Architektur

Kniha vyplňuje výraznou mezeru v poznávání důležité součásti našeho památkového fondu – vesnické architektury a jejího urbanistického uspořádání jako součásti historické kulturní krajiny. Autor se snaží o nový pohled na mechanismus vývoje vesnických půdorysů a plužin, včetně odhalování měr a modulů při pravidelném vytyčování v novověku i ve středověku. Půdorysy vesnic a jejich plužiny jsou přitom chápány jako celek, jehož jednotlivé složky se mohly v čase proměňovat. Jako podklad se využívají zejména mapy stabilního katastru, což současně znamená další rozšíření poznávání informací, obsažených v tomto unikátním archivním fondu. Práce má (jak je u autora obvyklé) učebnicový charakter, protože se předpokládá i její využití jako vysokoškolského učebního textu.

Kritický katalog k výstavě představí vybrané plány a realizace významného architekta a urbanisty neodmyslitelně spjatého s Ostravou. Sitte vytvořil regulační plán Přívozu (1894), Moravské Ostravy (1897), Mariánských Hor (1902), či ve spolupráci se synem Siegfriedem regulaci Hrušova (1903). „Zvláště Přívoz se stal ukázkovou realizací Sitteho uvažování o utváření nového městského prostředí, protože kromě regulačního plánu zde navrhl i kostel, faru a radnici,“ říká kurátor výstavy Martin Strakoš. „Usiloval o propojení racionality moderních vědeckých metod s uměleckým přístupem. Studoval genius loci staré zástavby a harmonické utváření historických měst. Z toho odvozoval zásady, jejichž uplatněním se snažil překonat šablonovitost moderní stavby měst. Principy, k nimž dospěl, se snažil vtělit do konkrétních studií a projektů,“ pokračuje kurátor.

Vliv Sitteho díla přesáhl za jeho života hranice střední Evropy a v následujících desetiletích se rozšířil v důsledku celosvětového hledání způsobu, jak reagovat na problémy spojené s urbanizací. Sledování toho, jak Sitte zkoumal historická sídla, jak řešil regulační plány měst, jak formoval nové centrum Přívozu a jak se přívozskou zástavbu podařilo prostřednictvím památkové péče zachovat pro budoucnost.

Slohová obdoí v minulosti zanechala výrazný otisk také ve vynikající architektuře na našem území. Bohatě fotograficky vybavený obrazový průvodce poslouží každému, kdo se chce v tomto bohatství zorientovat. Úvodní komentáře přehledně objasňují charakteristické slohové prvky, které jsou v další části bohatě ilustrovány na příkladech. Díky místnímu rejstříku kniha poslouží také na cestách jako praktický průvodce po památkách.

Katalog představuje život v městských a převážně činžovních domech v druhé polovině 19. století a na počátku 20. století, tedy v době, která se kryje s panováním císaře Františka Josefa I. Publikace shrnuje v jednotlivých kapitolách všechny podstatné stránky jak výstavby činžovních domů, tak i běžného života v nich.

Architekti a stavitelé byli při nové výstavbě limitováni tehdy všeobecně platnými stavebními předpisy. Během prakticky sedmdesáti let však prošla vývojem nejen vnější podoba domů, ale i jejich vnitřní řešení více schované lidskému zraku. Především se zásadně proměnilo dispoziční uspořádání celého domu. V městském domě již většinou nebylo nutné na dvoře stavět stáje a dvůr se uvolnil pro další obytná a méně výstavná nádvorní křídla. Nadále v něm ale fungovaly drobné řemeslnické dílny. Zásadně se proměnil i život ve vyšších patrech domů, která byla určena ryze pro bydlení, ač podoba a rozloha bytu byla závislá na finančních možnostech majitele či nájemníka. Změna vytápění kolem poloviny 19. století přinesla éru sporákových kuchyní. Do domů postupně pronikaly nové vymoženosti – rozvody vody, započala být budována kanalizace, pavlačové záchody se přemístily do bytu, začaly být budovány lázně, pozdější koupelny. Díky novým vynálezům – rozvodům plynu a od počátku nového století i elektřiny – docházelo ke zlepšení osvětlení. Nové možnosti stavebních konstrukcí ovlivnily podobu dalších součástí domu – krovů, střech, schodišť, oken, dveří a dalších.

