Kunst

První komplexní monografie českého sochaře a vizuálního umělce Matěje Franka ( 1989-)přestavuje jeho volnou tvorbu, participativní i interaktivní projekty. Frank se opakovaně vrací k tradičním materiálům (dřevo, kov, papír) a základním otázkám, soustředí se na osobní prožitek a jeho sdílení. Vedle sochařské práce je spojen především se zvukovým uměním a kresbou. Statický objekt s pomocí performativních forem oživuje a nabízí reflexi, činí součástí veřejného prostoru. Zájmu o něj odpovídá také enigmatický název publikace, připravené v souvislosti s monografickou výstavou autora (Opava, CZ, 2024). Pohybuje se dlouhodobě v mezinárodním prostředí, pobývá ve Vídni.

Výpravná monografie Elišky Rožátové ukazuje její odvážně experimentující dílo – sklářskou tvorbu charakteristickou expresivním způsobem propojování skla s kovem i dalšími materiály, návrhy a realizace v architektuře (mozaiky a vitráže), instalace v krajině reagující na přírodní procesy, a také její dosud málo známou, avšak výraznou malířskou tvorbu. Tato kniha je prvním komplexním zpracováním jejího vrstevnatého a v mnoha směrech novátorského díla z let 1964–2024.

Johann Ferdinand Schor je autorem vůbec prvního textu přednášek o architektuře dochovaného v Čechách. Jeho Úvod do civilního stavitelství představuje jedinečný doklad recepce klasické traktátové literatury a zároveň přetrvávající didaktické funkce traktátů ještě i na sklonku baroka. Samotné Schorovy texty nadto odrážejí stylovou proměnu kolem poloviny 18. století, která začíná pod vlivem klasicizujících tendencí tíhnout ke zjednodušení forem. Centrálním tématem manuskriptu Anfangs-Gründe der Bürgerlichen Bau-Kunst oder Architectur je tak krása a její základní předpoklady. Zejména v těchto pasážích se Johann Ferdinand Schor jeví jako pozoruhodná osobnost, schopná překlenout propast mezi vrcholně barokní zálibou v dekoraci, respektive syntetizující tvorbou svých současníků, a rodícím se novým stylem. Publikace obsahuje komentovanou edici Schorových přednášek a jejich podrobnou analýzu.

Vyučený nástrojař Milan Míšek (1924-1999) a absolvent ateliéru keramiky pražské VŠUP Bohumil Míra (1927-2011) spojili síly poprvé v roce 1963, kdy vytvořili pozoruhodný návrh skříně diesel-elektrické lokomotivy DE 1435 (později řada T478.3 ČSD), přezdívané "brejlovec". Následně rozvinuli pozoruhodnou designérskou tvorbu pro několik závodů podniku TESLA (magnetofony, televizní kamery, mixážní a řídící pracoviště, říční radiolokátor, letištní anténní domek atd.). Kromě toho dále pracovali individuálně (radiopřijímače B. Míry pro bratislavskou Teslu atd.). Díky svým schopnostem (Míškova zručnost a technická erudice, Mírovy modelářské schopnosti), talentu, intuici, smyslem pro spolupráci s konstruktéry i pro osobité výtvarné pojetí a nadsázku, se řadí k nejpozoruhodnějším představitelům nejen českého průmyslového designu 2. poloviny 20. století.

Monumentální dvoudílná monografie malíře Vojtěcha Hynaise (1854–1925) s bohatou obrazovou přílohou si klade za cíl zaplňovat mezeru v dosavadním bádání o českém a evropském umění přelomu 19. a 20. století. Proto je v první části podáván náhled na Hynaisův život v kontextu soudobého kulturního dění. Kromě kapitol zaměřených na způsob malby, stavbu kompozic a práci s modely jsou těžištěm knihy tematicky učleněné bloky. Vhled do autorovy korespondence přibližuje zázemí jeho života, kontakt se světově významnými osobnostmi či práci s žáky na Akademii. Druhý díl knihy zahrnuje soupisový katalog Hynaisových olejomaleb a pastelů, přičemž bohaté přílohy přibližují životopisná data, soupis výstav, cen a vyznamenání, adres ateliérů a bydlišť a ukázky Hynaisových podpisů.

Jaroslav Ježek je nejznámější postavou novodobé historie výroby československého porcelánu. V porcelánovém průmyslu začal pracovat roku 1949 během své studentské praxe, první porcelánkou, v níž působil, byla Thunská továrna v Klášterci nad Ohří. Po spojení všech československých porcelánek v národní podnik Karlovarský porcelán působil Jaroslav Ježek ve Vývojovém závodě Lesov, kde pod jeho vedením připravoval tým skvělých řemeslníků prototypy pro následnou sériovou výrobu. Navržené a vyvzorované soupravy i plastiky reprezentovaly československou porcelánovou výrobu na mezinárodních výstavách a veletrzích nebo byly přihlašovány do soutěží průmyslového designu, kde pravidelně získávaly nejvyšší ocenění. Nejpopulárnějšího uznání se Jaroslavu Ježkovi dostalo na Expo ’58 v Bruselu, kde jeho souprava Elka a plastiky hřebečků patřily do kolekce oceněné Grand Prix a zlatou medailí. Prostřednictvím jeho porcelánových tvarů lze prakticky sledovat celý umělecký vývoj československé porcelánové soupravy i plastiky po celé velmi dlouhé období od 50. až do 90. let dvacátého století. Z jeho úspěchů, ale i každodenních snah zachycených v pracovních zápisnících lze získat představu o běžné praxi a životě v československém porcelánovém průmyslu.

