Kunst

Kniha je vydávána k 55. výročí okupace ČSSR. Dominantní v knize je 5,5 metru vysoká plastika Jiřího Sozanského se 137 jmény obětí invaze, dále kniha obsahuje olejomalby a fotografie J. Hníka a i QR kód s originální skladbou M. Pavlíčka, texty historiků a dokumenty z roku 1968 a fotografie z vernisáže v Armádním muzeu.

„Je hanba, že po 55 letech neexistuje žádný památník, který by byl naším výrazem respektu k obětem invaze v roce 1968“ říká v rozhovoru malíř a sochař Jiří Sozanský, známý svými díly, která se často vztahují k temnějším stránkám české historie (Respekt 35).

Umělec se proto rozhodl na vlastní náklady vytvořit 5,5 m vysoký bronzový monument, na kterém je 137 jmen lidí, kteří zahynuli v důsledku invaze do konce roku 1968. Jména obětí nesměla být za minulého režimu nejen připomínána, ale dokonce jejich pozůstalí byli šikanováni a bylo jim vyhrožováno, pokud budou hovořit o tom, jak a proč jejich nejbližší zemřeli.

Plastika s názvem 137 je do konce roku 2023 spolu s obrazy Jiřího Sozanského vystavena v Armádním muzeu na Žižkově. V knize INVAZE 1968 jsou fotografie Josefa Hníka. Originální skladbu Michala Pavlíčka, jejíž premiéra byla na vernisáži 21. 8. 2023 si mohou čtenáři díky QR kódu v knize poslechnout.

Publikace zřejmě poprvé slovem i obrazem provází čtenáře mnohaměsíční výrobou bronzové plastiky. Kromě rozsáhlé obrazové části obsahuje kniha také řadu textu historiků, především text Prokopa Tomka, vedoucího týmu, kterému se podařilo po mnohaletém bádání dohledat osudy všech 137 obětí i jejich rodin.

Galerie hlavního města Prahy pečuje o nejvýznamnější pomníky, sochy a sousoší v Praze. Většina historických soch či pomníků jsou kulturní nemovité památky a k jejich údržbě, konzervaci či restaurování se musí přistupovat citlivě s ohledem na jejich památkovou hodnotu. Pro různé materiály je třeba používat specifické techniky nebo technologie, s citem a rozmyslem využívat i ty nejmodernější postupy nebo prostředky. Protichůdné názory veřejnosti na rychlost, kvalitu nebo míru restaurování veřejných plastik vycházejí z představy, že po restaurování by umělecké dílo mělo být „čisté“. Chtěli bychom ukázat, že Galerie hlavního města Prahy využívá nejnovější technologické postupy nejen při restaurování veřejných plastik, ale i při jejich konzervaci a běžné údržbě. Vždy ale musíme pečlivě přemýšlet, kdy a jak můžeme zkoušet časem ještě neprověřené novinky, a kdy nemůžeme riskovat poškození materiálu, které se neprojeví hned, ale může být původcem degradace v budoucích desetiletích nebo staletích. Ostatně právě o tom nám sochy samy podávají svědectví, která odhalujeme pomocí nejmodernějších nedestruktivních metod při restaurátorských průzkumech. V kapitolách věnovaných jednotlivým případům záchrany, rekonstrukce, obnovy a rehabilitace vybraných veřejných plastik a památek ve správě Galerie hlavního města Prahy se alespoň letmo dotkneme šíře škály materiálů a uměleckých technik, na jejichž úplný výčet naše publikace nestačí.

Barokní památky shromážděné na výstavě a popsané v katalogu společně vyprávějí příběh o velké kulturní epoše, která se nedala spoutat ani zemskými hranicemi, ani mocenskými konflikty. Baroko nepředstavovalo jen výtvarný či architektonický sloh, ale celkový životní styl, který po traumatech třicetileté války přetvořil střední Evropu na křižovatku duchovních proudů a uměleckých idejí. Čechy a Bavorsko se staly kolem roku 1700 velkým staveništěm a uměleckou dílnou. Nové, dynamické a tvarově bohaté umění zformovalo svět našeho domova, neboť střední Evropa zůstává i přes propast čtvrtiny tisíciletí barokní krajinou.

