Kunst

U příležitosti autorovy výstavy v České galerii moderního umění v Praze vydalo nakladatelství X2015 v roce 2023 obrazovou monografii akademického malíře Oldřicha Kulhánka (1940-2013), čítající více jak sto čtyřicet barevných reprodukcí, které vznikly po roce 1993. Monografie je rozdělena do pěti samostatných kapitol. Úvodní text napsal Dr. Jiří Machalický. Text in Tschechisch und Engl.

Publikace mapuje tvorbu malíře, grafika a scénografa Pavla Šmída, rodáka z Krnova. Od svých uměleckých počátků se zajímal o neortodoxní pojetí výtvarného umění mimo oficiální proud, a to ho přivedlo k osobnostem tvořícím skupinu Přirození (1989–1992). Její činností se v minulosti zabývala kurátorka Renata Skřebská, která je autorkou vydávané publikace. Jedná se o první komplexní představení autorovy dosavadní malířské tvorby. Důležitými aspekty, které dávají publikaci rozměr autenticity, jsou osobní postřehy a glosy jinak spíše do sebe uzavřeného Pavla Šmída, které vznikly během rozhovorů s kurátorkou. Poprvé je uveřejněn soupisový katalog děl mapující jeho tvorbu mezi léty 1995 až 2023, doplněný jejich reprodukcemi. Součástí jsou životopisné údaje, účast na výstavách a bohatá obrazová příloha.

Výstavu Filippa Andrejeviče Maljavina uspořádala v roce 2017 Galerie výtvarného umění v Náchodě, GVUN - zámecká jízdárna, ochoz, 24.4.2017-10.9.2017"--Tiráž; Obálkové podnázvy: vědecký katalog prací F.A. Maljavina ve veřejných a soukromých sbírkách v České republice = naučnyj katalog proizvedenij F.A. Maljavina iz gosudarstvennych i častnych sobranij Češskoj respubliki; Přehled výstav

Publikace Hvězdné nebe / Sochorovi a František Kysela se snaží čtenáři přiblížit profesní a přátelské vazby rodiny textilního průmyslníka Josefa Sochora (1866–1931) ze Dvora Králové nad Labem s vůdčími osobnostmi tehdejší umělecké scény, zejména pak s blízkým přítelem rodiny Františkem Kyselou. Spolupráci průmyslu a umění, usilující o esteticky kvalitní produkci, můžeme považovat za jeden z typických rysů období rozkvětu hospodářství prvorepublikového Československa, v němž se někteří majetní a vlivní podnikatelé stávali novodobými mecenáši a přímo ovlivnili rozvoj kultury a vizuální identity mladé republiky. Titul knihy byl inspirován názvem monumentální textilie „Hvězdné nebe v první hodině naší svobody 28. 10. 1918“, zobrazující postavení nebeských těles v den a hodině vzniku samostatného československého státu, která byla podle návrhu Františka Kysely vyrobena v Sochorově továrně v roce 1937. V přeneseném významu název odkazuje na „hvězdy“ české umělecké scény, kterými se zakladatel úspěšné textilní továrny a jeho synové obklopovali.

Otto Stritzko byl ve svém životě spjatý s Vysočinou a Podyjím. K srdci mu však nejvíce přirostla Stará Říše, v níž žil šestačtyřicet let. Jaroměřický rodák si zde totiž přes odpor jejího otce vyvolil za manželku Marii Florianovou, jedno z dvanácti dětí Josefa Floriana. Byl tedy i otcem nedávno zesnulé Juliany Jirousové, rovněž výborné malířky a manželky Ivana Martina Jirouse, které je v knize, stejně jako její matce, věnována jedna z kapitol.

Fenomén Staré Říše se knihou prolíná ve Stritzkových textech, stížnostech i průšvizích, jakož i v bohaté korespondenci. Čtenář se tak potěší nejen krásou jeho obrazů a grafik, ale také svérázným a jadrným humorem.

