Literaturwissenschaft

Syn zámožného advokát Filipa Messera a Berty, rozené Heim; oba byli židovského původu a německého jazyka. V roce 1900 se M. přestěhoval do Budapešti a nechal si úředně změnit příjmení na „Meszlény“, od r. 1902 studoval na zdejší univerzitě filologii, v r. 1908 tu obhájil práci věnovanou dílu H. W. von Gerstenberg. V letech 1909–14 žil ve Švýcarsku – nejprve v Bernu, poté v Ženevě (z této doby pochází několik jeho knižních monografií a především série statí publikovaných zejména v berlínském časopise Die Grenzboten), v r. 1912 se habilitoval na ženevské filozofické fakultě. Po vypuknutí války načas zakotvil v Poznani a redigoval tu časopis Aus dem Posener Lande, během r. 1915 musel narukovat. V r. 1917 byl vojenské povinnosti zproštěn a začal vyučovat na obchodní akademii v Pozsony/Pressburgu. V r. 1918 vyšla konečně knižně první část jeho monografie o Carlu Spittelerovi (Karl Spitteler und das neudeutsche Epos). V poválečné Bratislavě zůstal zakotven až do r. 1922; podílel se na provozu místního Uměleckého spolku, v r. 1920 vydával měsíčník Das Riff. V r. 1922 se stal lektorem němčiny na pražské české filozofické fakultě, rok nato se tu neúspěšně pokusil o habilitaci, pokračoval nicméně v práci lektora. Zásadní platformu našel už v té době v deníku Prager Presse, kam přispíval texty o literatuře, avšak postupně především o aktuální kunsthistorické či výtvarněkritické produkci. Do roku 1940 M. spojil síly také s redakcemi několika dalších periodik – nejvýrazněji s časopisy Kunst für Alle, Svobodný zednář, Forum, Dílo a Filosofická revue, v roce 1938 vyšel knižně jeho diptych Jak se dívat na obrazy a Jak se dívat na sochy. 

Obsah: Umění knihtisku a kralická tiskárna. Tištěná kniha na Moravě v čase renesance a reformace. Památky v Kralicích spojené s jednotou bratrskou a jejím historickým odkazem.

Monografia reflektuje špecifickú líniu literárnej moderny, ktorej centrom sa stáva rozporuplné bytie moderného subjektu, pociťujúceho určitý deficit. O tom, že problematika existencie v ohrození je večne živou témou, vypovedá jej opätovné umelecké sprítomňovanie najmä v momentoch, keď všeobecná nespokojnosť a nedôvera v akékoľvek spoločenské štruktúry vedie k prehodnocovaniu hodnôt, destabilizácii a následne k fragmentarizácii spoločnosti.

Knižní vydání prvních pěti čísel legendárního undergroundového časopisu Vokno, které vyšly mezi lety 1979-1981. Kompletní revidované texty doplňují úvodní komentáře, závěrečná studie a jmenný rejstřík, ale také část faksimilí zabaveného čísla šestého. Původní obsah a řazení příspěvků včetně ilustrací jsou zachovány. Jde o první ze tří připravovaných svazků, v nichž postupně vyjde všech patnáct samizdatových čísel Vokna.

Jestliže je pro všechny nezávislé kultury typická určitá nedůvěra, s níž dávají přednost vyjádření skrze "self-management“, pro časopis Vokno to platí dvojnásobně. Nejen proto, že se v období totality stal centrem československé nezávislé kultury a tudíž i synonymem politického odporu, ale také proto, že nemohl jinak, než se zaměřit na svou vlastní soběstačnost a autodidaktický přístup.

Časopis Vokno vystavěl hraniční území mezi totalitní mocí a svobodnou kreativitou: Stal se symbolem hledání nezávislého vyjádření a v době marxistického mediálního blafování vyvinul sobě vlastní kreativní autonomii. Vokno vytvořilo rovněž intelektuální zázemí pro všechny jedince, kteří byli v antagonistickém vztahu s normalizační politikou. Historický přínos časopisu je tedy právě v tom, že se v období naprostého ukřižování svobodné kreativity dokázal vzepřít omezenému pokrytectví a poskytl prostor pro informace, jež jinde nebylo možné publikovat ani číst. Neodmyslitelně se tak řadí mezi ty zdroje nezávislé kultury, které se staly jednak „generátorem“ nových myšlenek a na straně druhé i jejím efektem.