Městský chrám sv. Vavřince ve Vysokém Mýtě patří k předním středověkým architektonickým památkám (nejen) východních Čech. Kostel byl budován patrně již od založení města ve 13. století a během následujících staletí prošel několika zásadními přestavbami. V závěru 18. století byl do jeho presbytáře druhotně instalován monumentální barokní oltář pocházející z klášterního kostela v Sedlci u Kutné Hory s obrazem Nanebevzetí Panny Marie od Petra Brandla. V poslední třetině 19. a na počátku 20. století byl kostel městskou obcí nákladně rekonstruován podle návrhu Františka Schmoranze st. a Josefa Mockera a secesně vyzdoben Karlem V. Maškem a jeho studenty z pražské Uměleckoprůmyslové školy. Barvitý kaleidoskop sledující stavbu od jejích počátků až do 21. století zachytil kolektiv autorů tvořený předními specialisty na středověkou architekturu, movité památky, barokní malířství, církevní dějiny i dějiny péče o kulturní dědictví. Nedílnou součást studií tvoří také výpravná fotografická a archivní dokumentace. Bonusem pro čtenáře je pak stručný průvodce interiérem kostela v českém i anglickém jazyce.

První publikaci, která detailně mapuje osudy zámků na Plzeňsku (okresy: Domažlice, Klatovy, Plzeň jih, město a sever, Rokycany a Tachov) za posledních 33 let, tj. v zásadním období restitucí a privatizací, čtenáře seznámí jak s těmi přístupnými, tak nepřístupnými, s nedávno opravenými i nadále chátrajícími.

Struktura: Stručně historie objektu do roku 1989. Majetkové změny po roce 1989, případné úpravy a proměny využití, památková ochrana, přístupnost veřejnosti.Stručný popis areálu a dochovaných autentických prvků. Fotodokumentace.

Projekt veřejnosti odvypráví příběh přátelství koželužského továrníka Josefa Binka s architektem Josefem Gočárem, který se začal odvíjet na samém počátku 20. století v malém městečku Krucemburk na Vysočině. Právě zde vedli Binkovi po staletí prosperující koželužnu, která pro ně byla nejen zdrojem obživy, ale i jakousi hnací silou k rozvoji zájmů a vášní, mezi něž patřilo především umění. V mnohoznačném názvu Přivedli svět domů se symbolicky promítají nesmírná kultivovanost, vzdělanost a světaznalost Binkových i jejich předků Skřivanových. Vlastnosti, které se v rodině předávaly stejně jako továrna z generace na generaci. V takovém prostředí byl vychováván i milovník umění, sběratel, novodobý mecenáš a amatérský fotograf Josef Binko, který už ve svých sedmadvaceti letech rozpoznal neobvyklý talent svého přítele z Mánesa, mladého architekta Josefa Gočára, a pověřil ho stavbou rodinného domu. Červená vila z let 1907–1909, Gočárova první samostatná stavba, tak představuje pomyslné zrcadlo jejich osobností, jejich chápání domova i světa, ale také jejich mladické odvahy. Nové impulsy oba proměňovali v originál, každý ve své vlastní profesi a každý po svém. Gočár velkolepě a expresivně, Binko často skrytě a nenápadně. Přátelství se sňatky bratrů Josefa a Dušana Binkových a Josefa Gočára s pardubickými rodačkami, sestrami Chladovými, proměnilo v rodinný svazek. Gočár tak ke Krucemburku přilnul víc, než na počátku století tušil – našel zde svůj druhý domov a milující rodinu. Přes sto let starý příběh továrníků a architekta, zachycený na fenomenálních fotografiích bratrů Josefa a Dušana Binkových, ilustruje tehdejší i dnešní význam soudržné Evropy, kde se prolínají světové a lokální hodnoty, na kterých stavíme vlastní identitu.

