Film, Musik und Theater

Kniha seznamuje čtenáře se spolkovým hudebním životem v Olomouci od vzniku samostatného československého státu do vyhlášení protektorátu Čechy a Morava (1918–1939); hudební spolky však v tomto městě zaujímaly význačné postavení už v druhé polovině 19. století. Autorka je dělí podle jejich zaměření a stanov na pěvecké a hudební, náboženské a tělocvičné s hudebními aktivitami, přičemž věnuje pozornost i spolkům programově nehudebním, v nichž se přesto tvořily pěvecké kroužky nebo se pěstovalo „domácí muzicírování“. Středem její pozornosti jsou jak spolky české, tak německé. Publikace informuje o jejich organizaci, vůdčích osobnostech, činnosti a repertoáru. Přináší i citace dobových kritik a současně hodnotí přínos těchto institucí kulturnímu dění ve městě.

Untertitel: Rozhovory s Olgou Fečovou, Josefem Fečem, Pavlem Dirdou a Janem  Duždou.

Základem publikace jsou rozsáhlé životopisné rozhovory se čtyřmi osobnostmi, které v posledních dekádách hrály a dnes hrají významnou roli na romské hudební scéně v ČR: s Olgou Fečovou, Josefem Fečem jun., Pavlem Dirdou a Janem Duždou. Kromě toho, že je každý z nich výraznou individualitou, jsou zároveň reprezentanty fenoménů, s nimiž se v prostředí romské hudby lze setkat opakovaně – a prostřednictvím osobních rozhovorů jim tak lze porozumět zblízka.

V úvodním textu autorka zasazuje zpovídané osobnosti do širších společenských souvislostí a zamýšlí se nad jejich podílem na utváření podoby toho, co je dnes v ČR prezentováno jako romská hudba.

Proceedings of the Mozart Society of America/ Society for Eighteenth-Century Musik Conference in Prague, 9-13 June 2009.

Na Barrandově se dnes natáčí víc zahraniční než domácí filmy, ale do roku 1990 tamní studio platilo za symbol a pomyslné centrum české kinematografie. Kniha je prvním pokusem o historii tohoto centra. Nezabývá se jen výjimečnými herci a režiséry, ale celým „světem filmu“, jeho organizací práce, vnitřním sociálním životem, nepsanými pravidly a konflikty s politickou mocí. Jak filmaři přemýšleli a tvořili v dobách, kdy si stát uzurpoval roli monopolního filmového výrobce a komunistická strana rozhodovala o kulturní hodnotě filmů i kariérách jejich tvůrců? Jak reagovali na nápad aparátčíků udělat z filmových studií továrnu, která bude vyrábět podle stejných plánů a norem jako těžký průmysl? Proč se komunistickému režimu nepodařilo nahradit filmové veterány novým typem proletářských „tvůrčích pracovníků“? Jaké změny v organizaci produkce umožnily obrovské mezinárodní úspěchy českého filmu a nástup nové vlny šedesátých let? Proč se na Barrandově dařilo vždy nejlépe ze všech žánrů komedii a jakou roli sehrála parodie v procesu emancipace filmového smíchu od propagandy? Na tyto a další otázky odpovídá kniha, která si za východisko volí každodenní zkušenost filmařů v zestátněných studiích, pod dozorem totalitní moci.

Untertitel: Divadlo na probázku v letech 1972-1979/1980.

Publikace reflektuje a dokumentuje první období profesionální činnosti Divadla na provázku od začátku roku 1972 až po konec divadelní sezony 1979–1980, kdy byly vytvořeny v průměru čtyři inscenace ročně. U každé inscenace jsou uvedeny soupisy tvůrců, jejich teoretické reflexe, úryvky pracovních variant scénářů, řešení divadelního prostoru i ukázky plakátů a programů chápaných jako „grafický prostor“ inscenace. Vše je doplněno bohatou fotodokumentací a kritickými reflexemi z dobového tisku. Kniha také zahrnuje všechny zahraniční aktivity Divadla na provázku i jeho „nepravidelné“ tvůrčí postupy, k nimž patřila především každoroční pracovní soustředění, jimiž byla zahajována činnost v každé divadelní sezoně. V posledním oddílu publikace je zařazen ukázkový výběr textů, v nichž se generačně spříznění divadelní teoretici pokoušeli o komplexnější pohled na tvorbu Divadla na provázku, následovaný výběrovým soupisem ohlasů k jednotlivým inscenacím, zájezdům a akcím v dobovém československém tisku.

