Zeitgeschichte

Ve druhé polovině 20. století se ve východní Evropě samotný jazyk ocitl v komunikačním a politickém "zajetí". Tak to alespoň pociťovala řada umělkyň a umělců, básníků a básnířek z tohoto regionu, a vnímavě i kreativně, se znepokojením na tuto výzvu reagovali.

Soustředili se při tom na materiální a mediální aspekty jazyka a vytvářeli pro sebe a pro své publikum performativní situace, v nichž bylo možné testovat, inscenovat a prožívat radikální možnosti jazykového vyjádření. V básnických performancích se také odkrývaly hranice jazyka včetně otázky, co je jazykem vyjádřitelné a co nikoliv.

Propojení poezie a performance vedlo ke vzniku specifických společenství, která se utvářela pod vlivem osobité povahy místních prostředí a různých okruhů a směrů v neoficiální kultuře. Výpravná a obrazově bohatá publikace tato společenství a prostředí symbolicky rekonstruuje a umožňuje jejich vzájemné srovnání.

Před pětatřiceti lety padla Berlínská zeď, začalo se hroutit sovětsko-ruské impérium a Češi vykročili na cestu ke svobodě a demokracii. Jaká byla v tomto procesu úloha českého disentu a Charty 77? Byl disent překvapen mocí, která se mu nabízela? A nerezignoval na ni příliš brzy? Co jsou největší úspěchy a chyby někdejších disidentů, kteří byli u moci během transformace totalitního státu v liberální demokracii s tržním hospodářstvím? Byl Václav Havel roztržitý intelektuál, nebo politik a státník s organizačními schopnostmi a autoritou? Jak se česká společnost vyrovnává s komunistickou minulostí? Čím může být disidentská zkušenost inspirativní pro nynější odpůrce autoritářských a totalitních režimů? Je dědictvím českého disentu důraz na univerzální lidská a občanská práva? V jaké kondici se nachází česká demokracie a západní civilizace?

To jsou otázky, k nimž se vrací kniha s názvem Disidenti u moci: Česká cesta ke svobodě a demokracii, kterou jako editor připravil historik, filosof a publicista Petr Hlaváček, a ve svých esejích se jimi z často nečekaných perspektiv zabývají intelektuálové a bývalí disidenti Daniel Kroupa, Petr Pithart, Zdeněk Jičínský (†), Eda Kriseová, Jaroslav Šedivý (†), Jan Ruml, Jaroslav Bašta (†), Petruška Šustrová (†), Dominik Duka, Michael Žantovský, Alexandr Vondra, Martin M. Šimečka, Petr Pospíchal, Václav Bartuška a Martin Palouš.

1937–1959.

Publikace se zabývá vznikem, činností a zánikem České společnosti biotypologické a pronikáním vědy o lidské konstituci do československé medicíny v období od poloviny 30. do konce 50. let 20. století. Biotypologie neboli věda o lidské konstituci vycházela z ambice klasifikovat každého jedince na základě jeho morfologických a fyziologických vlastností ve vztahu k ideálně stanovenému konstitučnímu typu. Byla založena na přesvědčení o pevné korelaci mezi fyzickou podobou, psychickými vlastnostmi a mentálními schopnostmi člověka a na snaze o zobecnění individuálních vlastností, matematické typizaci a odvozování funkce z tvaru. Biotypologové si slibovali poznání nejskrytějších zákoutí lidské individuality, a tím i získání přehledu o vlastnostech, schopnostech a zdravotním potenciálu populace. Mělo jít o výchozí bod pro racionální a efektivní lékařskou péči a pro výchovu, výběr a vhodné pracovní umístění člověka v podmínkách masové výroby. Mimořádný ohlas a podporu tento výzkum získával v baťovském Zlíně. Jako příklad dobového ozdravného vědeckého programu a sociálního inženýrství v medicíně je příběh České společnosti biotypologické také příběhem nebezpečného sebevědomí a ambicí integrovat lékařskou péči do politické správy společnosti.

