Film, Musik und Theater

Vlasta Burian je v povědomí Čechů znám především jako filmová hvězda první republiky. I v době okupace zářil Burian na stříbrném plátně v českých komediích, které měly u porobeného obyvatelstva navodit pozitivní pocit a dojem idylického života v kulisách Protektorátu. Kolaboroval přitom, po válce odsouzený a zostuzený Burian, anebo ne? Jaké byly poválečného osudy tohoto herce? Málokdo ví, že pracova il jako pomocná síla na krkonošské boudě... Kniha přináší nově objevená fakta a vzpomínky očitých svědků!

Untertitel: Antologie moravských rukopisných kancionálů 17. a 18. století.

Moravské rukopisné kancionály 17. a 18. století jsou odborné veřejnosti téměř neznámé a jejich písně nikdy nebyly edičně zpřístupněny, přestože mohou byt pozoruhodným pramenem pro poznání barokní literatury, hudby, lidové zbožnosti a iluminačního umění. Značnou část repertoáru přejímají rukopisné zpěvníky ze starší, tištěné produkce, ale mnoho písní se dochovalo pouze v rukopisné podobě a díky orálnímu předávání z generace na generaci.

Antologie Růže chuti přerozkošné vybírá z tohoto rukopisného repertoáru celkem čtyřicet písní s mariánskou a eucharistickou tematikou.

Text písní je kriticky upraven s ohledem na specifika barokní češtiny a rukopisné produkce. Přibližně polovina textů se dochovala spolu s notací, antologie ji přináší v moderním přepisu. Texty jsou opatřeny vysvětlujícím komentářem, textově a hudebně kritickým aparátem.

Úvodní studie objasňuje úlohu rukopisné hymnografie v dějinách českého písemnictví, podává přehled všech známých moravských rukopisných kancionálů a blíže osvětluje písně zařazené do antologie.

Houslový virtuos Josef Suk (1929-2011) patřil v druhé polovině 20. století ke špičkám ve svém oboru. Procestoval takřka všechny kontinenty a všude přinášel posluchačům neopakovatelný zážitek. Svůj nástroj dokázal rozeznít dokonale vybroušeným tóny.

A není divu. Josef Suk pokračoval v hudební tradici rodiny Dvořákovy a Sukovy: Antonín Dvořák byl jeho pradědečkem a skladatel a houslista Josef Suk (1874-1935) jeho dědečkem. Text in Tschechisch und Engl.

Jaké jsou osudy studentů, kteří absolvovali obory scenáristika a dramaturgie a režie na pražské FAMU v prvních letech normalizace? Jak se vyrovnávali s politickými událostmi, jež ovlivnily jejich profesní dráhu? Kolik z nich zůstalo u filmu či jaké jiné cesty museli zvolit? Kniha rozhovorů, doplněná o původní historickou studii, otevírá tyto a mnohé další důležité otázky z oblasti dějin českého filmu.

„Mohl by to být film, který by zaujal diváky v mnoha zemích světa. Hraný film dlouhé metráže. Nebo také román. O jednom lidském a hereckém osudu, který se začal téměř současně s 20. stoletím, v roce 1901, a skončil se prvního dne posledního měsíce roku 1968. Symbolicky?“ České filmy pro pamětníky s Hugo Haasem v hlavní roli známe z televizních obrazovek všichni. Jeho život po roce 1939, kdy byl coby osoba židovského původu na hodinu vyhozen z Národního divadla, odešel z Čech, zahrál si na Broadwayi, natočil téměř čtyřicet filmů v Hollywoodu a po letech se nakrátko do Prahy vrátil, však již tak známý není. Pavel Taussig přináší čtenářům strhující příběh vypovídající nejen o osudových cestách herce, ale i o jednom z nejkrutějších století v české historii.

Sborník teoretických studií Jana Kučery (1908–1977), jednoho z nejvýznamnějších českých filmových teoretiků z konce šedesátých a začátku sedmdesátých let. Sám Kučera zamýšlel vydat tyto studie souborně, ale v důsledku nastupující normalizace nebyl tento záměr realizován. Kučerovy texty představují vrcholnou fázi jeho teoretického myšlení a kromě zpřístupnění strukturalisticky motivovaných úvah vrhají i velmi důležité světlo na klíčovou část naší filmové tvorby. Kučerovo myšlení je neopomenutelnou součástí historie uvažování o filmu a jeho vhledy do tehdejší kinematografie mají, vzhledem k důležitosti diskutovaných filmů, svůj význam i pro širší okruh čtenářstva.

