Kunst

Monografie o zámku, který byl pro významného moravského průmyslníka Alfreda II. von Skene (1849-1917) postaven v letech 1890-1891 podle projektu vídeňského ateliéru Fellner & Helmer, jenž se po celé Evropě proslavil především stavbami moderních divadelních budov. Podrobný popis zámku v Pavlovicích u Přerova klade důraz zejména na interiéry, jež se, přes využití budovy pro sociální služby, dochovaly téměř v původní podobě. Výklad ilustrují fotografie současného stavu budovy i zámeckého areálu, plánová dokumentace a reprodukce archivních materiálů. Pozornost je věnována nejen životním osudům zadavatele stavby a jeho dalším stavebním aktivitám v Pavlovicích u Přerova, ale především osobnostem projektantů zámku Ferdinandu Fellnerovi ml. (1847-1916) a Hermannu Helmerovi (1850-1919) a jejich tvorbě.

Publikace je druhým dílem historického vylíčení proměn akademického oboru dějiny a teorie umění v dnešní České republice a zabývá se dvaceti lety tzv. normalizace. Navazuje na první díl Dějiny českých dějin umění 1945–1969 / Dějiny umění slouží vědě o člověku (UMPRUM 2020). Na základě rozsáhlého archivního studia, čtení dobových uměleckohistorických publikací, pamětnických rozhovorů a v neposlední řadě i svých vlastních vzpomínek a zkušeností vykresluje autorka období, kdy čeští historici a historičky umění dosáhli dlouho připravovaných cílů svého oboru, avšak museli se potýkat s omezováním svobody vědeckého bádání i vysokoškolského studia a s nemožností volného cestování. Kniha poprvé představuje blízký pohled na navigování jednotlivců i celé oborové komunity v situaci napětí mezi každodenností, podvolením a vzdorem v intelektuální společnosti 70.–80. let. 

Soubor osmi komiksů, vznikl jako reakce na výstavu Očima Franze Kafky, v rám­ci dlouhodobé spolupráce mezi Západočeskou galerií v Plzni a Fakultou designu a umění Ladislava Sutnara při Západočeské univerzitě v Plzni. Příležitost zapojit se autorsky do zmíněného projektu byla nabídnuta vybraným studentům ateliéru Komiks a ilustrace pro děti.

Komiksy zachycují reflexi konkrétních momentů či fenoménů, jež měly vliv na život Franze Kafky, nazíranou s odstupem jed­noho století jeho vrstevníky, dnešními studujícími. Šest z nich se zaměřuje na parafráze jednotlivých aspektů, jež jsou přítomny i ve výstavě samé. Úvodní a závěrečný příběh opouštějí námět expozice a pomyslně rámují drobný celek zrodem a současností. Vždyť čím jiným, než prvopočátkem naší osobnosti po všech jejích stránkách, je pro každého z nás rodinné prostředí a vztah mezi námi a rodiči? Proto je první sešit věnován Kafkově Dopisu otci. Autorka posledního komiksu se pak zamýšlí nad tím, jak by Franz Kafka vnímal současnou Prahu a veřejnou percepci své vlastní osoby, jež se částečně stala jednou z mnoha figur turis­tické komerce. Každý komiks je uveden stručným představení od jejich autorů.

Publikace ke stejnojmenné výstavě (Galerie Středočeského kraje, 13. 4. – 28. 9. 2025) přivádí po delší době opět do společného prostoru 3 umělecké projevy, které v devadesátých letech na mnoha skupinových i samostatných výstavách iniciovaly nový výtvarný názor na vizuální povahu naší současnosti. V tvorbě Veroniky Bromové, Markéty Othové a Kateřiny Vincourové se v konfliktní reflexi maskované, zastřené, zprostředkované reality a znejistělé identity vyhraňovala a diferencovala stylová kvalita v napjaté romanticko-klasické polaritě (exprese – řád, performance – meditace, obraz – objekt) napříč výtvarnými médii a formami. V účinu jejich vystoupení, který lze lapidárně charakterizovat heslem „napětí střídá uvolnění“, byl konkretizován a zároveň ironizován nově zahlédnutý, emancipovaný časoprostor ve svých možnostech, omezeních, konfrontacích či průsečících. Jeden z nich pravidelně tematizovaly implicitní rozhovory mezi jednotlivými instalacemi těchto umělkyň a řešení nastolená v odpovědi na společné výzvy. Pokouší se konfrontovat trojí stylové východisko (výběr z prací z devadesátých let) uprostřed cesty a ověřit jeho současné možnosti (nové práce). Publikace navazuje na otázky, které nastolovala antropologie médií v souvislosti s reflexí technické povahy obrazu světa v digitálním věku.