Publikace věnovaná 70. výročí vzniku Janáčkovy akademie múzických umění v Brně připomíná některé z hudebních osobností, jež utvářely profil této vysoké umělecké školy. Sbormistr Josef Veselka (1910–1992) vynikal zejména v interpretaci děl renesanční polyfonie a sborového díla Leoše Janáčka. Na mimořádnou úroveň jeho uměleckých výkonů měla vliv i jeho pozoruhodná činnost hudebního kritika. František Emmert (1940–2015) patřil mezi nejvýznamnější české symfoniky, přestože z jeho celkem 26 symfonií zazněla jen malá část. Byl autorem velmi osobitým, nepříslušejícím k žádnému etablovanému směru. Jeho žáci se k němu oddaně hlásí, jak dokazují i vzpomínky uveřejněné v publikaci. František Schäfer (1905–1966) náležel k zakladatelům JAMU, z politických důvodů ji však musel po roce 1948 opustit a vrátil se až po deseti letech. Byl vynikajícím klavírním pedagogem. Varhaník František Michálek (1895–1951) se řadil rovněž mezi zakladatelskou generaci JAMU. Působil jako koncertní varhaník, pohotový improvizátor i jako varhanář. 

Osobně laděný portrét jednoho z našich největších houslistů. Autorovými slovy: „Předkládám tak zvídavému čtenáři určité události, fakta a informace, které mohou poodhalit osobnost umělce, jenž je dnes už mnohými vnímán jako legenda a jinými jako živý příklad nekonečného hledání vlastní cesty, názoru a umělecké konfrontace.“

Untertitel: Lidová taneční hudba na moravské straně Bílých Karpat v subregionu Horňácko.

Publikace etnomuzikologa a vysokoškolského profesora Dušana Holého "Problémy vývoje a stylu lidové hudby. Lidová taneční hudba na moravské straně Bílých Karpat v subregionu Horňácko" je fundovanou analýzou hudebních tradic rodného kraje autora, jinak výtečného interprta lidové písně. I když vznikla jako habilitační spis v r. 1968, neztratila nic na své originalitě dané využitím ve své době novátorských postupů při rozboru dynamiky a rytmu hudeckých skladeb.

Výbor z textů významné české filmové publicistky, historičky a pedagožky Galiny Kopaněvy. Svazek prezentuje publikační činnost autorky v celé její šíři, zároveň zdůrazňuje jednotlivá témata a okruhy, na něž se dlouhodobě zaměřovala. Za tímto účelem jsou články (především kritiky, statě a referáty) sdruženy do oddílů Česká a slovenská kinematografie, Ruská a sovětská kinematografie, Bulharská a polská kinematografie a Západní kinematografie. Tyto texty doplňují další dva oddíly rozhovorů, jež Kopaněva vedla s českými a slovenskými a se zahraničními tvůrci. Poslední oddíl tvoří rozhovory s Galinou Kopaněvou.

Průvodce nabízí přehlednou orientaci v množství evidovaných rukopisných i tištěných pramenů z území Čech.

Kniha filmového historika Ivana Klimeše sleduje formování postoje státu ke kinematografii po dobu pěti desetiletí od vynálezu filmu, a to v rovině politické, hospodářské i kulturní.

Časové ohraničení je na spodní hranici symbolicky dáno rokem 1895, kdy byl veřejnosti v Paříži představen kinematograf bratrů Lumierových a kdy v Praze na Národopisné výstavě českoslovanské čekal na návštěvníky Edisonův kinetoskop. Horní hranici pak tvoří sotva zpochybnitelný přelom, který v dějinách českých zemí, jakož i v dějinách české kinematografie představuje rok 1945. Právě v tomto roce totiž specifickým způsobem kulminuje autorem stopovaný příběh média a státu, příběh o to pozoruhodnější, že ve sledovaném období stihly české země náležet do čtyř různých státních útvarů, vždy s jinými hranicemi.

