Kunst

knihovny v Praze.

Rukupisná i tištěná kniha jakožto vysoce kulturní objekt se během 16. století postupně infiltrovala do sociálně různorodého prostředí. Její působení bylo spjato s metropolí, s bohatými městy, městečky či vzdálenými kouty českého království, s představiteli nižší a vyšší aristokracie i duchovenstva, s měšťany nebo jednotlivci z lidových vrstev, ovšem ke čtení kvalifikovanými.

Rukopisná kniha měla privátní charakter, zatímco tištěné vydání se stalo široce obchodovatelným zbožím. Obě podoby textu chránila knižní vazba, jejíž exteriér mohl být povýšen individuálně pojatým slepotiskem, anebo naopak paušalizován sériovou výrobou.

Boj o volnou plochu průběžně obrací čtenářovu pozornost k celospolečenské mentalitě a osobnímu vkusu, a to proto, že slepotisk není totéž co ilustrace, která vždy závisela na textu. Slepotisk měl šanci odrážet způsob myšlení koncového zákazníka, soukromou preferenci i konfekční (masový) vkus, a to mnohem nápadněji než unifikovaná typografie.

Publikace stojí na pomezí knižní kultury a dějin umění. Zkoumá výzdobné koncepty slepotisku na knižních vazbách českého původu 16. století. Ukazuje se, že přístup knihvazačské dílny i přístup zákazníka k výzdobě byl ovlivněn skladbou nářadí (kolek, váleček, plotna), mentalitou nebo sociálním, finančním i vzdělanostním zázemím. Poněvadž se česká, převahou utrakvistická společnost nemohla dlouho zbavit závislosti na pozdně středověkém způsobu života, průvodní jev výzdobných konceptů tvořilo napětí mezi strachem z prázdnoty a volnou plochou. Od tohoto nového zjištění se odvíjejí otázky, do jaké míry byl český slepotisk 16. století proněmecký a zda je vůbec vhodné při jeho hodnocení paušálně uplatňovat renesanční kritéria.

Kolektivní monografie se soustředí především na specifika zobrazování Kryštofa Kolumba v umění a kultuře v českých zemích. Prostřednictvím pěti textů od tří autorek a jednoho autora tuto problematiku nahlíží z perspektivy několika humanitních oborů – historie, dějin divadla, literatury a výtvarného umění. Události i umělecká díla vykládá v širších dobových politických, sociálních a náboženských souvislostech. Sleduje proměny pohledu na všeobecně známou klíčovou osobnost světových dějin a dotýká se také naléhavých témat souvisejících s problematikou kolonialismu a jeho důsledků, která je v českém prostředí zatím nedostatečně reflektována. Kniha vychází u příležitosti stejnojmenné výstavy, která se konala v Galerii moderního umění v Hradci Králové (07/10/2022–12/03/2023).

Katalog výstavy. Retrospektivní výstava česko-kanadské výtvarnice Heleny Schmaus Shoonerové( 1938-2018) nabídne pohled na autorčinu bohatou uměleckou tvorbu, kterou se výrazně prosadila v sedmdesátých a osmdesátých letech 20. století v zahraničí.

Katalog výstavy. Letošní nejrozsáhlejší výstava Blatského muzea v Soběslavi představuje to nejlepší z díla akademického malíře Richarda Laudy, rodáka z Jistebnice a účastníka táborského kulturního života (1873-1929). Výstavu pořádáme u příležitosti 150. výročí jeho narození. K vidění budou Laudovy olejomalby, akvarely, kresby, grafiky i knižní ilustrace s krajinářskými a figurálními motivy.

This publication, The Story of the Fan: The Collection of the West Bohemia Museum in Pilsen introduces this important collection of fans at the West Bohemia Museum in Pilsen. The collection is composed of three separate parts. The fans related to the first two are today kept in the Art and Industry Section of the Museum, while the third relates to the collection in the Museum Dr. Bohuslav Horák in Rokycany, which became a part of the West Bohemia Museum in 2015. This publication is itself composed of two parts: the first part deals with the history of fans in general. It recalls the production and types of fans from ancient times right up to the 20th century, and includes reference to many fans in museums throughout Europe, the United States and Great Britain. The modern period is covered in two distinct eras – the 16th to 18th centuries, then the 19th and 20th centuries. The description of the making and use of fans in the earlier of these eras focuses on those countries which have a tradition of production and is based on contemporary sources as well as academic studies and publications of researchers in the 19th century.  The second era, from the beginning of the 19th to the middle of the 20th century, which is most numerous in the Collection in terms of objects in its care, is charted according to the evolution of fan design in relation to changes in women’s fashion.

