Literaturwissenschaft

Příběhová próza ze života mládeže patří dlouhodobě ke čtenářsky nejoblíbenějším žánrům literatury pro děti a mládež. Do hledáčku literární vědy se však dosud dostávala spíše ojediněle. Tato monografie se zaměřuje jak na definici samotného pojmu příběhová próza ze života mládeže, tak na vývoj daného žánru v období zlomu. Autorka postihuje proměny žánru v českém prostředí od roku 1989 do konce prvního desetiletí 21. století. Zkoumá přitom vývojové tendence knih pro dospívající dívky a chlapce, ale také fenomén young adult fiction, který začíná stále výrazněji ovlivňovat domácí knižní trh.

Hlavními tématy této publikace jsou československé reflexe tvorby britského spisovatele George Orwella, zejména proslulých románů 1984 a Farma zvířat. Společně s romány My Jevgenije Zamjatina a Konec civilizace Aldouse Huxleyho se jedná o klasická díla dystopické literatury. Autoři této knihy se zabývají nejen exilovými a samizdatovými vydáními zmíněných Orwellových románů, jejich vznikem a šířením v nesvobodné společnosti, ale také uměleckými díly ovlivněnými Orwellovou tvorbou. Pozornost rovněž věnují podobám orwellovského roku 1984 v Československu včetně represí proti oponentům komunistického režimu a projevů solidarity s politickými vězni.

století.

Mnohovrstevnatá interpretace díla neprávem pozapomenuté prozaičky Publikace přichází s výrazně odlišným pohledem na tvorbu Terézy Novákové, než jaký byl ustaven dosavadní literární historií a především marxistickou kritikou, která v jejích dílech leckdy až nepřiměřeně akcentovala sociálně kritický tón. Autorka vnímá Novákovou jako spisovatelku pevně ukotvenou v mravní tradici svého národa a zároveň plnou pochopení pro vše lidské. Nahlíží na její dílo jako na průsečík směrových tendencí přelomu 19. a 20. století, a přispívá tak k současným diskusím o různých podobách realismu a jejich koexistenci s rodícím se modernismem.

Dílo Franze Kafky nás dodnes fascinuje, mimo jiné tím, jak úspěšně se vzpírá jednoznačným interpretacím. V této knize Jan Kosek poukazuje na některé méně známé souvislosti spisovatelova života a díla, které vznikalo v rámci velice složitého společenského, politického a intelektuálního kontextu tehdejší Mitteleuropy. Češi a Němci se shodli na máločem, politováníhodnou výjimkou byl odpor k Židům. Český antisemitismus měl na Kafkovo myšlení značný vliv, neméně důležité však bylo přátelství s českými autory, např. s Ladislavem Klímou nebo s Michalem Marešem; pozoruhodné jsou také paralely mezi Josefem K. a Josefem Švejkem. Kafkovy texty, jimž rozhodně nechybí smysl pro groteskní humor, svědčí jak o pocitech příslušníka menšiny, tak o střetu složité povahy s (židovskými) tradicemi a s byrokratickým systémem moderny.

Postila Petra Chelčického je jednou z nejznámějších postil českých dějin. Toto dílo obsahuje téměř 60 homilií, určených pro všechny neděle církevního roku a také pro několik dalších svátků. Bohužel se však nedochovalo v úplnosti a dnes ho známe ve dvou verzích. Starší z nich je obsažena v rukopisu z přelomu 15. a 16. století a obsahuje jenom počátek církevního roku. Mladší verze se nachází ve starých tiscích z let 1522 a 1532. Ačkoli obsahuje všechny homilie, každá z nich byla zkrácena zhruba na polovinu. Současná edice přináší obě verze. První svazek vyšel již v roce 2022, druhý nyní celou edici uzavírá. Tyto svazky jsou částí souborného vydání spisů Petra Chelčického.

Každý stát, každé společenství má své symbolické značky. Česká republika, historická země Morava a její centrum Brno mohou být hrdé, že k nim patří i deník Lidové noviny. Vznikl zde roku 1893 a záměr zakladatele Adolfa Stránského byl za téměř padesát let jejich rozvoje naplněn vrchovatě - list se stal tribunou moderní české společnosti: sebevědomé, vzdělané a podnikavé. Jeho historie představuje kontinuální růst kvality a vlivu: od málo významného odpoledníku v začátcích za Rakouska-Uherska až k listu zásadního významu v nové samostatné Československé republice. V době formování novodobé občanské společnosti, pro niž byla tištěná periodika základním zdrojem informací a vlivu, stál na pozicích demokracie a humanity. Mezi redaktory a spolupracovníky patřily zásadní osobnosti kultury, vědy, umění a vysokého školství, což spolu s vysokým standardem žurnalistické práce, tedy informační pohotovostí, spolehlivostí zpravodajství, jazykovou a grafickou úrovní, jim zaručuje výsadní postavení v československých dějinách.