Béla Petrik bol do roku 2016 úplne neznámy fenomén (česko)slovenskej fotografie i keď bol maďarskej národnosti, a podľa osobných svedectiev neovládal slovenčinu. Bélu Petrika do tajomstiev fotografie zasvätil jeho strýko Albert Petrik, známy maďarský fotograf, žijúci v Budapešti. Jeho kompletne zachovaný fotografický archív čakal na verejnú knižnú a výstavnú prezentáciu takmer 100 rokov. Dá sa symbolicky povedať, že Petrikove fotografické dielo, hlavne jeho poeticko-sociologické portréty z neho robia z pohľadu súčasnej slovenskej fotografie regionálneho "Augusta Sandera", a podľa autora by mal byť Béla Petrik zaradený do histórie slovenskej fotografie.

Kniha obsahuje približne 150 záberov zo 406 sklenených negatívov vyhotovených v rokoch 1906 - 1938. Projekt monografie o živote a diele Béla Petrika má za cieľ analyzovať náhodne objavenú fotografickú tvorbu kňaza z obce Rad na Južnom Zemplíne. Výskum fotografickej tvorby sa opiera o Petrikove zápisy v rozsiahlej kronike, v ktorej spomína bezprostredné mapovanie (dokumentovanie) regiónu multietnického južného Zemplína, obcí, ľudí, častých záplav, prírody, chudoby, práce, ale aj jeho experimentovanie v oblasti žánrov portrétu a autoportrétu. Fotografie predstavujú unikátnu správu o zvykoch, hodnotách a všednom živote regiónu, ktorá dosiaľ nebola sumarizačne-knižne spracovaná. Cieľom bolo vytvoriť reprezentatívnu odbornú publikáciu v troch jazykoch. Cieľové skupiny sú historici umenia, fotografie, etnografi, umenovedná komunita s presahom na Maďarsko, odborná, laická verejnosť, študenti fotografie, Rímskokatolícka Cirkev, teológovia.

Publikace doprovází výstavu Antonín Tomalík mezi svými, která se konala v Galerii výtvarného umění v Ostravě ve dnech 18. 10. – 31. 12. 2023.

V doprovodné publikaci k výstavě VÁCLAV RODEK / Metakódy se nachází komplexnější vhled do malířského uvažovaní Václava Rodka. Kurátor Jaroslav Michna se v sedmi podkapitolách věnuje formálně-obsahové analýze malířovy tvorby jako celku. Text doprovází zmenšené reprodukce obrazů, které mají být čtenáři nápomocné při výkladu formálních i námětových charakteristik. V publikaci se nalézá i další obrazový materiál, který obsahuje jak plátna prezentovaná na výstavě, tak i další, převážně nejsoučasnější malířovy práce. Druhý z textů, jehož autorkou je kunsthistorička a Rodkova kolegyně z ostravské Fakulty umění Hana Vorlová, má formu volnější eseje, která reflektuje malířovu osobnost a tvorbu.

Katalog mapuje komplexní tvorbu Jana Wojnara, umělce autodidakta, žijícího a tvořícího ve slezském Třinci. Wojnar se vedle Karla Adamuse, Dagmar Lasotové, Jiřího Šiguta, Martina Klimeše a Milana Lasoty řadí k silnému okruhu slezských konceptuálních umělců.

V rozsáhlém katalogu nalezneme kromě bohaté obrazové databáze Wojnarova díla, která je rozprostřena na celkem 252 stranách i odborné texty od editorky Heleny Musilové, Jiřího Valocha, Dáši Lasotové, Jiřího Pospíšila a Jiřího Jůzy. Mimo reflexe a interpretační texty, je v knize přetištěna i korespondence umělce s jinými autory jakými byli J. H. Kocman, Igor Zhoř, či Dalibor Chatrný. Jedna kapitola je věnována vzpomínkám Dagmar Lasotové. Samozřejmostí jsou životopisné údaje a fotografie z osobního archivu umělce. Silnou stránkou katalogu je kapitola s názvem Analýzy reality skrze fotografie, kde jsou Wojnarovy diagramy, studie a série fotografií popsány v krátkých textech. Skrze vysvětlující komentář se můžeme přiblížit k mentálním pochodům tohoto významného slezského umělce a proniknout hlouběji ke kořenům jeho konceptuálního přístupu.

Otto Stritzko byl ve svém životě spjatý s Vysočinou a Podyjím. K srdci mu však nejvíce přirostla Stará Říše, v níž žil šestačtyřicet let. Jaroměřický rodák si zde totiž přes odpor jejího otce vyvolil za manželku Marii Florianovou, jedno z dvanácti dětí Josefa Floriana. Byl tedy i otcem nedávno zesnulé Juliany Jirousové, rovněž výborné malířky a manželky Ivana Martina Jirouse, které je v knize, stejně jako její matce, věnována jedna z kapitol.