 In connection with the manufacture  and presentation of fans, the great international and national exhibitions held in Europe in the 19th century are covered, especially since they influenced the distribution of fans in Bohemia and Moravia. Based on contemporary prints or on company labels on the fans in the Collection, many of the makers and sellers of fans from Bohemia, Moravia, Germany and Austria are documented.

Katalog výstavy Fascinace Santinim konané k 300. výročí úmrtí Jana Blažeje Santiniho Aichela, který vydalo Západočeské muzeum v Plzni, p. o. s využitím grantové podpory Ministerstva kultury, přibližuje expoziční část stejnojmenného projektu slovem i obrazem. Přináší základní informace o geniálním architektovi, pojednává o fascinaci Santinim jako zdroji inspirace pro uměleckou tvorbu v mnoha jiných oblastech. Katalog přináší ojedinělý náhled do současné umělecké šperkařské tvorby, v daném případě definované tématem významného kulturního výročí. Je přesvědčivým důkazem o tom, že unikátní díla minulosti mají schopnost žít i v umění současném a přinášet přitom zcela nové hodnoty.

Medijní kresby jsou širší veřejnosti neznámé a v ucelenějším souboru reprodukovány poprvé. Knihu uvozuje zásadní text o medijním umění v celosvětovém kontextu. Osnovou knihy je pak působení spolku Bratrství (1914– 1951) v Radvanicích, jenž se stal na dlouhou dobu základnou rozvoje spiritistického hnutí ve Slezsku a měl širokou paletu činností od pěveckého sboru, přes nesmírně důležitou činnost vydavatelskou, až po pořádání výstav. Nástup komunistické diktatury znamenal nejen jeho konec, ale i léta represí a věrní spiritisté se své většině ukryli do vnitřní emigrace. To, co bylo léta budováno, bylo zničeno, rozprášeno, mnohé nenávratně, něco bylo skryto v rodinách odvážných spiritistů. Po mnohaletém úsilí se podařilo dohledat velký konvolut archivních materiálů a přes 250 kreseb. Medijní kresba je neuchopitelná, živená psychickým světem spiritismu. Ruka kreslícího média není řízena jeho vědomím, ale rozlehlým podzemním světem zemřelých, který překračuje možnosti lidského poznání. Jako k inspiračnímu zdroji se k ní hlásila řada významných představitelů moderního českého a světového umění, kteří právem považovali kresby médií za zázrak, jenž se vzpírá jakémukoli zařazení. Kniha je zásadním příspěvkem do dějin světové kultury.

Brněnský rodák Oskar Spielmann (1901–1974) patřil k významným, dnes pohříchu zapomenutým česko- německým malířům židovského původu. V roce 1926 úspěšně absolvoval Akademii výtvarných umění v Praze. Po pěti letech aktivního uměleckého působení na brněnské výtvarné scéně však v létě roku 1931 odcestoval na studijní pobyt do Alžírska a tato země se mu až do roku 1965 stala novým domovem. Severoafrický pobyt zcela zásadně ovlivnil jak obsah a podobu jeho umělecké tvorby, tak i vnímání jeho identity. Ta je však ještě složitější, neboť roku 1940 přijal francouzské občanství a závěr života prožil jako pied noir v jihofrancouzském Toulonu. Když se Spielmannova díla vytvořená na severu Afriky objevila koncem třicátých let v Brně, Praze a Bratislavě, ne všichni recenzenti a návštěvníci výstav znali jejich autora. Z perspektivy Střední Evropy se jim otevíralo něco velmi neobvyklého. Svým poetickým viděním skutečnosti dokázal Spielmann záhy oslovit nejen středoevropské publikum, ale především alžírskou společnost koloniální éry, která jeho subjektivní interpretace severoafrických reálií přijala a exportovala je jako součást kulturního produkce regionu do metropolitní Francie. Okouzlení snovými světy Oskara Spielmanna přetrvává dodnes a jeho návrat do kontextu českého umění je zásadním kulturním přínosem i nápravou historické křivdy.