„Vím, co nejsem: rozhodně nejsem dokumentarista,“ vymezil se fotograf Viktor Kolář v jednom z rozhovorů proti tomu, aby byla jeho tvorba zařazována do žánru, který ho nezajímá. A svoje stanovisko prokazuje i v nové knize fotografií, kterou pro nakladatelství KANT uspořádal po úspěchu dnes už těžko dostupných knih Ostrava (2010) a Canada 1968-1973 (2013). Kolářovy snímky sice neobyčejně výmluvně vypovídají o určitém místě a jeho dobových proměnách, ale dělají to spíše mimochodem. Ve skutečnosti se zaměřují na okamžiky náhlých a jedinečných, někdy až nepravděpodobných „setkání“ – v tom smyslu, jak tento výraz prosazovali surrealisté. Na výtvarně působivých černobílých fotografiích nechybí nic z neodmyslitelných rysů hornické a průmyslové Ostravy, ale výsledný portrét města je imaginární, ne realisticky popisný. Proto se v doprovodných esejích Manuela Anceau, Jana Balabána, Martina Dostála a Jaromíra Typlta o Viktoru Kolářovi uvažuje ne jen jako o fotografovi, ale jako také jako o básníkovi, který místo slov používá obrazy.

Katalog představí tvorbu žen z oblasti střední Evropy, Nizozemí a Itálie od středověku až do konce 19. století, přičemž se zaměří na malířství, sochařství, kresbu, grafiku, ale i užité umění. Kniha je členěna do pěti kapitol: Klášter, Silné ženy z jihu, (Ne)závislé ženy ze severu, V grafické dílně a Salon. Příběhy žen, mistryň a umělkyň nechávají vyniknout zásadnímu poselství: gender sice ovlivňuje charakter tvorby a donedávna v uvedených geografických oblastech limitoval možnosti vzdělání i prosazení žen, ale rozhodující je talent, schopnosti, píle a vůle uspět.

Teprve na konci 19. století se na tvorbu žen přestalo pohlížet jako na kuriozitu a zvláštnost. Publikace také překvapí odvahou středověkých žen, jež dokázaly projevit nečekanou fantazii i hluboké emoce. Katalog představí práce anonymních žen, ale také tvorbu těch, které znala celá Evropa – například výšivku, již vytvořila císařovna Marie Terezie. Nejslavnějším dílem v knize je obraz Hra v šachy od Sofonisby Anguissoly z roku 1555, který se stal přímo ikonickým dílem ženské tvorby. Nadání této italské umělkyně obdivoval i samotný Michelangelo.

The exhibition catalogue Silent Spring focuses on the historical perspective of humans and the transformation of their relationship with nature in Czechoslovakia from the 1930s to the early years of the Czech normalization period. The artistic dimension of the project concentrates on the search for organic abstract forms, which first appeared mainly in pre-war surrealism and later in the sculptures of the 1960s. It traces the connections between the art of the first and second modernity, divided by World War II, in which the exploration of form resonated with the question of humanity’s place in the world.

The project borrows ts title from the seminal book by American biologist Rachel Carson, who was the first to describe the environmental consequences of pesticide use, a topic that remains relevant today, much like the related reflections opened in the historical perspective. The exhibition primarily focuses on the emotional bond between humans and all living things, which may serve as motivation for protecting nature and ensuring our survival in the face of climate change. The ongoing relevance of revising the modernist relationship with nature is also shown through works by contemporary artists, who carry the historical discussion over to the present day.

„Poslední velká kniha“ Roberta Vana vychází teď. V ten správný okamžik, jak s oblibou fotograf říkává, „mezi třicítkou a smrtí“. Třísetstránková fotografická biografie je inspirovaná životem. Jeho křehkostí, smrtelností a nevyzpytatelností. Kniha Robert Vano nese pouze jméno autora. Dokumentuje sedm dekád fotografova života a jeho uměleckou kariéru. Je sestavena z barevných i černobílých snímků a doplněna o autentický text, který vznikl z rozhovorů s Robertem Vanem. Společně s fotografiemi vypráví poutavý příběh s otevřeným koncem. Velká část snímků pochází z doposud nepublikovaného osobního archivu fotografa a z originálních kinofilmů, které čekaly na znovuobjevení více než padesát let.