Druhý díl dějin ČSAV se zabývá obdobím, kdy v jejím čele stál chemik František Šorm.

Šedesátá léta jsou spojována s uvolňováním politických poměrů, rozvojem občanské společnosti i se stále větší otevřeností vůči impulzům ze západní společnosti. Změny naplno využívala i ČSAV a pro mnoho oborů byla šedesátá léta zlatou érou rozvoje. Zároveň šlo o období výrazných reforem uvnitř Akademie věd i o dobu hledání nové pozice této nejvýznamnější československé mimouniverzitní vědecké instituce ve společnosti v podmínkách hospodářské krize i zásadních ekonomických reforem. V nelehkém bouřlivém období sklonku šedesátých let ČSAV, její zaměstnanci i vedení celkově obstáli se ctí, i když to znamenalo, že instituce upadla u mocných v nemilost jako jedno z „center kontrarevoluce“.

Hlavním tématem této publikace jsou různorodé vztahy spisovatele a filosofa Zbyňka Fišera se Státní bezpečností. Zbyněk Fišer používal od konce čtyřicátých let 20. století pseudonym Egon Bondy. Ve čtyřech obdobích byl postupně spolupracovníkem komunistické tajné policie s krycími jmény „Klíma“, „Zbyněk“, „Mao“ a „Oskar“. Od roku 1961 až do roku 1989 byl s přestávka mi úspěšně nasazen do mnoha akcí Státní bezpečnosti.

Kniha má dvě části. První je interpretační studie Miroslava Vodrážky nazvaná Historie jako rozplétání otevřenosti života a díla. Její titul je inspirován teoretickým spisem filosofa postmoderny Umberta Eca Otevřené dílo. Studie se zaměřuje na zkoumání života a díla Zbyňka Fišera (alias Egona Bondyho) a nejrůznějších poloh bondyovského mýtu, který je specifický tím, že byl dlouhodobě vytvářen nejen samotným autorem, různými aktéry a skupinami, ale zejména nebyl možný bez tajných plánů StB. Druhou částí knihy je edice archivních dokumentů Státní bezpečnosti z let 1949–1989, které vybral a kritickým poznámkovým aparátem opatřil historik Petr Blažek.

Tématem této publikace je fungování vazební vojenské věznice v letech 1948 až 1950, která vešla do dějin pod názvem Domeček a dodnes šokuje krutými poměry, které zde panovaly. V jejích zdech trpěla řada osobností československé vojenské elity, jež komunistický režim právem pokládal za své oponenty či se jich skrze falešná obvinění snažil zbavit. S Domečkem je nerozlučně spojen jeho sadistický správce František Pergl, stejně jako příslušníci pátrací a vyšetřovací skupiny 5. oddělení Hlavního štábu Ministerstva národní obrany, které ve vymezeném období věznici spravovalo. Tito lidé se osobně podíleli na brutálním fyzickém a psychickém mučení zadržených osob. Kniha, v některých případech vůbec poprvé, podává prostřednictvím podrobně sestavených biografických medailonů ucelený obraz o jejich životní a profesní dráze a objasňuje, zda a jak byli za své činy potrestáni. Přináší rovněž klíčové informace k těm, kteří jim byli jako političtí vězni totalitního státu vydáni napospas.

Tato „anketní“ kniha má pracovní charakter a je otevřená k přijetí nejrůznějších výhrad, doplňků a kritik. Vnější podnět k jejímu vzniku byl dán opakovanými střety mezi „antikomunisty“ a „revizionisty“, především jeho posledním, nejhlasitěji amplifikovaným a nejvyhrocenějším dějstvím v létě 2020. Nemá být ničím víc než zastávkou, ohlédnutím a otázkou, odkud a kam jdeme a kde případně hledat východiska z neproduktivních sporů. Ráda by vyvolala diskusi přesahující kruh historické odbornosti. Koneckonců byla podnícena debatami, které rozhodně přesahují akademické prostředí a dlouhodobě rezonují ve veřejném prostoru – v médiích a na sítích.