O českém výtvarném umění mezi léty 1947 – 1960 nebylo dosud nikdy uvažováno v širším evropském kontextu, který by se vyhnul stereotypu „železné opony“. Zároveň v pohledu na toto období se opakovaně předávají určitá klišé a stereotypy, která brání v pochopení skutečné povahy a pozice českého umění tohoto období v rámci poválečného světa. Cílem knihy je proto nabídnout nové zhodnocení českého umění této doby, které se vyhýbá stereotypu střední a východní Evropy, ale uvažuje o tomto umění jako o součásti komplikovaného poválečného vývoje celé Evropy. Poprvé se u nás syntetickou formou zaměřuje na celek české kultury v období vrcholného dogmatismu, na její oficiální a neoficiální struktury, včetně prvních let relativního politického uvolnění. Historičky umění Marie Klimešová a Hana Rousová patří k nestorkám oboru, kteří se daným obdobím zabývají většinu svého profesního života. Bez nadsázky není nikdo, kdo by tak komplikované období zpracoval do této hloubky a nutných souvislostí. Text konfrontovaný se čtyři sta padesáti reprodukcemi vede nepochybně i k uvědomění si stmelující nezdolnosti základních hodnot evropské kultury. Výše uvedené povyšuje knihu na jednu z nejdůležitějších i nejpotřebnějších knih, které za posledních několik desetiletí v Čechách vyšly.

k manýrismu. ​Publikace v rámci edice Ad unicum představuje umělecká díla malířství a sochařství z období gotiky, renesance a manýrismu vybraná  z prohlídkových tras a depozitářů státních hradů a zámků v České republice. Úvodní studie je věnována historii budování zámeckých muzeí na metternichovském Kynžvartu a auersperských Žlebech. Připojena je edice vzácného žlebského inventáře doplněná akvarely interiérů zámku, jejichž autory byli šlechtičtí majitelé a budovatelé sbírky. V navazující katalogové části kolektiv autorů formou odborných studií dále přibližuje celkem 95 uměleckých děl. Z větší části jde o dosud nepublikovaná a neznámá díla, nově identifikovanými autory děl jsou například renesanční sochaři Conrat Meit a Benedetto Buglioni, malíři Michael Wolgemut, Albrecht Bouts, Ambrosius Holbein, Hans Brosamer, Joseph Heintz st. Kniha přibližuje umělecká díla také bohatým obrazovým doprovodem, včetně archivních fotografií či snímků z restaurátorských průzkumů. 

Katalog představuje 81 děl francouzského sochařství 19. a 20. století ze sbírky Národní galerie, a to včetně jejich pozdějších odlitků. Publikace přináší zajímavé údaje o sběratelské provenienci a přibližuje kontext česko-francouzského dialogu na přelomu století, který se stal určujícím faktorem pro nákup děl. Každé heslo je strukturováno do několika kategorií, které mají za úkol přiblížit čtenáři nejen sochařský námět, ale také identifikovat konkrétní odlitek. Součástí publikace jsou také odkazy na další exempláře stejného námětu v jiných sbírkách po celém světě a tři rejstříky.

Kniha uvádí do problematiky středověké nástěnné malby (nejen) na území Prahy s ambicí poukázat, že její interpretace není jen výsadním polem dějin umění. Interpretačně otevřená je v odborné rovině nutně také restaurátorům, technologům, historikům v širokém slova smyslu a řadě dalším oborům, z nichž většina působí v oblasti památkové péče. Nejdůležitější je ovšem recepce dochovaných děl „běžnými“ diváky. V jejich vnímání doznává konkrétní a třeba staletí staré výtvarné dílo nový život. Autoři publikace se snaží poukázat na doposud nepříliš akcentované aspekty vnímání specifické skupiny děl minulosti a s tím i na různé ztracené a v naší době již nenalézané kontexty. 
Na knihu statí bude navazovat obsáhlá kniha katalogu všech dochovaných a také třeba i jen doložených památek tohoto druhu na území současné Prahy s názvem „Středověké nástěnné malby v Praze – Katalog“. Rukopis je aktuálně v přípravě pro budoucí redakční zpracování. Intencí autorů je zároveň v budoucnu pokračovat plánovaným soupisem předmětného památkového fondu v Čechách.

