středověku, o vývoji a struktuře středověkých měst ve vztahu k jejich hradbám, o stavební podobě a vývoji jednotlivých součástíopevnění, o výstavbě hradeb s jejich obraně, o otázkách provenience a místě českých městských opevnění v průběhu 16. - 19. století, o zásadách památkové péče od poloviny 19. století dodnes a o potřebách dalšího zkoumání.