Fenomén Staré Říše se knihou prolíná ve Stritzkových textech, stížnostech i průšvizích, jakož i v bohaté korespondenci. Čtenář se tak potěší nejen krásou jeho obrazů a grafik, ale také svérázným a jadrným humorem.

Publikace Hvězdné nebe / Sochorovi a František Kysela se snaží čtenáři přiblížit profesní a přátelské vazby rodiny textilního průmyslníka Josefa Sochora (1866–1931) ze Dvora Králové nad Labem s vůdčími osobnostmi tehdejší umělecké scény, zejména pak s blízkým přítelem rodiny Františkem Kyselou. Spolupráci průmyslu a umění, usilující o esteticky kvalitní produkci, můžeme považovat za jeden z typických rysů období rozkvětu hospodářství prvorepublikového Československa, v němž se někteří majetní a vlivní podnikatelé stávali novodobými mecenáši a přímo ovlivnili rozvoj kultury a vizuální identity mladé republiky. Titul knihy byl inspirován názvem monumentální textilie „Hvězdné nebe v první hodině naší svobody 28. 10. 1918“, zobrazující postavení nebeských těles v den a hodině vzniku samostatného československého státu, která byla podle návrhu Františka Kysely vyrobena v Sochorově továrně v roce 1937. V přeneseném významu název odkazuje na „hvězdy“ české umělecké scény, kterými se zakladatel úspěšné textilní továrny a jeho synové obklopovali.

Obsahem publikace je soubor tapiserií, výjimečné kvality, datovaných do 2. poloviny 16. až 18. století, ze sbírkových fondů Státního zámku Náměšť nad Oslavou. Jednotlivé kapitoly se zabývají historií sbírky, ikonografickým rozborem artefaktů, jejich materiálovou analýzou a detaily použitých technologií. Závěrečná kapitola je věnovaná preventivní i kurativní péči o tapiserie.

Čalounění představovalo v aristokratických interiérech všech slohových období velmi významnou součást celkového vybavení. Rozmanitost materiálu dává čalouněným prvkům, mezi něž zahrnujeme sedací nábytek, lože, draperie i tapety, schopnost vytvářet intimní a pohodlné prostředí, ale rovněž interiér zateplit a dodat prostředí patřičnou reprezentativnost a eleganci. Nejrůznější druhy čalounů byly velmi početně zastoupenou složkou mobiliáře a v řadě případů potvrzovaly svým luxusem i cenou společenské postavení majitelů. Čalounění v podobě tapet, sedacího nábytku i loží udávalo často zásadní výraz interiéru svým tvaroslovím, a především dominantní barevností. Textilie včetně čalounění byly v pravém slova smyslu „mobiliářem“, neboť se daly poměrně snadno přemísťovat z jednoho sídla na druhé a vytvářet tak majiteli pocit důvěrně známého útulného prostředí. Měnící se módní požadavky společně s křehkostí a zranitelností materiálů čalounění však zapříčinily jejich častou likvidaci. S výjimkou těch nejcennějších artefaktů, mezi něž patřily například textilie vázané na rodové či historické události, byly poškozené tkaniny velmi prakticky měněny za nové. Proto jsou ukázky původního čalounění ze starších období nesmírně cennými artefakty, které svědčí o vybraném vkusu uživatelů i skvělých řemeslných kvalitách tvůrců a inspirují nás i v současnosti. První část publikace přináší stručný průřez historií a typologií produktů čalounického řemesla, doprovázený velmi bohatou obrazovou přílohou, sestávající z fotografií autentického mobiliáře i dobových ilustrací. Reálné příklady doplňují ukázky z dobových inventářů. Další část knihy je věnována podrobnému výčtu materiálů, pomůcek a nářadí používaných v historii pro čalounické práce. 