Název publikace Sochař a architekt. Korespondence Františka Bílka s Josefem Fantou parafrázuje titul vydaný roku 1948, uveřejňující tehdy korespondenci Bílka s básníkem Juliem Zeyerem. Právě prostřednictvím Zeyera a Zdenky Braunerové se mladý Bílek seznámil též s architektem Josefem Fantou (1856–1954).

Povaha jejich epizodického (a příznačně ambivalentního) přátelství a jeho význam pro Bílkovu tvorbu dosud nebyly předmětem badatelského zájmu. Jejich vzájemná korespondence obsahuje množství neznámých informací týkajících se především sochařova raného tvůrčího období a ozřejmuje okolnosti některých jeho důležitých zakázek. Komentovaná edice dopisů obou umělců je uvedena souborem několika vybraných, dosud rovněž nepublikovaných písemností přibližujících Bílkovy nesnadné začátky včetně jeho vlastního popisu pověstné osudové konfrontace s Josefem Václavem Myslbekem v září 1892. S cílem zpřístupnit Bílkovu pozoruhodnou osobnost a jeho dílo i zahraničním badatelům je celá publikace dvojjazyčná; do angličtiny tak byly přeloženy i transkribované dopisy.

Edice dosud nepublikované vzájemné korespondence sochaře Františka Bílka (1872−1941) a architekta Josefa Fanty (1856−1954) obsahuje množství neznámých informací o Bílkově raném tvůrčím období a některých jeho důležitých zakázkách.

Kniha Barva na fotografiích 19. století poskytuje obraz o ručním kolorování fotografických vyobrazení se zdůrazněním jejich zlatého věku a tím bylo období do dvacátých let 20. století. Kolorování mělo za cíl poskytnout monochromatickým obrazům realističtější dojem barevného světa a provádělo se od nejstarších fotografických technik do současnosti. Kniha s bohatými ilustracemi z celého světa ukazuje pestrou paletu možností a stylů od navázání na malířskou a grafickou tradici po neumělé výtvory diletantů. Publikace svým mezioborovým přístupem představuje autorské propojení praxe restaurátorky a malířky s historickým bádáním a zkušenostmi historika fotografie doplněné přílohou o chemicko-technologický výzkum. Navazuje na edici NTM o historii nejen barevné fotografie.

Malíř a grafik Ferdinand Staeger se narodil roku 1880 v Třebíči. Studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u Jakuba Schikanedera. Byl členem Spolku německých výtvarných umělců v Čechách. Živil se jako kreslíř pro časopisy Švanda dudák a Zlatá Praha. V širší známost vešel svojí spoluprací s mnichovským časopisem časopis Jugend, představujícím nejvýznamnější platformu tehdejších uměleckých snah, jehož jméno inspirovalo dodnes užívaný termín Jugendstil, obdobu u nás užívaného názvu secese. Od roku 1908 žil s přestávkami ve Vídni, v Třebíči a Mnichově. Přestože byl vynikající malíř, prosadil se zejména jako grafik. Ilustroval řadu literárních děl, mimo jiné od Adalberta Stiftera, Josepha von Eichendorffa, Hanse Fraungrubera, Eduarda Mörikeho nebo Gerharta Hauptmanna. Staegerovy práce vynikají delikátní, jemně traktovanou kresbou s až minuciózními prvky, upomínajícími spíše na atmosféru biedermeieru. Druhá polovina dvacátých let minulého století představuje pozvolný útlum grafické tvorby a výraznější návrat k malbě. Postupně se u něj projevovaly vlivy symbolismu a propracoval se k exaltovanému projevu kladoucímu důraz na dokonalost formy a malebnost mystických, tajemných, vizí. Během druhé světové války byla velká část jeho díla zničena. Zemřel v roce 1976 v německém Waldkraiburgu.