Hlavními tématy knihy jsou otázky regulace oboru (i jejího očekávání ze strany veřejnosti), využití média v politických zápasech i k reprezentaci státu, otázka letitého zápasu o plnou a veřejnou akceptaci filmového média jako kulturního fenoménu, ale i třeba otázka filmového média jako zvláštní „rezonanční desky“, která zesiluje a zrcadlí politické, hospodářské, sociální i kulturní problémy doby. Struktura knihy je založena na principu střídání "panoramatických" rekonstrukcí vývoje kinematografie jako kulturní formy a společenské instituce s mikrohistorickými exkurzy do dílčích, ale pro vývoj filmu symptomatických fenoménů a praktik.

Publikace Hany Tillmanové se zabývá fenoménem dřevěného divadla pro 2000 diváků, které stálo nad někdejší Koňskou bránou na okraji Vinohrad. Jeho stavbu inspiroval Ital Eugenio Averino, rodák z Ancony (1827–1880), ředitel společnosti tanečníků a akrobatů. Jeho rodina měla k Praze zvláštní vztah, protože už jeho otec vystupoval se svými akrobaty ve Stavovském divadle a na Karlově náměstí. Teatro italiano působilo jenom pět let, za tu dobu se zde vystřídalo několik nájemců, včetně cirkusů. Byla to první vysloveně mezinárodní scéna v Praze a zároveň první budova v Praze, která – po způsobu varieté – měla hlediště a lóže s restauračními službami. Nakonec se ukázalo, že pro takové divadlo Praha kolem roku 1880 ještě nemá dost obyvatel, ale přesto se na tomto jevišti do Prahy dostala řada vynikajících umělců a hlavně – Teatro italiano byl nový sociologický fenomén, který dával Praze punc velkoměsta.

Prague Quadrennial of Performance Design and Space 2015.

 „Katalog 13. ročníku Pražského Quadriennale scénografie a divadelního prostoru představuje národní expozice 67 zemí, které se PQ účastnily v Sekci zemí a regionů a Studentské sekci, včetně informací o vystavujících umělcích, dílech a rozsáhlý obrazový materiál. Dále dokumentuje doprovodné výstavy a vzdělávací projekty, které byly během PQ realizovány v rámci víceletého mezinárodního projektu SdílenýProstor: Hudba Počasí Politika. www.pq.cz . Text in Tschechisch und Engl.

Knižní portrét Tomáše Vorla (1957), současného významného filmového režiséra a člena divadelních souborů Sklep a Mimoza, součástí uměleckého hnutí Pražská pětka, přináší obsáhlou umělcovu zpověď, svědectví o jeho divadelních začátcích, o etapě krátkých grotesek, které ho přivedly na FAMU, jakož i o filmech, jimiž režisér již asi vstoupil do dějin české kinematografie (Pražská 5 a Kouř), o „diváckých hitech“ Gympl a Vejška až po nejnovější snímek Instalatér z Tuchlovic.

Úvodem Démon kráčející po Branické ulici jako po Broadwayi do knihy přispěl David Vávra. Editor svazku Jan Dvořák pak zařazuje jednotlivá Vorlova díla a úseky umělecké dráhy do širších estetických souvislostí.

Monografie kostýmní výtvarnice Heleny Anýžové (1936 – 2015) mapuje její tvorbu pro divadlo od začátků v šedesátých letech po rok 2015, kdy se navždy uzavřela. Publikace v českém a anglickém jazyce obsahuje stručný umělecký životopis umělkyně, studii sledující její tvůrčí dráhu, představující nejvýznamnější inscenace, na nichž se podílela a dotýkající se i její práce pro film (kostýmní návrhy i herecká účast). Základem publikace je pochopitelně obrazový materiál: výtvarně kvalitní návrhy, fotografie z inscenací a filmů, rovněž fotografie z osobního života. Kniha je čtvrtým dílem monografické řady s názvem "Osobnosti české scénografie" navazující na přerušenou řadu publikací, kterou vydával Divadelní ústav v letech 1970 - 1989 v edici "Režisér - scénograf" (například František Tröster, Josef Svoboda, Jan Sládek, Jaroslav Malina). Monografická řada věnovaná dílům scénických a kostýmních výtvarníků je cenným studijním a dokumentačním materiálem, neboť se týká umělců, formujících významnou měrou podobu českého divadla, aniž by se jim dosud dostalo komplexnější publikační pozornosti.