Příběh doktora Hartmana – skutečný a přitom neuvěřitelný životní osud židovského lékaře, který přežil holocaust zásluhou prosté venkovské rodiny, která ho 892 dny ukrývala ve svém domku na Kdyňsku.

Na pozadí hodně složitých středoevropských dějin první poloviny dvacátého století autorka přibližuje život v celé naší tehdejší společnosti a také v místě na Kdyňsku, události každodenní, sváteční i výjimečné. Mezi těmito událostmi žije doktor Hartman; ten od roku 1935 ve Kdyni prožívá svůj čtvrtstoletý osud mezi význačnými rodinami i mezi prostými lidmi – ty všechny léčí. Má také svoji původní židovskou rodinu, matku a tři sestry, o jejíchž předválečných a válečných osudech se v knize dovídáme do posledních podrobností. Text je doplněn více než stovkou fotografií a dokumentů, z nichž většina nebyla dosud veřejně publikována.

Předložený 3. díl badatelského projektu zaměřeného na čs. západní letce, kteří krátce po návratu z války volili po únoru 1948 druhý britský exil v důsledku nástupu komunistického režimu, nabízí opět osudy těch, jimž se podařilo podruhé vstoupit řad britského Královského letectva. Navazuje abecedně na dva předchozí svazky jmenným pořadím v rozsahu písmen M – S. Naši exiloví letci se v RAF za studené války uplatnili v letových zařazeních u stíhačů i bombardérů, též u pobřežního letectva, v záchranné službě, fotoprůzkumu, dopravě, ve výcviku a v neposlední řadě při testování a přeletové činnosti. V pozemní branži se jim pak nabízely pozice v řízení letového provozu či široké administrativě. Mimo služby na britských ostrovech je v rámci závazku očekávala též služba v zámořském přidělení – od Afriky, přes arabské posty, Středomoří až po Dálný východ.

Petiční výbor Věrni zůstaneme patřil k nejvýznamnějším ilegálním odbojovým skupinám, které působily v letech 2. světové války na okupovaném území. Ve své činnosti se zaměřoval nejenom na zpravodajskou činnost a vydávání ilegálního tisku, ale značnou pozornost rovněž věnoval plánům obnovy Československa v duchu principů moderního sociálního státu. Představitelé PVVZ současně působili v Ústředním vedení odboje domácího, který se stal v roce 1940 vrcholným orgánem domácí rezistence. Zásadním způsobem přispěli ke vzniku ideového programu domácího odboje, jenž byl na jaře 1941 schválen pod názvem Za svobodu. Do nové Československé republiky. Vedle dokumentů z činnosti Petičního výboru Věrni zůstaneme v letech 1938–1941 byl do edice zahrnut rovněž ilegální tisk, na jehož vydávání se tato významná odbojová skupina podílela.

Kniha je souborem 29 kapitol napsaných 34 autory a autorkami, kteří působí na českých politologických, popř. oborově spřízněných pracovištích. Jejich příspěvky tvoří souhrn toho, jakými otázkami se soudobá česká politická věda zabývá. Přes značný tematický rozsah lze identifikovat několik sourodých celků. První část nese název Politické instituce, kde jsou texty věnované převážně institucionálním a ústavním aspektům moderní politiky, a to jak tuzemské, tak zahraniční. Druhá část se nazývá Strany a sociální hnutí a týká se stranického rozměru politiky. Třetí část se jmenuje Volby, volební systémy a jejich reformy. Poslední část knihy Varia pokrývá další bádání politické vědy v oblasti politické filozofie, sociologie, metodologie společenských věd nebo moderních dějin

Mezi Benešovem a Sedlčany se za 2. světové války nacházela největší základna Waffen-SS v Evropě – vojenský výcvikový prostor Böhmen. Aby mohl vzniknout, musely desetitisíce zde žijících Čechů opustit své domovy a majetek jim vyvlastnila Velkoněmecká říše. Přesto jich mnoho na cvičišti zůstalo a stali se zaměstnanci SS. Zabrané území se krok za krokem proměňovalo v intenzivně využívaný vojenský újezd, a když chyběly pracovní síly k jeho budování, byli sem na výstavbu deportováni vězni koncentračních i jiných táborů. Kniha líčí pestrou historii cvičiště včetně příběhů lidí, kteří se v něm ocitli.

