Literaturwissenschaft

Through the Eyes of Franz Kafka: Between Image and Language traces the writer Franz Kafka’s interest in modern art and visual culture. Examining Kafka’s relationship to visuality, the book explores the diversity of images that surrounded Kafka in his home city of Prague—a heterogeneous and multilingual metropolis whose visual environment shaped his everyday experiences. It maps how Kafka engaged with local painting and sculpture, architecture, and monuments, and also with an array of popular visual media and phenomena from illustrated magazines and advertising to film, photography, dance, and cabaret. Kafka’s attention to the modern visual culture of his era was reflected in his writings and in his interest in drawing, a practice in which he received preliminary training and which he took up in his free time during his years as a university student.

Kniha se zabývá překotným vývojem žurnalistické profese v letech 1989 až 1994. Samotný příběh české novinařiny začíná již „přestavbovým prologem“, v němž se popisuje dosavadní tradice žurnalistiky, tedy nejen oficiální proud ve státem a stranou dozorovaných médiích, ale i sílící tradice samizdatová či exilová. Polistopadový vývoj je v knize rozdělen do několika kapitol, které z různých pohledů sledují vývoj žurnalistické profese: Proměny kolektivní reprezentace novinářů ukazují přechod od státem řízeného novinářského svazu k dobrovolnému syndikátu a nechuti mnohých novinářů se profesně organizovat. V kapitole Vývoj představ o svobodné žurnalistice autor zkoumá, co vše se v dobových sporech za argumentací svobodou a nezávislostí vlastně skrývalo. Jednalo se tak kupříkladu o polistopadové samosprávné řízení redakcí, míru stranickosti a vlivu politických sil na média nebo o limity svobody slova v případech bulváru, xenofobie či erotiky. V médiích se výrazně projevilo i sílící česko-slovenské napětí. Část popisující liberalizaci mediálního trhu se pak v knize dělí na „neviditelnou ruku tiskového trhu“ a „viditelnou audiovizuální ruku státu“, protože cesta k soukromým periodikům na jedné straně a soukromým rádiím i televizím na straně druhé se výrazně odlišovala. Závěrem kniha nabízí čtrnáct tezí, v nichž autor shrnuje vše podstatné z vývoje žurnalistiky a médií v první polovině devadesátých let.

Kolektivní monografie je sestavena z upravených a doplněných příspěvků z konference Estetik Markalous a literát John uspořádané olomouckou katedrou bohemistiky Filozofické fakulty UP a Ústavem pro českou literaturu AV ČR ve dnech 26.–27. dubna 2022 u příležitosti 140. výročí narození Bohumila Markalouse – Jaromíra Johna (1882–1952) a 70. výročí jeho úmrtí. První část monografie bilancuje Markalousovu činnost na poli estetiky, vzdělávání a publicistiky (její součástí je i edice korespondence a edice vzpomínek), druhá část přináší interpretace a aktuální zhodnocení Johnova literárního díla.

Čtení o Josefu Kainarovi obsahuje základní kainarovskou literaturu z let 1940–1972. Jedná se o recenze, glosy, články a polemiky, průběžně reflektující a komentující vydávání jednotlivých básnických knih. S přihlédnutím k jejich žánrům a názvům je lze zhruba rozdělit na: 1) příběhy, osudy, mýty; 2) sny, lásky, pamflety; 3) písně, blues, parafráze. Podle těchto „etap“ členíme antologii do tří částí: 1940–1949, 1950–1960 a 1960–1972. První část sleduje kritické přijetí Kainarova debutu a dvou sbírek vydaných krátce po válce, tedy včetně poezie vznikající v doteku se Skupinou 42. Druhá část mapuje ohlas, který vzbudila Kainarova básnická tvorba angažovaně reagující na společenský vývoj. Tato zásadní proměna poetiky byla oficiální kritikou označena jako úspěch socialistické literatury. Třetí část se zaměřuje na reflexi posledních Kainarových sbírek, jejichž bilanční a zpovědní charakter je výsledkem napětí mezi civilní a mohutnou čili prostořekou a žalnou poetikou.

Příběhová próza ze života mládeže patří dlouhodobě ke čtenářsky nejoblíbenějším žánrům literatury pro děti a mládež. Do hledáčku literární vědy se však dosud dostávala spíše ojediněle. Tato monografie se zaměřuje jak na definici samotného pojmu příběhová próza ze života mládeže, tak na vývoj daného žánru v období zlomu. Autorka postihuje proměny žánru v českém prostředí od roku 1989 do konce prvního desetiletí 21. století. Zkoumá přitom vývojové tendence knih pro dospívající dívky a chlapce, ale také fenomén young adult fiction, který začíná stále výrazněji ovlivňovat domácí knižní trh.

