Literaturwissenschaft

Monografia reflektuje špecifickú líniu literárnej moderny, ktorej centrom sa stáva rozporuplné bytie moderného subjektu, pociťujúceho určitý deficit. O tom, že problematika existencie v ohrození je večne živou témou, vypovedá jej opätovné umelecké sprítomňovanie najmä v momentoch, keď všeobecná nespokojnosť a nedôvera v akékoľvek spoločenské štruktúry vedie k prehodnocovaniu hodnôt, destabilizácii a následne k fragmentarizácii spoločnosti.

V Kanadě žijící významný český bohemista profesor Lubomír Doležel čtenáře podrobně seznamuje s významnou literárně-teoretickou školou – teorií fikčních světů umění, jejímž je spoluzakladatelem. Na rozdíl od klasického výkladu je podle teorie fikčních světů literární dílo otevřeno nespočetným výkladovým úrovním. Mezi literárním dílem (fikcí) skutečností tak může probíhat neustálá interakce. Heterocosmica představuje závažný lingvistický příspěvek k postmoderním literárním teoriím.

Antologie je chronologicky komponovaným souborem textů reflektujících literární dráhu Ivana Olbrachta, záběrem se omezuje na léta 1913–1962. Kniha umožňuje Olbrachtovo dílo nahlédnout v postupné celistvosti a zároveň nejednoznačnosti, utvářené právě i časností a mnohostí zastoupených kritických perspektiv. Její úvodní oddíl soustředí texty reprezentující podoby kritické konkretizace čtyř prvních knih Olbrachtových: povídkového souboru O zlých samotářích, prózy Žalář nejtemnější, předválečné aktovky Pátý akt a románu O podivném přátelství herce Jesenia. Oddíl druhý umožňuje nahlédnout diskuse, ba rozepře nad Olbrachtovými vystoupeními, spjatými s jeho fascinací ruským příkladem a službou komunistické perspektivě – ať už šlo o reflexe jeho Obrazů ze soudobého Ruska či – několik let nato – o konfrontace s knižním souborem Devíti veselých povídek z Rakouska a republiky a prózou Anna proletářku. Oddíl Mříže, hory sleduje nejprve odezvu prózy Zamřížované zrcadlo, následně pak rozpravu provázející trojici knih s podkarpatským podnětem; co do geografického zázemí se k této sérii de facto přimykají i dva texty utvářející oddíl Golet. Závěrečná část antologie – nazvaná Ztracen a nalézán v říši budovaného socialismu – v příkladech představuje způsoby traktování Olbrachtova zjevu v poválečných podmínkách; završuje ji triptych textů J. Opelíka, M. Jungmanna a J. Honzíka z počátku šedesátých let, takto dokladů snahy o oživující četbu a pojetí jeho díla.

Katolicky orientovaný vydavatel, překladatel a myslitel Josef Florian (1873-1941) vydával ve Staré Říši jak hodnotnou beletrii, tak především teologickou a filosofickou literaturu, původní i překladovou (za mnohé například Léon Bloy, Jaroslav Durych, Jan Zahradníček, Romano Guardini). Kolem svého vydavatelství soustředil okruh spolupracovníků z řad předních představitelů české kultury té doby (Jakub Deml, Bohuslav Reynek, Josef Vašica a mnozí jiní).

V rámci své rozsáhlé korespondence si mezi lety 1933 a 1938 dopisoval též s polonistou a spisovatelem Jaroslavem Janouchem (1903-1970). Jejich dopisy se týkají především překladů a vydání polských autorů počínaje Cyprianem Norwidem, časem se posouvají i do osobnější roviny. Jejich výměna ustala s okupací Československa a souvisejícími překážkami nakladatelskými, aniž se však přerušily kontakty Jaroslava Janoucha se Starou Říší. V nakladatelství Vyšehrad pečoval o vydávání dětské literatury, přičemž se jako ilustrátoři uplatňovali Florianův syn Michael Florian a zeť Otto Stritzko, komunikace s Florianem pokračovala skrze ně a Viléma Opatrného, dochovaná korespondence pak zahrnuje ještě dopisy a lístky od lidí z Florianova okolí do roku 1942.

Nachträge zum 1. Band (Olmütz, 2002, ISBN 802440477X).