Lidové noviny patří k "rodinnému stříbru" české společnosti, a to díky kvalitně sestavenému redakčnímu týmu. U příležitosti 130. výročí založení periodika představujeme ty z redaktorů a spolupracovníků, kteří patřili k české literární obci a vtiskli tak Lidovým novinám nenapodobitelnou atmosféru. Osobnosti literárního světa byly zde zastoupeny v míře jinde nevídané.

Acta incognitorum (1976–1988).

„Učená společnost“ Societas incognitorum eruditorum (SIE) představovala jedinečné a zároveň uzavřené společenství lidí, kteří se nehodlali smířit s kulturním a vzdělávacím diktátem totalitního režimu tzv. normalizačního Československa. Za hranicí legality vytvořili svobodné prostředí k šíření vědomostí napříč obory: od literární vědy či estetiky přes fyziku, matematiku či teologii až po hromadnou dopravu nebo olympijské hry. Programově se přihlásili k první učené společnosti na území habsburské monarchie, osvícenské Societas incognitorum eruditorum in terris Austriacis. Vědecké zaměření opírající se především o polemiku coby nezbytnou součást mechanismu sebevzdělávání a kultivace však obohatili o herní aspekt a recesi. Páteří přítomného svazku je článková bibliografie samizdatového časopisu Acta incognitorum, jejž SIE vydávala víceméně s měsíční periodicitou téměř třináct let (1976–1988). Jde nejen o nejdéle vycházející a kompletně dochované české literární samizdatové periodikum období do roku 1989, ale také o jedinečný zdroj představující neoficiální kulturu z mimořádně osobní perspektivy. Úvodní studie Dominika Melichara činnost SIE analyzuje a sleduje vývoj diskutovaných témat a polemického prostředí vytvořeného na stránkách Act incognitorum díky neobvyklé žánrové pestrosti, zahrnující vedle beletristických, esejistických či publicistických textů také příspěvky deníkové, zachycující společenský život členů SIE.

a službách.

Slovanská knihovna v Praze byla založena roku 1924 ministerstvem zahraničních věcí. Měla vytvářet informační zázemí pro souběžně vznikající Slovanský ústav a současně shromažďovat a zpřístupňovat dokumenty pro podporu činnosti mnohonárodnostní uprchlické vlny z bývalého Ruského impéria, jejíž významná část nalezla útočiště v tehdejším Československu. Od roku 1958 je součástí dnešní Národní knihovny České republiky. Díky rozsahu a složení svého fondu je jedním z center slavistické vědní disciplíny, a to v mezinárodním měřítku.

Kniha přináší podrobné zpracování dějin Slovanské knihovny v průběhu celého uplynulého století. Současně čtenáři představuje jednotlivé části knihovní sbírky, jejich budování a nejcennější dokumenty. Kromě standardních knižních, časopiseckých a novinových oddělení se zaměřuje i na sbírky historické, rukopisné a kartografické. Do samostatné kapitoly je vydělena tematika ruské, ukrajinské a běloruské emigrace po roce 1917, neboť pro studium tohoto tématu spravuje knihovna sbírku světového významu. Pozornost je věnována také speciálním sbírkám, kam se řadí kolekce listinných, obrazových, uměleckých, fotografických a notafilických materiálů.

Soubor esejů Na okraj literární tvorby českých výtvarníků je věnován textům českých výtvarníků 20. století, jejichž literární činnost tvoří minoritní, přesto pozornosti hodnou část jejich díla. Zastoupeni jsou autoři různých generací, rozmanitých naturelů, věnující se malířství, kresbě, grafice, sochařství, fotografii i filmu. Jednotlivé kapitoly jsou koncipovány monograficky, žánrově, tematicky či se zaměřením k určité umělecké tendenci, skupině či okruhu. Nejde ani tak o analýzu intermediálních vazeb, ale spíše o zamyšlení nad vybranými texty coby autonomními projevy dění smyslu. Tázání je zde neseno mj. otázkou, jak má na povahu textů relevantní vliv právě výtvarné zaměření jejich autorů. Implicitně pak zvolené téma otevírá rovněž otázku vztahu okraje, resp. okrajů a centra sociálně sdíleného literárního prostoru a poukazuje na možnost obohacení dosavadního obrazu české literatury daného období o další fasety.