Hlavními tématy této publikace jsou československé reflexe tvorby britského spisovatele George Orwella, zejména proslulých románů 1984 a Farma zvířat. Společně s romány My Jevgenije Zamjatina a Konec civilizace Aldouse Huxleyho se jedná o klasická díla dystopické literatury. Autoři této knihy se zabývají nejen exilovými a samizdatovými vydáními zmíněných Orwellových románů, jejich vznikem a šířením v nesvobodné společnosti, ale také uměleckými díly ovlivněnými Orwellovou tvorbou. Pozornost rovněž věnují podobám orwellovského roku 1984 v Československu včetně represí proti oponentům komunistického režimu a projevů solidarity s politickými vězni.

století.

Mnohovrstevnatá interpretace díla neprávem pozapomenuté prozaičky Publikace přichází s výrazně odlišným pohledem na tvorbu Terézy Novákové, než jaký byl ustaven dosavadní literární historií a především marxistickou kritikou, která v jejích dílech leckdy až nepřiměřeně akcentovala sociálně kritický tón. Autorka vnímá Novákovou jako spisovatelku pevně ukotvenou v mravní tradici svého národa a zároveň plnou pochopení pro vše lidské. Nahlíží na její dílo jako na průsečík směrových tendencí přelomu 19. a 20. století, a přispívá tak k současným diskusím o různých podobách realismu a jejich koexistenci s rodícím se modernismem.

Kniha „Moc inkoustu. Středověká knižní kultura na Moravě“ je vědeckým katalogem doprovázejícím stejnojmennou výstavu, konanou ve dnech 22. dubna–19. května 2024 v Moravském zemském archivu v Brně. Obsahuje dvě hlavní části: první část obsahuje rozsáhlé vědecké studie zaměřené na klíčové aspekty středověké knižní kultury na Moravě, zahrnující moravské církevně slovanské památky, latinskou literaturu na středověké Moravě, počátky latinské písemné kultury, středověké moravské kalendáře, iluminované rukopisy, knižní vazbu, knihovny ve středověkých městech, církevní a soukromé knihovny, a počátky knihtisku v Brně. Druhá část obsahuje katalog vystavených exponátů s podrobnými komentáři.

Postila Petra Chelčického je jednou z nejznámějších postil českých dějin. Toto dílo obsahuje téměř 60 homilií, určených pro všechny neděle církevního roku a také pro několik dalších svátků. Bohužel se však nedochovalo v úplnosti a dnes ho známe ve dvou verzích. Starší z nich je obsažena v rukopisu z přelomu 15. a 16. století a obsahuje jenom počátek církevního roku. Mladší verze se nachází ve starých tiscích z let 1522 a 1532. Ačkoli obsahuje všechny homilie, každá z nich byla zkrácena zhruba na polovinu. Současná edice přináší obě verze. První svazek vyšel již v roce 2022, druhý nyní celou edici uzavírá. Tyto svazky jsou částí souborného vydání spisů Petra Chelčického.

Každý stát, každé společenství má své symbolické značky. Česká republika, historická země Morava a její centrum Brno mohou být hrdé, že k nim patří i deník Lidové noviny. Vznikl zde roku 1893 a záměr zakladatele Adolfa Stránského byl za téměř padesát let jejich rozvoje naplněn vrchovatě - list se stal tribunou moderní české společnosti: sebevědomé, vzdělané a podnikavé. Jeho historie představuje kontinuální růst kvality a vlivu: od málo významného odpoledníku v začátcích za Rakouska-Uherska až k listu zásadního významu v nové samostatné Československé republice. V době formování novodobé občanské společnosti, pro niž byla tištěná periodika základním zdrojem informací a vlivu, stál na pozicích demokracie a humanity. Mezi redaktory a spolupracovníky patřily zásadní osobnosti kultury, vědy, umění a vysokého školství, což spolu s vysokým standardem žurnalistické práce, tedy informační pohotovostí, spolehlivostí zpravodajství, jazykovou a grafickou úrovní, jim zaručuje výsadní postavení v československých dějinách.

Lidové noviny patří k "rodinnému stříbru" české společnosti, a to díky kvalitně sestavenému redakčnímu týmu. U příležitosti 130. výročí založení periodika představujeme ty z redaktorů a spolupracovníků, kteří patřili k české literární obci a vtiskli tak Lidovým novinám nenapodobitelnou atmosféru. Osobnosti literárního světa byly zde zastoupeny v míře jinde nevídané.

Acta incognitorum (1976–1988).