Bohatě ilustrovaná publikace ke 180. výročí premiéry Tylovy a Škroupovy hry (21. prosince 1834). Zabývá se známým tématem v širším kontextu pražského dobového divadla, literatury a žurnalistiky a věnuje se též problému pražské němčiny, který měl pro další život hry zásadní význam.

Připomíná slovem i obrazem dobové zdroje Tylova námětu a porovná jednotlivé úpravy textu Fidlovačky, vzniklé během sta let v divadelní praxi.

Samostatně je komentován český film Svatopluka Innemanna Fidlovačka z roku 1930. Poprvé je podrobněji představen pražský estetik, divadelní kritik a univerzitní profesor Anton Müller (1792-1843), nejvýznamnější referent pražského listu Bohemia, jehož negativní kritice Fidlovačky připsala historie rozhodující podíl na jejím premiérovém neúspěchu. Samostatná kapitola nabízí přehled nastudování Fidlovačky od premiéry do současnosti na pražských i mimopražských scénách. 

Vztah Leoše Janáčka a Lidových novin byl přátelský a trvalý. Jejich spolupráce započala již prvním číslem v roce 1893, poslední příspěvek mu Lidové noviny otiskly pár měsíců před jeho smrtí. Mezi mnoha novinami a časopisy, které se v Janáčkově době nacházely na stáncích, byly Lidové noviny jeho nejoblíbenějším periodikem. Nepřinášely mu pouze politické zprávy, ale díky svým románovým a básnickým příspěvkům rozšiřovaly jeho čtenářské obzory a zároveň ho nejednou inspirovaly v jeho vlastní tvorbě. Právě v tomto periodiku vycházely Janáčkovy slavné fejetony prokládané četnými nápěvky mluvy. S Lidovými novinami byl skladatel v blízkém kontaktu, neboť se osobně znal s jejich zakladatelem Adolfem Stránským i smnoha redaktory, z nichž se někteří později stali jeho přáteli. Jeho návštěva v redakci byla sice ojedinělá, zato vždy budila rozruch, neboť si všichni uvědomovali velikost Janáčkovy osobnosti. Lidové noviny sledovaly taktéž od svého vzniku Janáčkův tvůrčí vývoj, jeho činnost pedagogickou imomenty, kdy mu byla udělena různá ocenění a vyznamenání, uveřejňovaly zprávy o provedení jeho děl a následně též kritiky či ohlasy publika. Zpracování těchto důležitých aspektů vztahu Leoše Janáčka a Lidových novin je současně záměrem této knihy. Při zpracování kapitol Janáček čtenář, Janáček a Josef Lada a Říkadla autorka čerpala ze svých dříve publikovaných článků. Text i obsah příloh je založen na pramenném studiu, a to především Janáčkovy pozůstalosti uložené v Oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea a samotných Lidových novin. Text in Tschechisch und Engl.

Druhá část knihy o režisérovi Janu Němcovi, navazující na první díl událostmi po roce 1974, přibližuje režisérovy životní peripetie v exilu, návrat do vlasti po roce 1989 a umělecké i pedagogické působení Jana Němce až do úmrtí v březnu 2016. Jan Bernard podrobně popisuje Němcův život a tvorbu ve Francii, v Německu i USA a využívá při tom nejen režisérovy autentické vzpomínky, ale i množství archivních materiálů, fotografií, rozhovorů či kritik. Kniha obsahuje také informace o Němcově posledním filmu Vlk z Královských Vinohrad.  

Kniha přibližuje bohatý a výjimečný hudební život na zámku v Náměšti nad Oslavou v první polovině 19. století, který přinesl mnoho pozoruhodných interpretačních počinů realizovaných na tu dobu zcela ojedinělým zámeckým hudebním tělesem. Publikace pojednává o vztazích majitele panství Heinricha Wilhelma Haugwitze a zároveň amatérského hudebníka k vídeňskému hudebnímu světu (zejména k A. Salierimu a Ch. W. Gluckovi), o jeho interpretačních a překladatelských aktivitách, o zámecké kapele a o kultu hudby G. F. Händela, který Haugwitz na zámku v Náměšti pěstoval.