Kniha představuje církevní architekturu budovanou kolem roku 1900 na Liberecku, Jablonecku a Frýdlantsku. Přibližuje historii vzniku kostelů, motivaci objednavatelů a individuální vklad architektů. Sleduje vliv architektonického vývoje a požadavků jednotlivých vyznání na formování výtvarné a stavební podoby nově vznikajících kostelů. Součást knihy tvoří bohatý obrazový doprovod se současnými fotografiemi, ale také s dobovými stavebními plány a historickými pohlednicemi.

1.díl knihy, kterou Národní památkový ústav vydával z praktických důvodů postupně v letech 2019 - 2022 (3. díl - katalog pro území Moravy a Slezska 2019, 2. díl pro území Čech 2020. 1. díl - výklad 2022).

První díl prináší souhrnné kapitoly, které se zabývají základními, nejdůležitějšími tématy výzkumu středověkých městských opevnění. Po úvodu, který se věnuje hlavně postupům a stavu výzkumu, nbásledují kapitoly o úlohách opevněných měst v průběhu středověku, o vývoji a struktuře středověkých měst ve vztahu k jejich hradbám, o stavební podobě a vývoji jednotlivých součástíopevnění, o výstavbě hradeb s jejich obraně, o otázkách provenience a místě českých městských opevnění v průběhu 16. - 19. století, o zásadách památkové péče od poloviny 19. století dodnes a o potřebách dalšího zkoumání.

21st Centuries.

Publikace je závěrečnou částí stejnojmenného pětiletého badatelského projektu UMPRUM, realizovaného pedagogy, absolventy a doktorskými studenty oboru teorie a dějin umění.

Výzkum sleduje architekturu a politiku v jejich vzájemných, oboustranných vztazích. Pohlíží na architekturu nejen jako na pasivní prostředek národní a státní reprezentace, nýbrž stejně tak jako na aktivní složku, která spoluutváří společenskou a politickou sféru. Současná Česká republika je malý stát s deseti miliony obyvatel, zřetelně geograficky vymezený ‒ zejména ve své západní části ‒ prostorem české kotliny obklopené hraničními pohořími. Zdá se, že i politicky je dnes jasně ukotvenou součástí střední Evropy. Novodobá historie tohoto území je však velmi spletitá. Česká politika se za posledních 150 let utvářela v prostředí rozmanitých státních útvarů. Prošla tak mnoha zásadními zvraty, které měnily její prostorový rámec i státní zřízení.

Úvod knihy je věnována životu Josepha Hardtmutha a dotýká se jeho vynálezů a podnikatelských aktivit. Její druhá, obsáhlejší část se věnuje podobám stavebního podnikání knížat z Liechtensteinu na přelomu 18. a 19. století. Čtenáři se v ní seznámí se zaměstnanci, pověřenými stavebními záležitostmi na rozsáhlých rodových panstvích, jejich kompetencemi, povinnostmi, organizační strukturou i stylem, který zásadně ovlivnil podobu knížecích hospodářských i „okrasných“ staveb na Moravě, v Rakousku a Čechách. Dosud nezpracované téma jasně ukazuje, že stavební činnost knížat z Liechtensteinu na přelomu století, obvykle dávaná do souvislosti pouze s Josephem Hardtmuthem, měla navzdory jeho zásadními vlivu mnoho netušených podob a že se na ní podílela řada neméně zajímavých osobností. Součástí této části knihy jsou medailony architektů, inženýrů a stavitelů, kteří u v knížecích službách působili souběžně s Hardtmuthem i životopisy nejdůležitějších investorů a současně Hardtmuthových zaměstnavatelů, knížete Aloise I. Josefa a Jana I. Josefa. Poslední částí knihy tvoří rozsáhlý katalog Hardtmuthova díla, zahrnující sedmdesát sedm známých realizací. Členění katalogu vychází z dobového chápání typů staveb, rozdělovaných do tří základních skupin – knížecí domy a voluptuár, patronátní stavby a hospodářské stavby. Závěrem je představena trojice technických inovací Josepha Hardtmutha, které byly přímo spojené s liechtensteinským stavebnictvím.