„Učená společnost“ Societas incognitorum eruditorum (SIE) představovala jedinečné a zároveň uzavřené společenství lidí, kteří se nehodlali smířit s kulturním a vzdělávacím diktátem totalitního režimu tzv. normalizačního Československa. Za hranicí legality vytvořili svobodné prostředí k šíření vědomostí napříč obory: od literární vědy či estetiky přes fyziku, matematiku či teologii až po hromadnou dopravu nebo olympijské hry. Programově se přihlásili k první učené společnosti na území habsburské monarchie, osvícenské Societas incognitorum eruditorum in terris Austriacis. Vědecké zaměření opírající se především o polemiku coby nezbytnou součást mechanismu sebevzdělávání a kultivace však obohatili o herní aspekt a recesi. Páteří přítomného svazku je článková bibliografie samizdatového časopisu Acta incognitorum, jejž SIE vydávala víceméně s měsíční periodicitou téměř třináct let (1976–1988). Jde nejen o nejdéle vycházející a kompletně dochované české literární samizdatové periodikum období do roku 1989, ale také o jedinečný zdroj představující neoficiální kulturu z mimořádně osobní perspektivy. Úvodní studie Dominika Melichara činnost SIE analyzuje a sleduje vývoj diskutovaných témat a polemického prostředí vytvořeného na stránkách Act incognitorum díky neobvyklé žánrové pestrosti, zahrnující vedle beletristických, esejistických či publicistických textů také příspěvky deníkové, zachycující společenský život členů SIE.

Svobodové.

Monografie v celkem čtyřech kapitolách přibližuje některé oblasti, z nichž je patrné soužití člověka s knihou napříč staletími. Tým odborníků z různých oborů zabývajících se vývojem knižní kultury se pokusil na několika příkladech demonstrovat úzký vztah člověka a knihy, ne toliko z pozice čtenáře, ale i praktického uživatele a v neposlední řadě také sběratele. Seznamuje s majiteli několika knihoven z různých prostředí, od relativně malých osobních, přes větší vědecky zaměřené, až po velký celek šlechtické zámecké knihovny. Nakonec také umožňuje nahlédnutí do návštěvní knihy naší největší knihovny v pražském Klementinu.

Osvícenský encyklopedismus, představovaný např. Chambersem, Diderotem a d’Alembertem či projektem Encyclopaedia Britannica, se velmi lišil od předosvícenského encyklopedismu Alsteda, Bisterfelda, Komenského nebo Leibnize. Osvícenská encyklopedie byla sama o sobě (ze strukturního hlediska) slovníkem hesel, rejstříkem, abecedním seznamem doplněným křížovými odkazy či, nanejvýš, přehledovými schématy. Předosvícenská encyklopedie oproti tomu považovala rejstřík za studijní pomůcku, tematickou stavbu pak za organizační, metafyzicky založený princip svého uspořádání. Monografie se věnuje intelektuálním dějinám předosvícenského encyklopedismu: jednak zrodu kulturní ideje encyklopedie z několika konkrétních kognitivních metafor, jednak intelektuálně prosopografické konstelaci osobností kolem dvojice encyklopedistů Komenský–Leibniz.

Velikán české novinařiny v polistopadových textech. 
Milan Kundera o něm tvrdil, že by byl nejlepším ministrem zahraničí v polistopadové éře. Antonín J. Liehm proslul zejména svou novinářskou činností během šedesátých let u nás a následný exil z něj učinil mimořádnou postavu evropské kultury. Patřil k těm několika silným hlasům, které zvládaly kriticky komentovat českou kulturu, umění, společnost i politiku za každé konstelace. A nepřestal ani po pádu železné opony a návratu Československa k demokracii. Výbor z jeho polistopadových textů ukazuje, že ať už jeho tématem byly nové české filmy, kulturní politika, nebo reflexe novinářské práce, vždy psal s vědomím širšího celku a souvislostí, které společenský a kulturní život propojují s dějinami a perspektivou do budoucna. I proto je Liehmova publicistika i po letech často velmi aktuální a má co říct ke stavu nejen české společnosti a kultury.

a službách.

Slovanská knihovna v Praze byla založena roku 1924 ministerstvem zahraničních věcí. Měla vytvářet informační zázemí pro souběžně vznikající Slovanský ústav a současně shromažďovat a zpřístupňovat dokumenty pro podporu činnosti mnohonárodnostní uprchlické vlny z bývalého Ruského impéria, jejíž významná část nalezla útočiště v tehdejším Československu. Od roku 1958 je součástí dnešní Národní knihovny České republiky. Díky rozsahu a složení svého fondu je jedním z center slavistické vědní disciplíny, a to v mezinárodním měřítku.

Kniha přináší podrobné zpracování dějin Slovanské knihovny v průběhu celého uplynulého století. Současně čtenáři představuje jednotlivé části knihovní sbírky, jejich budování a nejcennější dokumenty. Kromě standardních knižních, časopiseckých a novinových oddělení se zaměřuje i na sbírky historické, rukopisné a kartografické. Do samostatné kapitoly je vydělena tematika ruské, ukrajinské a běloruské emigrace po roce 1917, neboť pro studium tohoto tématu spravuje knihovna sbírku světového významu. Pozornost je věnována také speciálním sbírkám, kam se řadí kolekce listinných, obrazových, uměleckých, fotografických a notafilických materiálů.