Emigrační vlna z let 1968–1969 byla velmi početná; neskončila ani ve chvíli, kdy normalizační režim na podzim 1969 definitivně uzavřel hranice. Po roce 1968 do exilu ve velkém počtu odešly osobnosti vskutku významné a mnohým co zůstali doma, byla v Praze upřena možnost jakékoli publicity. Autorské zázemí případných nově založených exilových nakladatelství bylo poměrně velké, toto je část příběhu dvou největších v příspěvcích Michala Přibáně: OKAMŽIKY ZRODU, Eduarda Burgeta: Z PROVODÍNA AŽ DO KOLÍNA NAD RÝNEM. JIŘÍ HOCHMAN, PRVNÍ AUTOR NAKLADATELSTVÍ INDEX, Veroniky a Václava Krištofových: OBÁLKOVÁ GALERIE SIXTY-EIGHT PUBLISHERS, Petra Šámala: LUDVÍK VACULÍK MEZI EVROPOU A KANADOU. K PERIODIZACI EXILOVÝCH NAKLADATELSKÝCH AKTIVIT, Ondřeje Sládka: ČESKÁ LITERÁRNÍ VĚDA V SIXTY-EIGHT PUBLISHERS, Michala Schonberga: PROČ NEVYŠEL STÍN SVOBODY. PŘÍBĚH NENAPSANÉ KNIHY JIŘÍHO VOSKOVCE, Joanny Czaplińske: SPISOVATEL HLEDÁ IDENTITU ANEB HLEDÁNÍ SEME SAMA V NEPŘIROZENÝCH PODMÍNKÁCH, Zuzany Říhové: „JINAK NEŽ JÁ ŽIJÍ MODERNÍ AUTOŘI.“ ZKUŠENOST EXILU MILADY SOUČKOVÉ, Vladimíra Novotného: K EXILOVÝM PRÓZÁM JANA BENEŠE, atd.

Kniha Neviditelný člověk představuje Pavla Hozu po jeho knize historické (Slověnice. Dějinný příběh malé obce na Podblanicku) a prozaické (Uloupená duše) tentokrát jako esejistu, který jde v těch nejlepších stopách české literární esejistiky dvacátého století. Své eseje psal mnoho měsíců pro rozhlasovou stanici Vltava. Témata jeho esejů jsou vždy konkrétní, ale směřují k obecnému. Jsou to – česká krajina, historie a současnost, etická dilemata, rychlost dnešní doby, lidská odpovědnost. Pro Hozu je důležitý jazyk, kterým své eseje píše – esej je pro něj maximálně vycizelovaným slovesným útvarem. Eseje ve svazku doplňují portréty českých básníků, kteří jsou Hozovi autorsky i lidsky blízcí a kteří jsou spjati s literární Cenou Františka Hrubína. Pavel Hoza žije v Benešově kde pracuje jako profesor české literatury na místním gymnáziu a působí jako kulturní organizátor.

Kolektivní monografie je prvním soustavnějším průzkumem vlastností českého vyprávění v průřezu žánrovým polem a několika desetiletími 19. století. Její metodologie – diachronní poetika vyprávění – odpovídá na jeden z požadavků současné naratologie: totiž respektovat historicitu narativů a interpretovat je v kontextu dobových kulturních norem a komunikační praxe. Nástroje analýzy jsou proto odvozeny od těch vlastností vyprávění, které se pro poznání jeho dějin potvrdily jako opravdu podstatné. Zaostřit na strategie ustavující vypravěčskou autoritu se tak ukázalo jako účelnější než vyjít z typologie vypravěčů. Sledovat, která postava, kdy a o čem mluví a jak se o podání událostí dělí s vypravěčem, bylo užitečnější než zaměřit se jako obvykle na přechody mezi řečovými pásmy. Stejně tak bylo vhodnější identifikovat kulturní normy jako parametry vymezující obsah popisu, který pak určuje i jeho vnitřní logiku – než rozhodovat, zda je popis statický, nebo dynamizovaný. V jednotlivých kapitolách se čtenář setká s díly prozaiků považovaných dodnes za přední reprezentanty celého období, jako jsou Božena Němcová či Alois Jirásek, ale i s tvorbou autorů, kteří zajištovali stabilní a čtenářsky vděčné zázemí literární komunikace, jako František Pravda či Prokop Chocholoušek. Provázání výkladu dovoluje předvést táž díla z různých perspektiv a zvýraznit tak spolupůsobení i kontraproduktivitu narativních způsobů.