Vydáno k výstavě: Obraz Plzně v uměleckých dílech 19. a 20. století. Součástí brožury je i tištěná mapa s lokacemi míst vystavených děl a pexeso.

Na počátku 19. století byla Plzeň starobylým městem se středověkým jádrem obehnaným hradbami. Purkmistr Martin Kopecký ji plánoval přeměnit v lázeňské sídlo obklopené zelení, avšak rozvoj železnice a průmyslu změnil její osud. Výstava Obraz Plzně v uměleckých dílech 19. a 20. století prostřednictvím uměleckých děl zachycuje některé zásadní milníky v historii města a jeho proměny z provinčního centra v průmyslovou aglomeraci 19. století, přibližuje období velkého stavebního rozmachu kolem roku 1900, rozkvět během první republiky, rozsáhlé urbanistické projekty, ale také ničivé demolice v centru a nevratné zásahy do podoby města během budování socialismu.

Součástí projektu je tištěná i digitální mapa s lokacemi míst vyobrazených na vystavených dílech. Tento interaktivní prvek umožňuje návštěvníkům hlubší poznání proměn města a propojuje historickou vrstvu s jeho současnou podobou.

Vydáno ke stejnojmenné výstavě konané 14.2.-15.6.2025 v Jízdárně Pražského hradu.

Malíř, socha a grafik František Mertl se narodil v roce 1930 v Třebíči. Frantova výtvarného talentu si poprvé všiml a prohluboval jej výtvarník a učitel kreslení Alois Toufar. Malování Frantu lákalo natolik, že se přihlásil na Vyšší školu uměleckého průmyslu v Brně a ve studiu pokračoval na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru profesora Miloslava Holého.

Jeho život zásadně změnil studijní pobyt na akademii v Perugii v roce 1956, kde se seznámil s italským renesančním uměním. V roce 1958 odešel Franta za Jacqueline do francouzské Nice a v jižní Francii se usadil. Pět let po svém příchodu do Francie se zařadil mezi představitele francouzské nové figurace. A lidská figura se stala pro Frantu inspiračním zdrojem až do současnosti.

Frantovy obrazy, kresby, sochy a grafiky jsou součástí šedesáti významných veřejných sbírek po celém světě. Jeho díla oslovila významné evropské metropole, ale i New York, kde se nachází ve sbírkách, jakými jsou Guggenheim Museum, Brooklyn Museum či Bronx Museum of the Arts. V České republice je zastoupen například ve sbírkách Národní galerie v Praze, v Českém muzeu výtvarných umění v Praze, v Moravské galerii v Brně, v Muzeu města Brna na Špilberku, v Muzeu Vysočiny v Třebíči. Ve Francii vlastní jeho díla instituce Mesée d´Art Moderne de la Ville de Paris, Centre Pompidou Paris, Musée Picasso Angibes a další. Text in Tschechisch und Engl.

Tono Stano (* 1960) patří mezi nejznámější fotografy působící ve středoevropském kontextu. Už během studií si vypracoval charakteristický rukopis vycházející z inscenované fotografie, v níž je hlavním prvkem lidské, zejména ženské tělo.

Publikace, která doprovází retrospektivní výstavu v Galerii hlavního města Prahy, představuje průřez tvorbou Tona Stana – kromě figurálních kompozic zachycuje experimentální série, konceptuální fotografie i portréty vzniklé ve spolupráci s filmovým festivalem.

České Budějovice patří k městům, která byla už od začátku 17. století často kreslena a malována mnoha umělci za použití různých výtvarných technik. Kreslíři a malíři se soustředili buď na půvabné panorama celého města, nebo na jednotlivé významné budovy. Zanechali esteticky přitažlivé a dokumentárně nesmírně cenné svědectví o podobě Českých Budějovic v době před vynálezem fotografie. Vůbec poprvé jsou všechny budějovické veduty soustředěny v jedné knize, kvalitně reprodukovány a doprovozeny komentářem. Průvodní slovo zdůrazní jedinečnost starých vyobrazení i okolnosti jejich vzniku. Kniha obsahuje zhruba 130 vedut, malovaných obrazů, výřezů z map a grafických listů až do třetí čtvrtiny 19. století.