Tato kniha je první reprezentativní publikací, která je věnována umělecké tvorbě Vratislava Nechleby (1885–1965), jenž působil jako profesor na pražské Akademii výtvarných umění po čtyři desetiletí. Patřil k nejvyhledávanějším portrétistům své doby v českých zemích, o čemž svědčí jak jedinečná série portrétů prezidentů od T. G. Masaryka až po Antonína Zápotockého, tak i soudobé podnikatelské, intelektuální a kulturní elity. Ačkoli vnímal proměnlivé proudy moderního umění, obracel se spíše k jistotám starých mistrů. Veristický způsob malby a technický perfekcionismus mu přinášely obdiv široké veřejnosti a lukrativní zakázky. Navzdory dobové popularitě se osobnost malíře a pedagoga dočkala monografického zpracování až po téměř šedesáti letech od jeho smrti, a to v souvislosti s výstavou uspořádanou Galerií Středočeského kraje v Kutné Hoře, která vycházela ze záměru poprvé shromáždit a komplexně prozkoumat jeho dílo rozptýlené v mnoha institucionálních i soukromých sbírkách a zároveň ho zařadit do kontextu umění 20. století

Průvodce památkou představuje jednu z nejvýznamnějších vil meziválečného Brna, zapsanou na prestižním seznamu světových ikonických domů 20. století Iconic Houses. Vilu navrhl pro rodinu židovského textilního továrníka Alfreda Stiassni známý brněnský architekt Ernst Wiesner. Stavba byla realizována mezi léty 1927 až 1929. Ačkoliv zvenčí vila odpovídá puristickému stylu architekta, uvnitř si rodina prosadila prvorepublikový luxus, ve kterém nechybí reprezentativní salonky s bohatým dřevěným obložením, mramorovými krby, štuky a vybavené historizujícím nábytkem. Součástí je také rozlehlá lodžie, která se otevírá do více než tříhektarové zahrady, ve které najdeme například funkční tenisový kurt či bazén.

Pozornost je věnována osobnosti architekta Wiesnera a jeho nejznámějším stavbám, historii rodiny Stiassni a vývoji jejich podnikání, ale také vilovým interiérům či rozlehlé zahradě. Popsána je i doba poválečná, kdy byl dům využívaný jako vládní vila. Kniha obsahuje bohatou obrazovou přílohu s dosud nepublikovanými rodinnými fotografiemi či akvarely.

Severočeské zámky Ploskovice a Zákupy spojuje stejná historie od roku 1663, kdy se staly vlastnictvím jednoho majitele. Významným pro obě sídla bylo období, kdy patřila Anně Marii Františce velkovévodkyni Toskánské. Tato činorodá šlechtična nechala přestavět zákupský zámek ve velkolepý barokní areál, v Ploskovicích pak v blízkosti staršího objektu vybudovala zámek zcela nový.

Na počátku 19. století nastává pro oba objekty nejvýznamnější etapa jejich dějin, a to, když se dostaly do vlastnictví panovnického rodu Habsburků. V roce 1818 se Zákupy i Ploskovice staly součástí vévodství Zákupského, uděleného Napoleonovu synovi Orlíkovi. Zásadní pro oba zámky byl rok 1848, kdy rakouský císař a poslední korunovaný český král Ferdinand Dobrotivý předal vládu svému synovci Františku Josefovi I. Ferdinand a jeho manželka Marie Anna Karolína si následně za svou rezidenci zvolili Pražský hrad a zámky v Ploskovicích a v Zákupech začali využívat jako svá venkovská sídla. 

Výpravná publikace Piaristický chrám Nalezení sv. Kříže v Litomyšli je první ucelenou monografickou knihou zabývající se tímto stavebním objektem. Kniha se věnuje historii oprav a vlastnických vztahů ve 20. a 21. století, dějinám stavby i veškerého interiérového vybavení se zvláštním zřetelem na obnovu a restaurátorské práce z let 2011–2015, kdy zde probíhala kompletní obnova z evropských dotací. Zahrnuje zcela nové poznatky z archeologických a restaurátorských průzkumů, popisy četných historických graffiti tvořících jedinečnou výpověď místních gymnaziálních studentů i zde tvořících řemeslníků a umělců. Publikace dále zmiňuje ostatky piaristů a majitelů nedalekého zámku uložené v chrámové kryptě, zvonové vybavení i původní liturgické předměty a textilie zachované v depozitářích. Nové informace se vztahují také k autorství uměleckých děl, ikonografickým poznatkům o chrámovém mobiliáři i k zaniklé fresce. Knihu doprovázejí unikátní fotografie zachycující proměnu kostela a jeho vybavení při obnově i v ateliérech restaurátorů, další dosud neznámý obrazový materiál je získaný studiem archivních pramenů.