Biblický text Zjevení sv. Jana, zvaný Apokalypsa, a s ním spojená vizuální představivost zahrnovaly již od středověku dva póly. Na jedné straně líčení apokalyptických pohrom a zkázy světa asociovalo zkázu v přeneseném slova smyslu a s apokalypsou byly spojovány společenské krize, otřesy a válečné hrůzy. Na straně druhé text vrcholí silným tématem naděje. Apokalyptické vize tak zahrnovaly i obrazy nového světa, obnovy společnosti a útěchy pro jednotlivce. Kniha představuje širokou škálu inspirací knihou Zjevení ve výtvarném umění od středověku až do současnosti. Zaměřuje se především na díla vzniklá v českých zemích, avšak pozornost věnuje i zahraničním pracím, které byly na tomto území přítomné a měly určitý ohlas. Kromě klasických cyklů ilustrované Apokalypsy (Karlštejnská Apokalypsa, Albrecht Dürer) či kontrastních motivů Posledního soudu a vizí nového světa, zpřítomňuje podoby obou pólů tématu v moderním a současném umění (Jan Koblasa, Václav Boštík, Pavel Nešleha, Josef Bolf ad.). Úzce výběrově jsou prezentovány i ohlasy Apokalypsy v hudbě a literatuře, a to prostřednictvím okruhu českého undergroundu v době tzv. normalizace, v němž hrála apokalyptická symbolika významnou roli.

Kniha je koncipovaná jako doprovodná publikace ke stejnojmenné výstavě, pořádané ÚDU v Západočeské galerii v Plzni (říjen 2023 – březen 2024).

Obsahem publikace je soubor tapiserií, výjimečné kvality, datovaných do 2. poloviny 16. až 18. století, ze sbírkových fondů Státního zámku Náměšť nad Oslavou. Jednotlivé kapitoly se zabývají historií sbírky, ikonografickým rozborem artefaktů, jejich materiálovou analýzou a detaily použitých technologií. Závěrečná kapitola je věnovaná preventivní i kurativní péči o tapiserie.

Čalounění představovalo v aristokratických interiérech všech slohových období velmi významnou součást celkového vybavení. Rozmanitost materiálu dává čalouněným prvkům, mezi něž zahrnujeme sedací nábytek, lože, draperie i tapety, schopnost vytvářet intimní a pohodlné prostředí, ale rovněž interiér zateplit a dodat prostředí patřičnou reprezentativnost a eleganci. Nejrůznější druhy čalounů byly velmi početně zastoupenou složkou mobiliáře a v řadě případů potvrzovaly svým luxusem i cenou společenské postavení majitelů. Čalounění v podobě tapet, sedacího nábytku i loží udávalo často zásadní výraz interiéru svým tvaroslovím, a především dominantní barevností. Textilie včetně čalounění byly v pravém slova smyslu „mobiliářem“, neboť se daly poměrně snadno přemísťovat z jednoho sídla na druhé a vytvářet tak majiteli pocit důvěrně známého útulného prostředí. Měnící se módní požadavky společně s křehkostí a zranitelností materiálů čalounění však zapříčinily jejich častou likvidaci. S výjimkou těch nejcennějších artefaktů, mezi něž patřily například textilie vázané na rodové či historické události, byly poškozené tkaniny velmi prakticky měněny za nové. Proto jsou ukázky původního čalounění ze starších období nesmírně cennými artefakty, které svědčí o vybraném vkusu uživatelů i skvělých řemeslných kvalitách tvůrců a inspirují nás i v současnosti. První část publikace přináší stručný průřez historií a typologií produktů čalounického řemesla, doprovázený velmi bohatou obrazovou přílohou, sestávající z fotografií autentického mobiliáře i dobových ilustrací. Reálné příklady doplňují ukázky z dobových inventářů. Další část knihy je věnována podrobnému výčtu materiálů, pomůcek a nářadí používaných v historii pro čalounické práce. 