Zámecký areál Ctěnice je ukázkou vzácně dochovaného barokně-klasicistního hospodářského dvora na samém okraji Prahy. První písemná zmínka o Ctěnicích je z roku 1372, kdy zde stála gotická tvrz, jež byla chráněna bažinatým terénem a umělým vodním příkopem. Dispozice tvrze byla pro české prostředí velice atypická a nemá téměř obdoby. Postupnými přestavbami se v 16. století, za Hrzánů z Harasova, objekt změnil na renesanční zámek s vnitřním nádvořím a sgrafitovou výzdobou. Rychlý sled majitelů ukončili až Losyové z Losinthalu, kteří zámek vlastnili více než 100 let. Za nich došlo k důležité přestavbě na barokní zámek, kterou vedl architekt Václav Špaček, žák slavného barokního architekta Františka Maxmiliána Kaňky. Právě v této době vznikl přilehlý barokní hospodářský dvůr. Poslední důležitou stavební úpravou prošel zámek v 1. polovině 19. století, kdy byl přestavěn do podoby barokně-klasicistní. Po téměř stoletém působení posledních majitelů - velkoprůmyslníků Schoellerů - přešel zámek po II. světové válce do správy Státního statku.

Původní vybavení objektu se nedochovalo, a i přestože zámek prošel složitým stavebním vývojem, tak se v něm skrývá mnoho hodnotných stavebních prvků. Mezi nejhodnotnější patří gotický kvádříkový pilíř, v prostorách původního gotického paláce, renesanční malované trámové stropy nebo barokní krov vstupní věže, který je datován do 1. poloviny 18. století a je ukázkou poměrně pozoruhodné kombinace helmice a vikýře. Interiéry zdobí malířská výzdoba, která je zastoupena gotickou, renesanční, barokní i klasicistní nástěnnou malbou.

Olomoucká fotografka Milena Valušková prošla během svého života snad všemi oblastmi fotografie. Od konce šedesátých let se profesně věnovala klasické ateliérové fotografii, kdy se v tzv. komunálním ateliéru specializovala na portréty dětí. V sedmdesátých letech absolvovala krátkou, ale nenahraditelnou zkušenost na ústavu soudního lékařství, kde fotografovala oběti násilných činů i tzv. předměty doličné pro soudní jednání. Podobně spolupracovala i s olomouckou lékařskou fakultou na přípravě studijních materiálů a dokumentovala i vědecko-výzkumné projekty. V letech 1977 až 1983 vystudovala obor umělecká fotografie na Filmové akademii múzických umění v Praze. V osmdesátých letech působila jako fotografka v olomouckém středisku Státní památkové péče a ochrany přírody. Její tvorba se rozpíná od dokumentu až po mnohovrstvenaté krajinné studie a technicky komplikovaná zátiší.

Průvodce památkou představuje jednu z nejvýznamnějších vil meziválečného Brna, zapsanou na prestižním seznamu světových ikonických domů 20. století Iconic Houses. Vilu navrhl pro rodinu židovského textilního továrníka Alfreda Stiassni známý brněnský architekt Ernst Wiesner. Stavba byla realizována mezi léty 1927 až 1929. Ačkoliv zvenčí vila odpovídá puristickému stylu architekta, uvnitř si rodina prosadila prvorepublikový luxus, ve kterém nechybí reprezentativní salonky s bohatým dřevěným obložením, mramorovými krby, štuky a vybavené historizujícím nábytkem. Součástí je také rozlehlá lodžie, která se otevírá do více než tříhektarové zahrady, ve které najdeme například funkční tenisový kurt či bazén.

Pozornost je věnována osobnosti architekta Wiesnera a jeho nejznámějším stavbám, historii rodiny Stiassni a vývoji jejich podnikání, ale také vilovým interiérům či rozlehlé zahradě. Popsána je i doba poválečná, kdy byl dům využívaný jako vládní vila. Kniha obsahuje bohatou obrazovou přílohu s dosud nepublikovanými rodinnými fotografiemi či akvarely.