V okamžiku svého úmrtí na počátku září 1948 byl Edvard Beneš valnou většinou československé společnosti vnímán jako hrdina. Bez ohledu na složité politické a kulturní reálie, aniž by lidé brali v úvahu jeho skutečný, ne vždy úspěšný životní příběh, nepředstavoval pro řadu svých spoluobčanů nic menšího než zosobnění odvahy, svobody, demokracie, dějinné spravedlnosti a historického zadostiučinění. Skutečného Beneše dalece převýšil mytický Beneš, do jehož podoby se promítla řada představ, idejí, snů, přání, očekávání, ale také sebeklamů, jimiž československá společnost v první polovině 20. století žila a které ji pomáhaly formovat. Tato kniha se prostřednictvím mytického obrazu Edvarda Beneše pokouší vykreslit právě ono mnohotvárné symbolické prostředí, jeho utváření, podoby a význam.

Komplexní pohled na velitelský sbor Gestapa v Protektorátu Čechy a Morava. Autoři popisují vývoj a organizaci tajné státní policie a předkládají analýzu kariérní dráhy i dalších životních osudů jejích příslušníků. Kniha obsahuje také 207 medailonů nejvyšších představitelů Gestapa, kteří v letech 1939 až 1945 sloužili v českých zemích.

Vedle popisu tajné státní policie v nacistickém Německu a rozboru struktur pražské i brněnské řídící úřadovny Gestapa v Protektorátu, práce obsahuje hlavně podrobnou analýzu vedoucích příslušníků, kteří v průběhu války prošli zdejšími služebnami. Sbíraná data se soustředila na kategorie jako je věk, vzdělání, sociální a regionální původ, náboženské vyznání, stranická organizovanost, vojenská a policejní kariéra nebo poválečné osudy. Získané údaje byly posléze vyhodnoceny a porovnávány s dobovými statistikami i odbornou literaturou. Studie je věnována tématu populační politiky a rodiny uvnitř německého represivního aparátu v Protektorátu Čechy a Morava a mimo jiné z ní vyplývá zda, do jaké míry a z jakého důvodu se dostupné údaje z tohoto segmentu liší od celkových dat v rámci bezpečnostního aparátu Velkoněmecké říše. Popis konkrétních případů navíc umožňuje sledovat naplňování rigidních požadavků říšského vůdce SS prostřednictvím strategie jednotlivých aktérů, tedy příslušníků velitelského sboru Gestapa.

(1918-1938).

Publikace se zaměřuje na vývoj družstevního hnutí v českých zemích v meziválečném období. Tehdy tvořila družstva zcela samozřejmou, plnohodnotnou součást hospodářského, sociálního, kulturního i jiného života společnosti a byla všudypřítomným fenoménem s miliony členů. Kniha je první domácí syntetickou prací, která moderními historiografickými metodami zkoumá prolínání světů družstevnictví a politiky. Analyzuje dobový společenský diskurz o družstvech, programy a družstevní aktivity významných českých (československých) a německých politických stran v první republice, význam zhusta politizovaných družstevních svazů atd. Na reprezentativním podkladu téměř dvou set vybraných družstev nejrůznějších typů a několika desítek družstevních svazů kniha dokládá vysoce rozmanitou podobu družstevního života, který se vyznačoval vysokou mírou flexibility a schopností adaptace na konkrétní potřeby družstevníků-členů. Provázání většiny družstev s politickými stranami bylo obecně přijímanou realitou, sice kritizovanou, ale vlastně vyhovující.