I památkáři mají své velké příběhy. Jeden z těch, který si mezi lety 1919 a 1989 předávali z generace na generaci, reagoval na dlouhodobou snahu technické inteligence, vedení státu a nemalé části širší veřejnosti o zbudování vodních děl na Vltavě. Reakce na mnohokrát modifikovaná vládní rozhodnutí obětovat rozsáhlá území vltavských údolí ve prospěch dobově podmíněné představy o zajištění budoucího civilizačního rozvoje je možné vnímat jako prubířské kameny tuzemské památkové péče. Zánik nanejvýš krásné krajiny památkáře motivoval nejen k obecně pojatému upozorňování na nebývalé množství kulturních i přírodních ztrát, ale i konkrétním iniciativám směřujícím k záchraně alespoň těch nejvýznamnějších památek. Některé snahy ztroskotaly (např. pokusy o zachování kostela v Dolní Vltavici, roubené hospody v Živohošti či farního areálu v Purkarci), některé hodnoty se podařilo ochránit alespoň z části (např. přenesení kostela v Červené nad Vltavou, zajištění podloží zámku Orlík a hradu Zvíkov), jiné byly po mnoha peripetiích korunovány úspěchem (např. záchrana a zabezpečení ostrova sv. Kiliána u Davle, zahrázování zámku v Kolodějích nad Lužnicí či transfer řetězového mostu z Podolska do Stádlce). Metodicky je této knize blízké prolínání makro- a mikrohistorického výzkumu, snaží se proto o zachycení proměn momentálních strategií opakujících se vyjednávání mezi památkáři, státními a krajskými úředníky a vodohospodáři.

 Malíř, autor instalací a hudebník, který veřejně vystupuje výhradně pod pseudonymy KW, Q: či Ewski, patří k nejoriginálnějším výtvarným umělcům posledních třiceti let. Skrze jeho obrazy vstupujeme do prostoru, jenž vzniká mezi imaginativními vizemi, mnohdy s narativně-literárním pozadím, a podobenstvími. V jeho první tvůrčí dekádě ho zajímala témata jako smrt a strach a jeho práci z 90. let tak lze vnímat jako reakci na odkaz romantismu. Později prozkoumával, nakolik obraz může nést morální poselství, aniž by upadl do pasti didaktičnosti. V minulém desetiletí při tom došel až na samotnou hranu tohoto experimentu, kdy své obrazy záměrně nechal vyznít jako komentáře k neutěšenému stavu české společnosti. KW ale zároveň vždy zdůrazňoval úlohu malířské formy, jíž – řečeno jeho slovy – musí být alespoň o procento více než obsahu. Třebaže na umělecké scéně je vysoce respektovaným solitérem a řada jeho prací je považována za ikonické, nebyla jeho tvorba doposud zmapována v širším měřítku. O to se pokusila výstava „Once Upon a Time“ v chebské GAVU, ke které vychází tato první přehledová monografie.

Čtivý průvodce po našem nejznámějším poutním místě. Autor svěžím způsobem vypráví o kořenech naší víry a kultury spojených se sv. Cyrilem a Metodějem, o odvaze cisterciáků a jezuitů zapustit kořeny v duchovním srdci Moravy, o proměnách poutního místa za císaře Josefa II. i arcibiskupa Stojana, ale i o klíčových událostech a osobnostech neklidného 20. století. Velehrad není jen historie, je to žhavá současnost: návštěva papeže v roce 1990, novodobé Dny lidí dobré vůle, obnova poutního areálu, kvalitní umění a vzdělávání a nesčetné množství duchovních podnětů. V knížce najdeme řadu dalších zajímavostí i praktické tipy na výlety po okolí. Informačně nabitá knížka poslouží jako příprava na vaši první návštěvu Velehradu, průvodce poutním areálem i literární suvenýr po návratu domů. Ať už sem přijíždíte na pouť, za památkami, na duchovní cvičení, ze studijních důvodů nebo prostě proto, že jste si to tu zamilovali, buďte vítáni.

Tématem katalogu, připravovaného ke stejnojmenné výstavě ve Veletržním paláci, je umění akvarelu 19. století. Pro tuto výtvarnou techniku na pomezí kresby a malby je charakteristická lehkost, suverenita a virtuozita. S ohledem na sbírky Národní galerie se výstava i katalog zaměřuje na tvorbu ve střední Evropě, a to jak Vídeň, která byla jedním z center akvarelistického umění, tak na prostředí Čech, které na zahraniční podněty reagovalo kvalitními díly. Členění knihy navazuje na strukturu výstavy, vycházející z hlavních rolí akvarelu v kultuře 19. století. Zvláštní pozornost je věnována fenoménu akvarelové skici, která volností svého pojetí zároveň tvořila most mezi uměním 19. století a moderním uměním.