Kniha se snaží přiblížit výjimečnou tvůrčí osobnost, jejíž příběh je zároveň prizmatem, jímž je nahlížena neklidná situace válečné a poválečné Evropy. Režisér, který uspěl na Biennale di Venezia i na MFF v Cannes, emigroval v roce 1949 do Německa. Točil ve vybombardovaném Berlíně, v troskách Říšského sněmu, s Marcellem Mastroiannim pak na jaderském pobřeží, nedlouho po odsunu Italů. Stal se zakladatelem moderní slovinské kinematografie. Půl roku působil v Tel Avivu. Jeho filmová a televizní díla se uplatnila v široké mezinárodní distribuci, v Evropě, Asii i USA. Franz Cap nebyl v Čechách znám, František Čáp měl být zapomenut. Text staví na vzájemné interakci faktografických pasáží a beletristicky laděných ploch, rezonujících s principy filmového střihu. Přináší nové poznatky, jež jsou výsledkem několikaletého tvůrčího bádání mezi pamětníky a v archivech u nás, ve Slovinsku, Německu, Itálii a Izraeli.    

Untertitel: Hudební publicistika 1974-1993.

Souborné vydání hudebních kritik, recenzí a rozhovorů Jana Rejžka (* 1954) mapuje na téměř devíti stech stranách zásadní období jeho hudební publicistiky, tedy léta 1974 až 1993.

Knihu uvádí předmluva Jiřího Černého a do děje nás vtáhne již dobový rozhovor Jana Buriana s Janem Rejžkem, výstižně nazvaný Říkají mu Zuřivec. Tento český hudební a filmový kritik a novinář se proslavil zejména svými mnohdy nekompromisními kritikami v měsíčníku Melodie, byť většina jeho recenzí vyznívala pozitivně. V 70. a 80. letech minulého století se jeho styl psaní proslavil a autor byl respektovanou autoritou i pro své občanské postoje.

Knihu Rejžkových recenzí vhodně doplňují autentické ukázky z dobové korespondence od fanoušků osobností populární hudby, jichž se nějak dotkl jeho kritický názor.

Kolektivní monografie představuje další výtěžek výzkumu divadelního díla Jiřího Frejky, podnikaného v Ústavu teorie scénické tvorby Divadelní fakulty AMU; prvním byla kniha Frejkovy Schovávané na schodech. Poezie a politika vydaná v roce 2014. Byly-li za předmět výzkumu zvoleny aktivity velkého českého režiséra, neznamená to, že jde jen o poznání jeho uměleckého odkazu. Výjimečné kvality tohoto díla poskytují příležitost lépe nasvítit příslušná období dějin českého moderního divadla i lépe osvětlit některé obecnější otázky vztahu divadla coby umění k divadlu coby instituci i médiu doby. Ve studiích tvořících tuto knihu vystupuje Frejka totiž i jako ředitel – a to dokonce ve zvlášť pohnutém dějinném období. Právě u Frejky máme co dělat s divadelním umělcem, který nečiní svým dílem jen jednotlivé inscenace, ale divadlo.

Chronologický postup řady Film a dějin pokračuje pátým svazkem věnovaným krátkému (dalo by se možná říci přechodovému) údobí druhé poloviny 80. let, v tehdejším jazyce označovaného za "přestavbu". Její zrod se datuje s nástupem Michaila Gorbačova (1985) na místo vrcholného představitele Sovětského svazu a jeho snahami o zavedení strukturálních reforem. Ty byly provázeny i kulturním uvolněním, zeslabením cenzury a nástupem nového proudu v sovětské kinematografii. Zásadní otázkou, na níž v sérii jednotlivých studií snaží odpovědět jejich autoři, je jak tato "přestavba" vypadala v prostředí socialistického Československa, projevily se zde deklarované změny a dá se vůbec mluvit o československé "filmové přestavbě". Sborník je sestaven do tří ucelenějších oddílů, které jsou uvozeny historickou studií, shrnující dobový kontext a vývoj. Následující první část sleduje a představuje situaci v SSSR, na to navazuje exkurz do situace v čs. hraném filmu a závěrečný oddíl se věnuje situaci v Čs. televizi a televizní tvorbě.

života.

Monografie připomíná životní osudy, rozsáhlou uměleckou činnost, pedagogickou dráhu, skladatelskou a hudebněpedagogickou činnost významné osobnosti ostravské hudební kultury posledního půlstoletí.