Knižním komentovaným vydáním prvních pěti čísel časopisu, na něž budou navazovat i další dva svazky, si můžeme připomenout strategie přežití z této doby, zároveň však získáme možnost, jak historicky nahlížet na regionální i světové hudební trendy, výtvarné umění, nebo na postoje některých intelektuálů.

V této edici se čtenář setká s dosud knižně neuveřejněnými dokumenty z let 1929–1943, které se mnohdy dotýkají existenciálních zdrojů autorovy „sestry úzkosti“ i pramenů jeho náboženské zkušenosti. Deníky, zápisníky, zápisky, přednášky a esejistické texty mají společného jmenovatele: úsilí o duchovní sebe-výchovu, jež se děje skrze psaní. Čepovy deníkové zápisy tak čtenáři postupně vyjevují jeho vztah k ženám, tvůrčí reflexe i prohlubující se skepsi ke společenskému a kulturnímu vývoji národa. Pracovní zápisky z let 1929, 1931 a 1943 nám dovolují sledovat tvůrčí dílnu autora i jeho pomyslnou knihovnu. V proměnách esejistického stylu se odhaluje zrození Čepova křesťanského personalismu, jehož podoba se utvářela v ustavičném sváru s durychovským a florianovským dědictvím, které určovalo zejména raný styl autorových přednášek.

Prameny, uveřejněné v této edici, zaplňují prázdné místo zejména v Čepově okupačním období, v němž se pomalu uzavírala jeho beletristická tvorba a otevírala nová cesta duchovních meditací, které se plně prosadily hned poté, co byl autor nucen v létě roku 1948 odejít do exilu.

Existence středověké obecní knihovny Starého Města pražského byla doposud známa díky odkazům, které učinila vdova Kateřina řečená Velislavova roku 1431 a měšťan Šimona od Bílého lva roku 1433, a zásluhou vlastnických poznámek v několika rukopisech Národní knihovny ČR. Analýzou provenienčních záznamů jejích kodexů bylo možné informace o rozsahu staroměstské knihovny významně rozšířit – kromě vlastnických poznámek její knihy označovala typická signatura a alespoň jeden z těchto provenienčních znaků je dnes dochován v 35 rukopisech. Podle dochovaných signatur je přitom možné její rozsah při osignování odhadnout na nejméně 300 svazků. Staroměstská knihovna nejspíše vznikla ve 20. letech 15. století a jejím hlavním zdrojem byly knižní sbírky pražských klášterů a univerzitních kolejí, které byly v té době zničeny nebo poškozeny. Zanikla patrně v průběhu poslední třetiny 15. století a její rukopisy se přesunuly zpět do knihoven univerzitních kolejí.

Publikace kromě detailního rozboru obsahu dochované části staroměstské knihovny zasazuje její dějiny do českého kontextu, kde jsou středověké obecní knihovny nepochybně dále doloženy ve Znojmě a Lounech, a srovnává ji i s prostředím v říši. Součástí knihy je dále podrobný kodikologický popis rukopisů, které byly ze staroměstské knihovny zatím identifikovány.

Kolektivní monografie je prvním soustavnějším průzkumem vlastností českého vyprávění v průřezu žánrovým polem a několika desetiletími 19. století. Její metodologie – diachronní poetika vyprávění – odpovídá na jeden z požadavků současné naratologie: totiž respektovat historicitu narativů a interpretovat je v kontextu dobových kulturních norem a komunikační praxe. Nástroje analýzy jsou proto odvozeny od těch vlastností vyprávění, které se pro poznání jeho dějin potvrdily jako opravdu podstatné. Zaostřit na strategie ustavující vypravěčskou autoritu se tak ukázalo jako účelnější než vyjít z typologie vypravěčů. Sledovat, která postava, kdy a o čem mluví a jak se o podání událostí dělí s vypravěčem, bylo užitečnější než zaměřit se jako obvykle na přechody mezi řečovými pásmy. Stejně tak bylo vhodnější identifikovat kulturní normy jako parametry vymezující obsah popisu, který pak určuje i jeho vnitřní logiku – než rozhodovat, zda je popis statický, nebo dynamizovaný. V jednotlivých kapitolách se čtenář setká s díly prozaiků považovaných dodnes za přední reprezentanty celého období, jako jsou Božena Němcová či Alois Jirásek, ale i s tvorbou autorů, kteří zajištovali stabilní a čtenářsky vděčné zázemí literární komunikace, jako František Pravda či Prokop Chocholoušek. Provázání výkladu dovoluje předvést táž díla z různých perspektiv a zvýraznit tak spolupůsobení i kontraproduktivitu narativních způsobů.