Velikán české novinařiny v polistopadových textech. 
Milan Kundera o něm tvrdil, že by byl nejlepším ministrem zahraničí v polistopadové éře. Antonín J. Liehm proslul zejména svou novinářskou činností během šedesátých let u nás a následný exil z něj učinil mimořádnou postavu evropské kultury. Patřil k těm několika silným hlasům, které zvládaly kriticky komentovat českou kulturu, umění, společnost i politiku za každé konstelace. A nepřestal ani po pádu železné opony a návratu Československa k demokracii. Výbor z jeho polistopadových textů ukazuje, že ať už jeho tématem byly nové české filmy, kulturní politika, nebo reflexe novinářské práce, vždy psal s vědomím širšího celku a souvislostí, které společenský a kulturní život propojují s dějinami a perspektivou do budoucna. I proto je Liehmova publicistika i po letech často velmi aktuální a má co říct ke stavu nejen české společnosti a kultury.

Příspěvky z mezinárodní studentské konference interfaces VII. v červnu 2009 v Praze. Z obsahu: Aktionsarten als Übersetzungsproblem in narrativen Texten. Kontrastive Untersuchung Polnisch-Deutsch. Zur Übersetzung von Phraseologismen. Repetitionen in der gesprochenen Sprache am Beispiel ausgewählter deutscher und polnischer Beispiele. Zur Funktion von Mehrsprachigkeit in der Literatur am Beispiel von Josef škvorecký. Zur Funktion intermedialer Translation in Škvoreckýs Novelle Das Baßsaxophon. Analytická verbonominální spojení-důkaz ovlivnění starší češtiny latinou a němčinou? Barvy v české a německé frazeologii pohledem kognitivní lingvistiky.

Tento svazek je vůbec prvním výborem z díla českého lingvisty Pavla Nováka (1932-2007), který svým odborným a pedagogickým působením zasahoval zejména do pole obecné lingvistiky, bohemistiky, a to především na pražské filozofické fakultě, se kterou se spojil celý svůj akademický život. Z obsahu: K otázce obecného významu gramatických jednotek. K teorii větných členů. On mathematical models of linguistic objects. On the Prague functional approach.Některé závažné sémantické pojmy. K lokalistickému pojetí významu pádů. Remarks on devices of functional sentence perspective. Místo pádu ve významnové stavbě věty. Empirický vs. verbální postoj v lingvistice. On linear and non-linear structuring of sentences.

Struktura, variety, funkce. Sborník k 70. narozeninám prof. Oldřicha Uličného.

Antologie je chronologicky uspořádaným výborem z kritických, polemických a bilančních článků, představujících spisovatelovu osobnost v jejích proměnách od experimentátora a revolucionáře formy po klasika moderní české prózy. Texty se soustředí na období, kdy se autorův kritický a literárněhistorický obraz utvářel, resp. kdy byl jeho kanonizovaný a do značné míry redukovaný obraz přehodnocován. Žánrově různorodé texty antologie zahrnují jednak dobové ohlasy, jež bezprostředně reagovaly na vydání některého z autorových děl, často s ambicí zachytit proměny i konstanty jeho osobité poetiky (J. Vodák, J. Hora, A. Novák, J. B. Čapek, F. X. Šalda, P. Fraenkl, P. Eisner, B. Fučík ad.), jednak literárněkritické portréty, studie a eseje, které již od druhé poloviny dvacátých let usilovaly Vančurovu autorskou osobnost začlenit do kontextu soudobé české literatury a autorovu tvorbu postihnout v jejích tematických a tvárných dominantách, v její stále otevřené celistvosti a komplexnosti (F. Götz, A. M. Píša, K. Sezima, B. Václavek, M. Rutte, F. Halas, A. Vyskočil, J. Mukařovský, T. Vodička). Upřednostněny jsou texty polemické, reflektující krajnosti autorova stylu a jazyka, jež vyvolávaly četné kritické kontroverze, přerůstající i v otevřené polemiky a rozepře, které se dotýkaly nejen čistě uměleckých otázek pojetí avantgardní modernosti, nýbrž i širších otázek světonázorových a politických (spor o Poslední soud či o Tři řeky).

v českém filmu.

Termín „socialistická detektivka“ vznikl na přelomu padesátých a šedesátých let v zemích tzv. východního bloku jako reakce na soudobou západní žánrovou produkci, zejména na tzv. „police procedural“, a měl znamenat kvalitativně umělecky vyšší podobu žánru postavenou primárně na třídně determinovaném zobrazení kriminální činnosti a oslavném zobrazení práce bezpečnostních složek jakožto obránců socialistického zřízení a jeho budování. Publikace sleduje okolnosti a kontext prosazování konceptu „socialistické detektivky“ a různé podoby jednak vymezování se vůči této oficiální doktríně, jednak naopak jejímu podvolení se. Zatímco v 60. letech, která jsou dnes odbornou i laickou veřejností vnímána jako pomyslný zlatý věk českého detektivního filmu, tvůrci teorii socialistické detektivky víceméně odmítli, v následujícím normalizačním období se naopak detektivní a kriminální žánr plně podřídil ideologické službě režimu.