Pozornost historiků umění a stavebních historiků se v minulosti soustřeďovala na poznání podoby a vývoje církevní architektury, šlechtických sídel, fortifikací a veřejných staveb. Ve východních Čechách tak lze vývoj zástavby měst spíše ilustrovat nahodilými nálezy než systematicky popsat. Měšťanské domy tvoří podstatnou část regionálního památkového fondu. Účelem publikace není v úplnosti popsat celý dochovaný fond, ale pokusit se sledovat principy výstavby a uspořádání domů a jejich vývoj.

V knize jsou zachyceny domy z Hradce Králové, Čáslavi, Chrudimi, Vysokého Mýta, Polička, Nového Bydžova, Havlíčkova Brodu, Hostinného, Litomyšle, Pardubic, Nového města nad Metují a Moravské Třebové.

Kritický katalog výstavy s názvem „Panelový boom a bytový šum v Plzni“ zpracoval autorský kolektiv Martin Cikán, Lenka Lišková, Lucie Tlustá a David Tuma (ed.). Výzkumný tým Národního památkového ústavu, územního odborného pracoviště v Plzni, se ve své terénní činnosti zaměřil na bytovou sídlištní architekturu a urbanistický vývoj Plzně mezi lety 1945–1989. Publikace představuje výsledky archivní rešerše a fotodokumentace bytových domů a občanské vybavenosti vč. průzkumu uměleckých děl ve veřejném prostoru plzeňských sídlišť a obytných souborů. Publikace je výsledkem dlouhodobého výzkumného úkolu věnovaného Moderní architektuře 20. století. Podrobněji se publikace věnuje sídlištím Slovany (Lenka Lišková), Jižní Předměstí: zaniklým bytovým domům v Zátiší, sídlišti Skvrňany, obytným souborům v Bezovce a sídlištěm Bory (Martin Cikán), obytným souborům sídliště Doubravka a Lobzy (David Tuma) a sídlištím na Severním Předměstí: Lochotín, Bolevec, Košutka a Vinice (Lucie Tlustá, Lenka Lišková) a obytným souborům Pod Záhorskem nebo zaniklým bytovým domům v Zátiší na Skvrňanech (Martin Cikán). Publikace je doplněna mapami s vyznačením použitých konstrukčních soustav, nebo podrobněji jednotlivých sekcí.

Osada Háj u Mohelnice Dnes je proslulá především díky dvěma kulturním památkám, vodní elektrárně a vile. Podle návrhu architektů Bohuslava Fuchse (1895–1972) a Josefa Štěpánka (1889–1964) si je nechali v letech 1920-1924 postavit Ellen, Karel a Radomír Plhákovi. Jak u elektrárny, tak u vily se oba umělci - každý přitom jinak - pokusili ztvárnit architektonickými prostředky ovidiovské motivy transformace, proměny. V prvním případě proměnu vodní energie v elektrickou, u vily zase proces předávání životadárné energie čerpané z matky země, která napájí a spíná celou stavbu včetně jejích obyvatel. U obou budov architekti zcela osobitě reagovali na podněty českého kubismu s jeho snahou rozhýbat hmotu, rondokubismu s dekorativními sklony, stejně jako německého expresionismu s jeho dynamickými, skulpturálními či přímo organickými tendencemi. Kniha o vile a elektrárně však také připomíná dramatické osudy členů Plhákovy rodiny ve 20. století.