Publikace mapuje knižní bohatství nejvýznamnějšího českého ženského kláštera. První část se týká dějin kláštera od jeho založení v sedmdesátých letech 10. století až po jeho zrušení v osmdesátých letech 18. století. Každé doložené příslušnici konventu i dalším osobnostem, které se podílely na chodu kláštera či s klášterem spolupracovaly, je věnována náležitá pozornost. Ve druhé části je popsána skladba klášterní knihovny a okolnosti vzniku rukopisů dochovaných zejména ve sbírkách Národní knihovny České republiky. Teoretickou část doplňuje katalog rukopisů i několika tisků z bývalé klášterní knihovny. Publikace je v současnosti jediným moderním komplexním zpracováním kulturních dějin této významné středověké české instituce.

První komplexní pojednání tvůrčích postupů celého díla Milana Kundery. Při interpretaci díla Milana Kundery bývá zvykem omezovat se pouze na románovou a zralou esejistickou tvorbu. Toto omezení vychází také z Kunderova vlastního pojetí díla, v němž dělá za ranou tvorbou (především básnickou a esejistickou) tlustou čáru. Jakub Češka oproti tomu klade důraz též na Kunderovu ranou tvorbu, bez níž nelze důsledně porozumět jeho tvorbě vrcholné. Systematicky mapuje užité umělecké prostředky, jejich autorskou konceptualizaci či vývoj. Teprve pokud přiložíme obraz raného Kunderova díla na obraz jeho zralé tvorby, rozezní se pro nás nově, plně a nečekaně.

O tom, že se vzájemná korespondence může stát výsostným dobrodružstvím i nečekaným setkáváním, svědčí dopisy dvou bytostných básníků, Ivana Diviše a Petra Krále. S pozoruhodnou dávkou nanejvýš sympatické drzosti zároveň oba vyslovují ty nejpoťouchlejší pravdy, o nichž se většinou cudně mlčí.

Už od prvního listu knihy můžeme sledovat nejen zrození, ale i vzájemné prožívání jednoho přátelství, čistě subjektivní závratě, tak jak vyvstávají v inspirativní hře se skutečností, hře stejně bolestné, deprimující jako prostě jedinečné. Ivan Diviš a Petr Král, jeden druhému otvírá svůj nenapodobitelný svět, jeho prožívání, myšlení i postoje, od každodenních, místy až existenciálních poloh až po vzájemné utvrzování v tom, co je poesie, jak hluboce je propojená s jejich vlastními životy.

Třebaže jde o básníky odlišných generací, minulosti i duchovní orientace, velmi rychle k sobě našli osobitý vztah založený nejen na vzájemném respektu, ale i na dnes už téměř zaniklé, noblesní snaze jeden druhého pochopit i tam, kde se jejich názory více či méně radikálně rozcházely. Do jejich postojů i rozdílností pohledů, které však často nevnímali coby protiklad, ale naopak jistou komplementárnost, se pochopitelně promítal nejen věkový odstup, ale především to, co každého z nich v minulosti utvářelo, proti čemu se vymezovali, jaký okruh lidí a přátel i celý jeden myšlenkový svět patřil k jejich dobové skutečnosti a v neposlední řadě i k inspiraci.

Latinský výraz opuscula označuje „drobná dílka“ či „maličkosti“. Cílem této publikace je představit rozsahem nevelká, doposud většinou opomíjená dílka z pozdně středověkých Čech a poukázat na různorodost krátké textové formy ve středověku. Ve svazku tak lze nalézt např. přísloví, hádanky, exempla, veršíky, výklady snů či návod, jak najít poklad. Všechny zařazené texty pocházejí z rukopisů, které prošly rukama snad nejpilnějšího českého písaře, Kříže z Telče (1434–1504). Vedle dvou staročeských jde především o opuscula latinská. Texty v tomto svazku předkládáme v zrcadlovém latinsko-českém vydání a díky netradiční editorské strategii má čtenář možnost seznámit se i s často zarážející podobou pozdně středověké písařské kultury – s chybami, nejasnostmi a rozpory, které opisování provázely.