I památkáři mají své velké příběhy. Jeden z těch, který si mezi lety 1919 a 1989 předávali z generace na generaci, reagoval na dlouhodobou snahu technické inteligence, vedení státu a nemalé části širší veřejnosti o zbudování vodních děl na Vltavě. Reakce na mnohokrát modifikovaná vládní rozhodnutí obětovat rozsáhlá území vltavských údolí ve prospěch dobově podmíněné představy o zajištění budoucího civilizačního rozvoje je možné vnímat jako prubířské kameny tuzemské památkové péče. Zánik nanejvýš krásné krajiny památkáře motivoval nejen k obecně pojatému upozorňování na nebývalé množství kulturních i přírodních ztrát, ale i konkrétním iniciativám směřujícím k záchraně alespoň těch nejvýznamnějších památek. Některé snahy ztroskotaly (např. pokusy o zachování kostela v Dolní Vltavici, roubené hospody v Živohošti či farního areálu v Purkarci), některé hodnoty se podařilo ochránit alespoň z části (např. přenesení kostela v Červené nad Vltavou, zajištění podloží zámku Orlík a hradu Zvíkov), jiné byly po mnoha peripetiích korunovány úspěchem (např. záchrana a zabezpečení ostrova sv. Kiliána u Davle, zahrázování zámku v Kolodějích nad Lužnicí či transfer řetězového mostu z Podolska do Stádlce). Metodicky je této knize blízké prolínání makro- a mikrohistorického výzkumu, snaží se proto o zachycení proměn momentálních strategií opakujících se vyjednávání mezi památkáři, státními a krajskými úředníky a vodohospodáři.

 Malíř, autor instalací a hudebník, který veřejně vystupuje výhradně pod pseudonymy KW, Q: či Ewski, patří k nejoriginálnějším výtvarným umělcům posledních třiceti let. Skrze jeho obrazy vstupujeme do prostoru, jenž vzniká mezi imaginativními vizemi, mnohdy s narativně-literárním pozadím, a podobenstvími. V jeho první tvůrčí dekádě ho zajímala témata jako smrt a strach a jeho práci z 90. let tak lze vnímat jako reakci na odkaz romantismu. Později prozkoumával, nakolik obraz může nést morální poselství, aniž by upadl do pasti didaktičnosti. V minulém desetiletí při tom došel až na samotnou hranu tohoto experimentu, kdy své obrazy záměrně nechal vyznít jako komentáře k neutěšenému stavu české společnosti. KW ale zároveň vždy zdůrazňoval úlohu malířské formy, jíž – řečeno jeho slovy – musí být alespoň o procento více než obsahu. Třebaže na umělecké scéně je vysoce respektovaným solitérem a řada jeho prací je považována za ikonické, nebyla jeho tvorba doposud zmapována v širším měřítku. O to se pokusila výstava „Once Upon a Time“ v chebské GAVU, ke které vychází tato první přehledová monografie.

Adam Kašpar (1993) patří k výrazným představitelům nejmladší generace českých malířů. Je absolventem (2018) Akademie výtvarných umění v Praze (Ateliér malířství IV profesora Martina Mainera). Obecným míněním je považován za realistického malíře, což v jeho pojetí neodkazuje ani tak k samotnému technickému pojetí malby či k její vnějškové podobě jako spíše k vnitřnímu prožitku, k přímému, konkrétnímu, pravdivému, a tedy realistickému pohledu a ztvárňování světa, který jej obklopuje. Sám sebe však považuje především za pozorovatele a jednu ze součástí přírody a malířství je pro něj sice zásadním, avšak stále jen prostředkem k tomu, aby výsledky svého pozorování mohl tlumočit i ostatním. Tematicky se jeho tvorba pohybuje v prostoru mezi nebem (astronomická pozorování), zemí (lesy, pralesy a krajina) a podzemím (geologické průzkumy).