Kniha Doteky snění je obsáhlou monografií řezbáře, sochaře a hudebníka Jiřího Netíka. Zahrnuje fotografické ukázky betlémů, dřevěných a bronzových soch, obrazů, ale také záznamy rozhovorů vedených s autorem v ateliérech v Brně-Líšni a ve Slavonicích, jeho vzpomínky na hudební a řezbářské začátky, zásadní tvůrčí počiny a události, osobní zamyšlení, vzkazy a pocity přátel, hodnocení jeho díla laickou i odbornou veřejností.

Kurt Gebauer je významný český sochař, malíř, pedagog a celoživotní bojovník za kvalitní veřejný prostor. Jeho sochy a figurální objekty zpravidla zachycují pohyb a emoci, reagují na závažná společenská témata a aktuální nálady ve společnosti. Rád pro svá díla využívá nezvykle materiály, jako je textil, laminát či neopracovaný kámen. Jeho zájem o lidi a život se promítá i do aktivit spojených se zvelebováním životního prostředí. Knižní rozhovor Mariny Feltlové s Kurtem Gebauerem vychází z jeho rozhlasového vyprávění pro pořad Osudy, vysílaný Českým rozhlasem Vltava.

in Moravia in 8th-3rd century BC.

Kovové náramky/nápažníky v době železné byly součástí každodenního života tehdejších lidí. Tento fakt se odráží nejen v množství nalezených exemplářů, ale též v jejich dlouhém a rozmanitém vývoji, který lze sledovat zejména u proměn výzdoby a tvaru. Nešlo pouze o ozdobnou část oděvu. Náramky/nápažníky měly totiž i sociální, kulturní a ekonomickou hodnotu, která se projevila především ve způsobu, jímž se s nimi nakládalo při pohřbech a uložení. Kniha je prvním komplexním zpracováním tohoto fenoménu na Moravě. Jsou v ní definovány jednotlivé typologické kategorie náramků/nápažníků, představen je také jejich typologicko-chronologický rozbor. Nechybí ani zamyšlení nad významem těchto šperků, hledání původu jejich obliby či rekonstrukce náramkové a nápažníkové části kroje zejména sociálně výše postavených jedinců. Knihu doplňuje katalog všech exemplářů z Moravy a fotografická dokumentace.

Kniha uceleně zpracovává fenomén štukatérství renesance a manýrismu v Čechách a na Moravě. Památky, které lze zahrnout do této skupiny, vznikaly přibližně v letech 1150–1620. Podrobná topografická rešerše mapovala relevantní štuky dochované na území současné České republiky, vzhledem k legislativním možnostem. Jednotlivé stati/kapitoly však tímto teritoriem svázány nejsou, středoevropské a italské analogie jsou nastíněny jak v úvodní syntetizující části, tak v heslech výběrového katalogu, jež jsou koncipována jako autonomní stati prezentující nejvýznamnější lokality. Výzkum probíhal interdisciplinárně, ve spolupráci historiků umění, restaurátorů a technologů. Získané poznatky jsou souborně prezentovány v jednotlivých textech. Rozsáhlá publikace má silnou bázi v oblasti památkové péče, vedle odborné veřejnosti (včetně zahraničních badatelů) ji vzhledem k rozsáhlé obrazové příloze a exkluzivnímu grafickému zpracování ocení i širší veřejnost.

Další svazek ediční řady Etnologické studie je věnován fenoménu kameniny na Moravě jako významnému rukodělnému odvětví, které sehrálo důležité místo v produkci keramiky v 19. století jak z hlediska kulturně historického, tak i hospodářského. Publikace přináší přehled výroby kameniny na Moravě, jejíž počátky jsou spojeny manufakturou v Bystřici pod Hostýnem. Po jejím zániku kameninu vyrábělo několik podniků v Hostýnských vrších a v Kopřivnici. Významným střediskem výroby se stalo Znojemsko (Vranov nad Dyjí, Kravsko, Znojmo), kde se nacházely zdroje bílé hlíny, základní suroviny. Ještě po polovině 19. století vznikla továrna v Olomučanech u Blanska, která patřila k předním výrobcům jak umělecké, tak i tzv. „selské“ kameniny. Publikace představuje syntézu, která dokud v naší odborné literatuře chyběla. Bohatá obrazová dokumentace čerpající z muzejních sbírek napříč Moravou poslouží spolu s identifikací výrobků nejen muzejním pracovníkům, ale i dalším zájemcům o dějiny keramické výroby.