Deminutiva, čili zdrobněliny se často uvádějí jako typický znak češtiny a jejich množství jako důkaz bohatosti jazyka. Tato studie založená na velkém množství autentického jazykového materiálu však dokládá, že se spoustou zdrobnělých slov vlastně nic nezdrobňuje a že se často jedná o jeden z běžných prostředků české slovotvorby.

Příklady i nová systematizace deminutivních prostředků vycházejí ze živého současného jazyka uloženého v elektronických korpusech jednojazyčných i paralelních. Publikace přináší také přehled nejdůležitějších statí, která byly o deminutivech napsány, zodpovídá některé otázky, které dřív uspokojivě zodpovězeny nebyly, a podává vhled na protějšky tohoto fenoménu v jiných jazycích – především v němčině a v angličtině.

Olomoucká kapitula byla ve středověku významným církevním, ale také kulturním centrem. Jedním ze způsobů, jak tyto její role zkoumat, může být právě analýza knihovny, pokud se vyznačuje kontinuálním trváním, jako je tomu v případě knihovny olomoucké kapituly. Zpracování její prvotiskové části přináší další střípek k poznání dějin olomoucké kapituly, a především dlouhodobě formované instituční knihovny, která doposud stála na okraji zájmu badatelů. Právě moderní katalog zpřístupňující svým podrobným popisem jednotlivých exemplářů část knihovny je nezbytnou podmínkou pro další bádání. Úvodní statě zařazují prvotisky do širšího dějinného rámce a zároveň shrnují poznatky týkající se nejvýznamnějších aspektů, jako jsou geneze knihovní sbírky, knižní vazby, malířská výzdoba.

Osmnáctý díl Toulek českou minulostí zasvětil autor Zdeněk Volný zejména české literární tvorbě v meziválečnému období. Toto dvacetiletí stále zůstává jejím vrcholným obdobím: po překonání deprese z hrůz 1. světové války se literatura a umění rozvily v řadu směrů vycházejících z různých uměleckých i politických představ autorů a jednotlivých literárních skupin. Z kruté poválečné bídy vyvřela takzvaná proletářská poezie v čele s Jiřím Wolkerem. Otevření nadějnějších životních perspektiv pak podnítilo vznik okouzlujícího poetismu a dalších směrů, například surrealismu.

Kniha přináší příběhy největších postav meziválečné poezie a prózy: nositele Nobelovy ceny Jaroslava Seiferta, Vítězslava Nezvala, Konstantina Biebla nebo Vladislava Vančury a obsahuje i kapitolu o dobovém výtvarném umění. V prvních dvou kapitolách se text navíc vrací k českému dekadentnímu hnutí a jeho ústředním postavám, Jiřímu Karáskovi ze Lvovic a Arnoštu Procházkovi. Kniha vynáší na povrch opomíjené vztahy a skutečnosti, o kterých akademická literární historiografie spíše mlčí, a vynáší na světlo nejrůznější překvapivé souvislosti. Kniha poslouží jako přitažlivě podávaný přehled meziválečné české literatury, např. pro potřeby gymnázií.

Rakouský básník Georg Trakl (1887–1914) zanechal svou uhrančivou poezií výraznou stopu v dějinách moderní německy psané literatury. Překladatel a germanobohemista Radek Malý ve své monografii usiluje zprostředkovat širší odborné a čtenářské veřejnosti současný pohled na Traklovu poezii, a to zejména v souvislostech její české recepce – neboť už od dvacátých let dvacátého století Trakl svým dílem výrazně zasahoval i do vývoje české poezie. Na základě analýz překladů básní, jejich srovnání, komentářů a interpretací se zjevuje plastický a čtenářsky přívětivý obraz nejen básnického světa Georga Trakla, ale i různých českých básníků, kteří se jím nechali inspirovat.