Tématem katalogu, připravovaného ke stejnojmenné výstavě ve Veletržním paláci, je umění akvarelu 19. století. Pro tuto výtvarnou techniku na pomezí kresby a malby je charakteristická lehkost, suverenita a virtuozita. S ohledem na sbírky Národní galerie se výstava i katalog zaměřuje na tvorbu ve střední Evropě, a to jak Vídeň, která byla jedním z center akvarelistického umění, tak na prostředí Čech, které na zahraniční podněty reagovalo kvalitními díly. Členění knihy navazuje na strukturu výstavy, vycházející z hlavních rolí akvarelu v kultuře 19. století. Zvláštní pozornost je věnována fenoménu akvarelové skici, která volností svého pojetí zároveň tvořila most mezi uměním 19. století a moderním uměním.

V roce 2023 je tomu 1050 let, kdy bylo české území vyděleno z pravomoci biskupů v Řezně a bylo založeno pražské biskupství, povýšené na arcibiskupství v roce 1344 díky snahám Jana Lucemburského a jeho syna Karla IV. Obě události jsou důležitým mezníkem nejen v dějinách křesťanství na české půdě, ale patří i k nejvýznamnějším událostem české historie.

Vznik nového pražského biskupství a jeho začlenění k arcibiskupství v porýnské Mohuči přispělo podstatnou měrou k vytváření duchovních, politických i kulturních vazeb naší země s evropským jihem a západem. To je odkaz dávných dob, který je do dnešních dnů trvalou základnou existence našeho státu.

Už před tím, než pražské biskupství vzniklo, proniklo křesťanství na Moravu a následně i do Čech. Nové biskupství sehrálo pak podstatnou roli v christianizaci české země a druhý pražský biskup – svatý Vojtěch se zasloužil o přijetí víry i v Polsku a v Uhrách. Mnozí z jeho nástupců na pražském biskupském a pak i arcibiskupském stolci zanechali za sebou významné stopy – zakládali nové kostely, města a městečka, vesnice, budovali hrady, iniciovali vznik klášterů a objednávali sochy, malby, nádherně zdobené rukopisy a díla uměleckých řemesel. Tím vším se významně vepsali do kulturního genomu naší země.

Sochařka, která v českém umění zanechala svůj otisk. Dílo Evy Kmentové (1928—1980) tvoří oblouk od realistických soch přes různé podoby figurativního modernismu až po polohu souznící se světovými projevy nového realismu. Sochy modelovala z hlíny a odlévala do sádry, pracovala s betonem, kamenem, cínem nebo hliníkem. V šedesátých letech se dotkla strukturální abstrakce a později se opakovaně vracela k otisku nebo odlitku těla či tělesného fragmentu. Často zachycovala momenty života nazíraného ženskou perspektivou. Samostatnou linii tvoří její kresby, jež můžeme považovat za jakési deníkové záznamy. Práce Evy Kmentové je nutno vnímat feministickou perspektivou a řadit ji k autorkám, které v českém umění předznamenaly zájem o genderové otázky. Souvisely s prosazováním umělecké i partnerské rovnoprávnosti, touhou po samostatnosti a v neposlední řadě s hledáním milostného naplnění.

Bedekr hřbitovy nalezených zachycuje nástin historie pohřebišť v oblasti tzv. vnitřních Sudet a představuje jejich vybraný inventář z doby před rokem 1945, včetně hrobů mnoha regionálně významných osobností. Po odsunu německého obyvatelstva na konci druhé světové války byly zpřetrhány sociální vazby mezi památníky mrtvých a jejich rodinami a mnoho hrobů tu postupně zaniklo. Až v posledních desetiletích se pozvolna obnovil zájem o kritickou reflexi této zasuté kapitoly moderních českých dějin a o revitalizaci hmotných památek s ní souvisejících.