Publikace mapuje knižní bohatství nejvýznamnějšího českého ženského kláštera. První část se týká dějin kláštera od jeho založení v sedmdesátých letech 10. století až po jeho zrušení v osmdesátých letech 18. století. Každé doložené příslušnici konventu i dalším osobnostem, které se podílely na chodu kláštera či s klášterem spolupracovaly, je věnována náležitá pozornost. Ve druhé části je popsána skladba klášterní knihovny a okolnosti vzniku rukopisů dochovaných zejména ve sbírkách Národní knihovny České republiky. Teoretickou část doplňuje katalog rukopisů i několika tisků z bývalé klášterní knihovny. Publikace je v současnosti jediným moderním komplexním zpracováním kulturních dějin této významné středověké české instituce.

První komplexní pojednání tvůrčích postupů celého díla Milana Kundery. Při interpretaci díla Milana Kundery bývá zvykem omezovat se pouze na románovou a zralou esejistickou tvorbu. Toto omezení vychází také z Kunderova vlastního pojetí díla, v němž dělá za ranou tvorbou (především básnickou a esejistickou) tlustou čáru. Jakub Češka oproti tomu klade důraz též na Kunderovu ranou tvorbu, bez níž nelze důsledně porozumět jeho tvorbě vrcholné. Systematicky mapuje užité umělecké prostředky, jejich autorskou konceptualizaci či vývoj. Teprve pokud přiložíme obraz raného Kunderova díla na obraz jeho zralé tvorby, rozezní se pro nás nově, plně a nečekaně.

Kniha konfrontuje úvahy o díle Franze Kafky od třinácti autorek a autorů z šesti zemí a tří kontinentů. Kafkovo dílo je zde zkoumáno z perspektivy různých filozofických oborů: ontologie, epistemologie, filozofie jazyka, etiky, politické filozofie, filozofie literatury a estetiky. Formální a metodologická rozmanitost příspěvků je stejně bohatá: zahrnuje detailní interpretace vybraných Kafkových textů, analýzy charakteristických rysů rozpoznatelných napříč Kafkovým dílem, srovnání Kafky s jinými autory, diskuse s vlivnými kafkovskými interprety či úvahy o problému kafkovských adaptací. Texty jsou tematicky rozděleny do tří kapitol: Struktura světa a hranice poznání, Společenská realita a prostor morálního hodnocení a Fikční světy a způsoby vyprávění. Text in Engl.

O tom, že se vzájemná korespondence může stát výsostným dobrodružstvím i nečekaným setkáváním, svědčí dopisy dvou bytostných básníků, Ivana Diviše a Petra Krále. S pozoruhodnou dávkou nanejvýš sympatické drzosti zároveň oba vyslovují ty nejpoťouchlejší pravdy, o nichž se většinou cudně mlčí.

Už od prvního listu knihy můžeme sledovat nejen zrození, ale i vzájemné prožívání jednoho přátelství, čistě subjektivní závratě, tak jak vyvstávají v inspirativní hře se skutečností, hře stejně bolestné, deprimující jako prostě jedinečné. Ivan Diviš a Petr Král, jeden druhému otvírá svůj nenapodobitelný svět, jeho prožívání, myšlení i postoje, od každodenních, místy až existenciálních poloh až po vzájemné utvrzování v tom, co je poesie, jak hluboce je propojená s jejich vlastními životy.

Třebaže jde o básníky odlišných generací, minulosti i duchovní orientace, velmi rychle k sobě našli osobitý vztah založený nejen na vzájemném respektu, ale i na dnes už téměř zaniklé, noblesní snaze jeden druhého pochopit i tam, kde se jejich názory více či méně radikálně rozcházely. Do jejich postojů i rozdílností pohledů, které však často nevnímali coby protiklad, ale naopak jistou komplementárnost, se pochopitelně promítal nejen věkový odstup, ale především to, co každého z nich v minulosti utvářelo, proti čemu se vymezovali, jaký okruh lidí a přátel i celý jeden myšlenkový svět patřil k jejich dobové skutečnosti a v neposlední řadě i k inspiraci.